ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.93.2019.1
KSOL 10 INS 15659/2013
10 ICm 3335/2013
sp. zn. 29 ICdo 93/2019-240
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce IDC servis s. r. o. , se sídlem v Praze 4, U Habrovky 247/11, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 247 12 264, zastoupeného Mgr. Martinem Krechlerem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 10, Srbínská 1867/1, PSČ 100 00, proti žalovanému Mgr. Radoslavu Lavičkovi , se sídlem v Olomouci, Hodolanská 413/32, PSČ 779 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka MORA - TOP s. r. o., zastoupenému JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem, se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, PSČ 750 02, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 10 ICm 3335/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka MORA - TOP s. r. o. , se sídlem v Uničově, Šumperská 1349, PSČ 783 91, identifikační číslo osoby 258 69 001, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 15659/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2019, č. j. 10 ICm 3335/2013, 13 VSOL 170/2015-223 (KSOL 10 INS 15659/2013), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2019, č. j. 10 ICm 3335/2013, 13 VSOL 170/2015-223 (KSOL 10 INS 15659/2013), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. června 2015, č. j. 10 ICm 3335/2013-124, ve znění opravného usnesení ze dne 10. srpna 2015, č. j. 10 ICm 3335/2013-141, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že (ve výrocích blíže specifikované) pohledávky žalobce (WELISAMEN s. r. o.) č. 2 (ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím), č. 3 (ve výši 4 000 000 Kč s příslušenstvím), č. 4 (ve výši 104 284,50 Kč) a č. 5 (ve výši 12 780 923,97 Kč s příslušenstvím) jsou řádně přihlášeny, zjištěny a existují po právu (bod I. až IV. výroku).
2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 21 456 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (bod V. výroku).
Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
1/ Vyhláškou ze dne 4. června 2013 oznámil insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka MORA - TOP s. r. o.
2/ Žalobce přihláškou ze dne 4. června 2013 (P 96-1) přihlásil do insolvenčního řízení (vedle dalších pohledávek) nevykonatelnou pohledávku č. 5 (zajištěnou majetkem osoby odlišné od dlužníka) v celkové výši 14 360 331,03 Kč (12 780 923,97 Kč jistina, 1 579 407,06 Kč zákonný úrok z prodlení), u níž jako důvod vzniku uvedl smlouvu o půjčce uzavřenou dne 31. března 2010 (dále jen „smlouva o půjčce“) mezi dlužníkem a společností BRANO GROUP, a. s. (dále jen „společnost B“), za účelem splacení dluhu dlužníka vůči Československé obchodní bance, a. s. (dále jen „banka“) [dále jen „pohledávka č. 5“].
3/ Smlouvou o půjčce uzavřenou mezi společností B (jako věřitelem) a dlužníkem byla dlužníku poskytnuta „překlenovací půjčka ve výši jistiny 47 000 000 Kč za účelem refinancování bankovních úvěrů (…) s tím, že jistina včetně úroků je splatná nejpozději do 31. května 2010“.
4/ Dle potvrzení banky ze dne 16. dubna 2012 byla dne 2. listopadu 2011 z účtu společnosti B, poukázána na účet dlužníka částka 12 780 923,97 Kč (dále jen „potvrzení“).
5/ Pohledávka č. 5 byla na žalobce postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. října (správně února) 2013 uzavřenou mezi společností B jakožto postupitelem a žalobcem jakožto postupníkem (dále jen „smlouva o postoupení“).
6/ Usnesením ze dne 7. června 2013, č. j. KSOL 10 INS 15659/2013-A-6, insolvenční soud mimo jiné zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a ustanovil žalovaného insolvenčním správcem dlužníka.
7/ Dne 4. září 2013 byl v insolvenčním rejstříku zveřejněn (doplněný) seznam přihlášených pohledávek (B-20), v němž žalovaný doplnil a upravil (mimo jiné) důvod popření pohledávky č. 5. Téhož dne se konalo přezkumné jednání, na kterém žalovaný popřel pohledávku č. 5 co do pravosti, neboť podle jeho přesvědčení je smlouva o postoupení pohledávky neplatná a pohledávka č. 5 měla zaniknout dohodou o zápočtu ze dne 8. června 2011 uzavřenou mezi dlužníkem a společností B za účelem úhrady kupní ceny nemovitostí převedených na společnost B na základě kupní smlouvy ze dne 31. května 2011 (dále jen „dohoda o zápočtu“).
8/ Žalobou podanou dne 3. října 2013 se žalobce v tomto řízení postupem podle §198 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), domáhá (mimo jiné) určení pravosti pohledávky č. 5.
Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §174 odst. 1, §192 odst. 1, §193, 198 insolvenčního zákona, též z ustanovení §41 odst. 2, §42 odst. 4 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a z ustanovení §45 odst. 1, §524, §525, §526, §529 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícímu závěru:
V řízení bylo prokázáno poskytnutí předmětných peněžních prostředků dlužníku na základě smlouvy o půjčce a pohledávka č. 5 je tedy po právu. Dlužníku ani žalovanému nepřísluší vůči žalobci (postupníku) námitka neplatnosti smlouvy o postoupení; proto není třeba se zabývat otázkou platnosti této smlouvy.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. února 2019, č. j. 10 ICm 3335/2013, 13 VSOL 170/2015-223 (KSOL 10 INS 15659/2013):
1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu IV. výroku (ohledně pohledávky č. 5) tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (první výrok).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok).
3/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 16 456 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (třetí výrok).
Při označení žalobce v záhlaví rozsudku přihlédl odvolací soud ke změně obchodní firmy žalobce na IDC servis s. r. o.
Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání žalovaného proti rozsudku insolvenčního soudu. První rozsudek odvolacího soudu ze dne 29. března 2016, č. j. 10 ICm 3335/2013, 13 VSOL 170/2015-163 (KSOL 10 INS 15659/2013), zrušil Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 23. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 88/2016, a to v části prvního výroku, jíž byl změněn rozsudek insolvenčního soudu ve výroku IV. (tedy ohledně pohledávky č. 5) tak, že se žaloba zamítá, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení, a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu bylo dovolání žalobce proti prvního rozsudku odvolacího soudu odmítnuto.
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §174 odst. 2 a §198 insolvenčního zákona, z ustanovení §657 obč. zák. a z ustanovení §101 odst. 1 písm. a), §205 odst. 2 písm. d) a g), §206, §212, §212a odst. 1 a 5 o. s. ř. – poté, co dokazování částečně zopakoval a doplnil, dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
a) Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že námitkami dlužníka ani žalovaného ohledně neplatnosti smlouvy o postoupení není třeba se zabývat a v tomto směru odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí insolvenčního soudu.
b) Pohledávka č. 5 vznikla až dne 2. listopadu 2011, takže nemohla zaniknout dohodou o zápočtu ze dne 8. června 2011, neboť v době jejího uzavření neexistovala.
c) Smlouva o půjčce je považována za smlouvu reálnou, což znamená, že k této smlouvě nedochází jen na základě dohody stran, ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku. Věřitel, který se domáhá vrácení půjčených peněz, proto musí splnit důkazní povinnost nejen o tom, že uzavřel smlouvu o půjčce a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že peníze dlužníku skutečně předal.
d) V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce (společnost B) uzavřel s dlužníkem smlouvu o půjčce, přičemž splatnost vrácení poskytnutých peněz byla sjednána ke dni 31. května 2010. Částka 12 780 923,97 Kč poskytnutá právním předchůdcem žalobce však byla na účet dlužníka připsána až dne 2. listopadu 2011, tedy po uvedené době, „v níž bylo dohodnuto trvání závazku“.
e) Žalobce přes výzvu odvolacího soudu nedoplnil skutková tvrzení, z nichž by bylo možné dovodit, že předmětná částka byla dlužníku poskytnuta na základě smlouvy o půjčce.
f) Žalobce tak neunesl břemeno tvrzení o vzniku pohledávky č. 5 [podle odvolacího soudu žalobce „nenabídl“ například „tvrzení, že došlo k prodloužení vztahu (…) i po dni 31. května 2010 a jakým způsobem“], a proto žalobě na určení „nelze vyhovět“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které podle jeho obsahu směřuje proti prvnímu výroku (o věci samé) a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázek:
1/ Dospěje-li k závěru, že právní důvod, o který se pohledávka opírá, je neplatný, vůbec nevznikl nebo nebyl doložen, je soud povinen zvážit i v incidenčním sporu o pravost pohledávky, zda identifikace skutku popsaného v žalobě dovoluje učinit závěr, že uplatněný nárok je dán z jiného titulu (např. z titulu bezdůvodného obohacení nebo náhrady škody)?
2/ Je případná jiná právní kvalifikace pohledávky (respektive právního důvodu jejího vzniku) překážkou pro přiznání pohledávky?
Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, uváděje, že na základě těchto rozhodnutí lze učinit závěr, podle něhož je soud ve sporném civilním řízení „sice vázán žalobním návrhem (…) nicméně jeho překročením není, jestliže soud skutek, který je předmětem řízení, posoudí po právní stránce jinak, než jak učinil žalobce a jestliže na základě takového právního posouzení věci přizná žalobci požadované plnění“. Soud je tak povinen podřadit skutková zjištění pod příslušnou hