ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.80.2020.1
KSPH 61 INS XY
73 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 80/2020-115
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Český inkasní kapitál, a. s. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27 64 67 51, zastoupeného JUDr. Romanem Majerem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) INSOLVENCY v. o. s. , se sídlem v Pardubicích, Javorová 191, PSČ 530 09, identifikační číslo osoby 28 82 12 97, jako insolvenčnímu správce dlužníka M. H., a 2) M. H. , narozenému XY, bytem XY, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 73 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci druhého žalovaného, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 61 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2020, č. j. 73 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 61 INS XY), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 4. dubna 2019, č. j. 73 ICm XY, zamítl žalobu, kterou se žalobce (Český inkasní kapitál, a. s.) domáhal vůči žalovaným [1) INSOLVENCY v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka M. H., a 2) dlužníku] určení, že jeho pohledávka č. P4 uplatněná v insolvenčním řízení na majetek dlužníka je ve výši 263.453,57 Kč přihlášena po právu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Dne 23. května 2018 podal dlužník insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení.
2) Usnesením ze dne 26. června 2018, č. j. KSPH 61 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, povolil řešení jeho úpadku oddlužením a insolvenčním správcem ustanovil prvního žalovaného; usnesením ze dne 24. září 2018, č. j. KSPH 61 INS XY insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře.
3) Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku č. P4 v celkové výši 263.453,57 Kč sestávající z: dílčí pohledávky č. 1 ve výši 37.727,98 Kč, splatné 18. dubna 2009, z titulu smlouvy o osobní kartě reg. č. XY z 18. srpna 2008 (jistina 10.395,62 Kč, úrok z úvěru 19.821,77 Kč a úrok z prodlení 7.510,59 Kč), dílčí pohledávky č. 2 ve výši 100.519,92 Kč, splatné 8. června 2009, z titulu smlouvy o úvěru reg. č. 0080706220006 ze dne 10. ledna 2006 (jistina 31.880,90 Kč, úrok z úvěru 44.689,67 Kč a úrok z prodlení 23.949,35 Kč) a dílčí pohledávky č. 3 ve výši 125.205,67 Kč, splatné 8. června 2009, z titulu smlouvy o úvěru reg. č. 6020008222447 ze dne 23. června 2008 (jistina 38.692,93 Kč, úrok z úvěru 57.767,56 Kč a úrok z prodlení 28.745,18 Kč). Šlo o dílčí pohledávky ze smluv uzavřených mezi Komerční bankou, a. s. (dále jen „banka“) a dlužníkem, které banka postoupila dne 12. září 2016 společnosti Bohemia factoring, s. r. o. a ta je téhož dne postoupila žalobci. Pohledávku žalobce přihlásil jako nevykonatelnou, nezajištěnou a nepodmíněnou.
4) K návrhu banky doručenému Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s. (dále jen „společnost“) dne 14. dubna 2010 vydal společností určený rozhodce (JUDr. Vladimír Jirousek) dne 23. července 2010 rozhodčí nález sp. zn. K/2010/01975, jímž rozhodl o dílčí pohledávce č. 1, a který nabyl právní moci dne 20. srpna 2010. Dne 9. března 2011 podala banka exekuční návrh, na jehož základě pověřil Okresní soud v Děčíně vedením exekuce soudního exekutora JUDr. Marcela Smékala (dále jen „soudní exekutor“).
5) K návrhu banky doručenému společnosti dne 21. září 2010 vydal společností určený rozhodce (JUDr. Aleš Pejchal) téhož dne rozhodčí nález sp. zn. K/2010/02095, jímž rozhodl o dílčí pohledávce č. 2, a který nabyl právní moci dne 22. listopadu 2010. Dne 30. března 2011 podala banka exekuční návrh, na jehož základě pověřil Okresní soud v Děčíně vedením exekuce soudního exekutora.
6) K návrhu banky doručenému společnosti 10. června 2010 vydal společností určený rozhodce (JUDr. Jan Bárta, CSc.) rozhodčí nález sp. zn. K/2010/04502, jímž rozhodl o dílčí pohledávce č. 3, a který nabyl právní moci dne 5. ledna 2011. Dne 6. dubna 2011 podala banka exekuční návrh, na jehož základě pověřil Okresní soud v Děčíně vedením exekuce soudního exekutora.
7) Dne 16. září 2016 podal dlužník návrhy na zastavení výše uvedených exekučních řízení podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentuje neplatností rozhodčích doložek z důvodu netransparentního určení rozhodce; žalobce s těmito návrhy souhlasil s ohledem na změnu judikatury Nejvyššího soudu [rozhodnutí „velkého senátu“ ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněný pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 92/2013“)]. Následně soudní exekutor usneseními ze dne 4. listopadu 2016, č. j. 081 EX 0737/11-144, č. j. 081 EX 10566/11-150, a č. j. 081 EX 11783/11-143, která nabyla právní moci dne 1. prosince 2016, zastavil exekuční řízení.
8) Přihlášená pohledávka „byla přezkoumána“ a popřena žalovanými co do pravosti a výše v celém rozsahu, a to z důvodu promlčení.
Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §2 odst. 1, §7 a §13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v R 92/2013, jakož i v rozsudcích ze dne 1. června 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015 a ze dne 30. června 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014 (jde o rozsudky uveřejněné pod čísly 99/2017 a 100/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 99/2017“ a „R 100/2017“) – dospěl k následujícím závěrům:
a) Rozhodčí doložky, na jejichž základě byly vydány rozhodčí nálezy, jsou absolutně neplatné pro netransparentní určení rozhodce.
b) Exekuční řízení zastavil soudní exekutor „formálně“ podle ustanovení §55 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů, „v návaznosti“ na souhlas žalobce (oprávněného) z důvodu „změny judikatury Nejvyššího soudu“. Jakkoli soudní exekutor v odůvodnění usnesení o zastavení exekuce „explicitně“ neuvedl závěr o nicotnosti exekučních titulů, z materiálního hlediska byla tato skutečnost jejich „nepřímou avšak faktickou příčinou“. Kdyby žalobce nesouhlasil se zastavením exekucí, vyhověl by návrhům povinného (dlužníka) soudní exekutor, popřípadě by věci postoupil k rozhodnutí exekučnímu soudu, který by byl povinen vydat usnesení o zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Proto – pokračoval insolvenční soud – bylo nutno usnesení o zastavení exekuce považovat za rozhodnutí, jimiž byla určena „nepřípustnost exekučních titulů“.
c) Žalobce ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci usnesení o zastavení exekuce nepodal žaloby podle ustanovení §16 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení; podání rozhodčích žalob tak „nevyvolalo“ stavení promlčecích lhůt a přihlášené dílčí pohledávky se promlčely uplynutím čtyřleté promlčecí doby podle ustanovení §397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Přitom žalobce nebyl (nejpozději při vyslovení souhlasu se zastavením exekučních řízení) v dobré víře o tom, že mu dílčí pohledávky byly přiznány exekučními tituly, a opodstatněná není ani jeho výhrada ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. března 2020, č. j. 73 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 61 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud především přitakal závěrům insolvenčního soudu, podle nichž jsou rozhodčí doložky neplatné a rozhodčí nálezy nebyly „vykonatelnými tituly“. Současně (shodně se soudem insolvenčním) zdůraznil, že promlčení přihlášených dílčích pohledávek se řídí obchodním zákoníkem, a to bez ohledu na skutečnost, že dlužník tyto smlouvy uzavřel jako spotřebitel a banka v rámci své obchodní činnosti.
Za stavu, kdy rozhodčí řízení byla zahájena před 11. květnem 2011, tj. před vydáním usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněného pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 121/2011“), nepředstavovalo zahájení rozhodčích řízení bankou zneužití práva a okamžikem zahájení těchto řízení došlo ke stavení promlčecích dob podle ustanovení §402 a §403 odst. 1 obch. zák. (ve spojení s ustanovením §14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení).
Jakkoli nebyly rozhodčí nálezy formálně zrušeny soudem (postupem předjímaným zákonem o rozhodčím řízení), z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (R 92/2013) a Ústavního soudu (nálezu ze dne 17. července 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19) vyplývá, že závěr, podle něhož nemají rozhodčí nálezy, coby exekuční tituly, žádné právní účinky, když nebyly vydány v mezích pravomoci rozhodce, mohou přijmout i soudy exekuční; za takové rozhodnutí (rozuměj za rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §16 zákona o rozhodčím řízení) je nutno v poměrech dané věci (materiálně) považovat (i) usnesení o zastavení exekuce.
Proto od právní moci usnesení, jimiž byla zastavena exekuční řízení (od 1. prosince 2016) ̶ pokračoval odvolací soud ̶ začala běžet (analogicky podle §16 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení) žalobci třicetidenní lhůta k podání žaloby u soudu, která marně uplynula 2. ledna 2017. Přitom žalobce podal u soudu jedinou žalobu (až 20. března 2018) o zaplacení dílčí pohledávky č. 2.
Jinými slovy, chtěl-li žalobce zachovat účinek stavení promlčecí doby v důsledku podání rozhodčích žalob, musel do 30 dnů od právní moci usnesení o zastavení exekučních řízení podat u soudu žalobu o zaplacení dílčích pohledávek. Neučinil-li tak, nezůstaly zachovány ani účinky podaných rozhodčích žalob (stavení běhu promlčecí doby); dílčí pohledávka č. 1 (splatná 18. dubna 2009) se tak promlčela dne 19. dubna 2013 a dílčí pohledávky č. 2 a 3 (splatné dne 8. června 2009) se promlčeny dne 9. června 2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky (ne)promlčení žalobou uplatněných dílčích pohledávek, dosud v daných skutkových poměrech (podle názoru dovolatele) Nejvyšším soudem nezodpovězené.
Dovolatel akcentuje, že mezi účastníky není sporná otázka (ne)platnosti rozhodčích doložek, nýbrž otázka stavení promlčecí doby v důsledku zahájení rozhodčích řízení na jejich základě a otázka povinnosti věřitele podat po zastavení exekuce ve lhůtě určené ustanovením §16 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení žalobu u soudu.
V této souvislosti s poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v R 100/2017 a v „rozsudku ze dne 1. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 19/2015“ (správně jde zjevně o R 99/2017), připomíná, že zahájením rozhodčích řízení došlo ke stavení promlčecí doby, byť by byla následně „judikována“ neplatnost rozhodčích doložek.
Přitom v projednávané věci ̶ pokračuje dovolatel ̶ (na rozdíl od poměrů R 100/2017) nebylo v usneseních soudního exekutora uvedeno, že rozhodčí nálezy nemají žádné právní účinky, když exekuční řízení byla zastavena k návrhu povinného a se souhlasem oprávněného; taková rozhodnutí nemohou nahrazovat rozhodnutí příslušného soudu o zrušení rozhodčího nálezu z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce. Ostatně, ani z žádného právního předpisu neplyne povinnost věřitele podat po zastavení exekuce (byť z důvodu neplatnosti sjednané rozhodčí doložky, na základě které byl vydán exekuční titul) žalobu o zaplacení pohledávky u příslušného soudu do 30 dnů od právní moci usnesení o zastavení exekuce. Akceptace právního závěru odvolacího soudu by zároveň činila ustanovení §16 zákona o rozhodčím řízení nadbytečným, když za formální zrušení rozhodčího nálezu by bylo považováno (i) usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce.
Dovolatel setrvává na právním názoru, podle něhož přihlášené dílčí pohledávky nejsou promlčené, když zahájením rozhodčích (exekučních) řízení došlo ke stavení běhu promlčecí doby a po „vynětí“ doby vedení těchto řízení z celkové promlčecí doby zjevně neuplynula k okamžiku přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení ani (subjektivní) čtyřletá promlčecí doba, ani (objektivní) desetiletá promlčecí doba.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se promlčení přihlášených dílčích pohledávek, dosud v daných skutkových souvislostech Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězené.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §397 obch. zák., nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Podle ustanovení §402 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.
Podle ustanovení §403 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí (odstavec 1). Nelze-li určit začátek rozhodčího řízení podle odstavce 1, považuje se rozhodčí řízení za zahájené dnem, kdy návrh, aby bylo rozhodnuto v rozhodčím řízení, je doručen druhé straně do jejího sídla nebo místa podnikání, popřípadě bydliště (odstavec 2).
Podle ustanovení §408 odst. 1 věty první obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet.
Podle ustanovení §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3).
Podle ustanovení §3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle ustanovení §16 zákona o rozhodčím řízení (ve znění účinném do 31. prosince 2013), uplatní-li strana svůj nárok před rozhodci v promlčecí nebo prekluzivní lhůtě a rozhodnou-li rozhodci, že není dána jejich pravomoc, nebo došlo-li ke zrušení rozhodčího nálezu a podá-li strana znovu u soudu nebo u jiného příslušného orgánu žalobu nebo návrh na pokračování v řízení do 30 dnů ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí o nedostatku pravomoci nebo o zrušení rozhodčího nálezu, zůstávají účinky podané žaloby zachovány.
Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že vzhledem k absenci jiného ujednání smluvních stran (§3028 odst. 3 druhá věta o. z.) se jejich práva a povinnosti vzešlé z úvěrových smluv uzavřených před 1. lednem 2014 řídí dosavadními právními předpisy, tedy především obchodním zákoníkem. S přihlédnutím k tomu, že promlčecí doba ohledně nároků, jež měly vzejít z oněch smluv, rovněž začala běžet před 1. lednem 2014, posuzuje se i možné promlčení těchto nároků podle dosavadních právních předpisů (§3036 o. z.).
Dále Nejvyšší soud předesílá, že judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je ustálena v těchto závěrech:
1) Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, pro obcházení zákona (R 121/2011).
2) Exekuční soudy mohou (bez jakýchkoli pochyb u rozhodčích nálezů vydaných v době před 1. dubnem 2012) přijmout závěr, že rozhodčí nález jim předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce) a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem o rozhodčím řízení (R 92/2013).
3) Není pochyb o tom, že tam, kde rozhodčí nález neprochází testem vykonatelnosti (posouzením, zda jde o způsobilý exekuční titul) v exekučním nebo vykonávacím řízení proto, že na majetek případného povinného je vedeno insolvenční řízení, lze obdobný závěr přijmout v případném sporu o pravost nebo výši pohledávky, kterou věřitel přihlásí do insolvenčního řízení jako vykonatelnou s poukazem na rozhodčí nález coby exekuční titul (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 2/2011, ze dne 29. června 2015, sen. zn. 29 ICdo 10/2013, nebo ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 44/2013.
4) Dokud insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí (R 100/2017, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 63/2018, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2021, pod číslem 91, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2021, sen. zn. 29 ICdo 128/2019).
5) Ústavní soud v nálezu ze dne 4. června 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, a v nálezu sp. zn. I. ÚS 1091/19, uvedenou argumentaci dovolacího soudu rozvedl tak, že věřitelé, kteří uplatnili rozhodčí doložku (podali rozhodčí žalobu) před 11. květnem 2011 (tj. před vydáním R 121/2011), tak činili v období neustálené judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se tak na ně úvaha o stavení promlčecí lhůty i v případě zahájení rozhodčího řízení na základě neplatné rozhodčí doložky. Neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm věřitelům, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu, kdy lze judikaturu považovat za již ustálenou. S takovým zneužívajícím postupem nemůže být spjato stavení promlčecích lhůt nejen v rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím (exekučním) řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 63/2018, ve kterém Nejvyšší soud poukázal na to, že Ústavní soud v těchto nálezech vyhodnotil závěry obsažené v R 99/2017 a R 100/2017 na téma promlčení jež se utvářely ve věcech, v nichž rozhodčí doložky byly uplatněny před 11. květnem 2011, tedy v době, kdy přístup soudů k otázce platnosti těchto doložek ještě nebyl ustálený, plně uplatnitelnými).
V poměrech dané věci není pochyb o tom, že rozhodčí doložky, rozhodčí nálezy vydané na jejich základě (společností určenými) rozhodci i exekuční návrhy spadají do doby před 11. květnem 2011. Proto je nutné při řešení otázky (ne)důvodnosti námitky promlčení vycházet z toho, že zahájení rozhodčích řízení (byť na základě neplatných rozhodčích doložek) a podání exekučních návrhů (byť na základě rozhodčích nálezů vydaných mimo rámec pravomoc rozhodců, tj. na základě nezpůsobilých titulů) mělo za následek stavení běhu promlčecí doby. K věcem, v nichž byly rozhodčí doložky uplatněny v době od 11. ledna 2011, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2021, sen. zn. 29 ICdo 127/2019.
Všechna (shora konkretizovaná) exekuční řízení byla zastavena usneseními soudního exekutora (ze dne 4. listopadu 2016), a to na návrh povinného (dlužníka) a se souhlasem oprávněného (žalobce). Jakkoli ve výrocích usnesení není uvedeno nic ohledně důvodu zastavení exekuce, nelze přehlédnout, že: a) povinný navrhl zastavení exekucí z důvodu, že „exekuční titul – rozhodčí doložka je neplatná (netransparentní určení rozhodce)“, b) oprávněný se zastavení exekucí souhlasil s tím, že v době podání návrhu na nařízení exekucí „nepředvídal“ změnu judikatury Nejvyššího soudu (R 92/2013) a c) soudní exekutor v důvodech usnesení o zastavení exekuce (byť pro účely rozhodnutí o nákladech exekuce) rovněž poukázal důvody R 92/2013.
Za tohoto stavu, byť soudní exekutor v usneseních o zastavení exekuce výslovně neuvedl, že rozhodčí nálezy předkládané coby exekuční tituly nemají žádné právní účinky (viz R 92/2013), ze souhrnu výše označených skutečností zřetelně plyne, že „materiálně“ byla exekuční řízení zastavena právě z tohoto důvodu.
Pro zachování účinků vyvolaných zahájením rozhodčích řízení a (na základě v nich vydaných rozhodčích nálezů) zahájených řízení exekučních (stavení běhu promlčecích dob) tak bylo nutné, aby žalobce v souladu s ustanovením §16 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení podal u soudu v určené lhůtě (do 30 dnů od právní moci usnesení o zastavení exekucí) žalobu o zaplacení dílčích pohledávek (srov. opět v R 100/2017 obsažený závěr, podle něhož by závěr odvolacího soudu o promlčení pohledávky obstál, bylo-li by po skutkové stránce prokázáno, že žalobce nepodal včas žalobu podle §16 zákona o rozhodčím řízení, ač mu v tom nebránily účinky zahájeného insolvenčního řízení).
Argumentace dovolatele vycházející z právního názoru opačného, podle něhož není v daných skutkových poměrech (kdy rozhodčí nálezy nebyly zrušeny) ustanovení §16 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení použitelné, zjevně popírá závěry formulované (již ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu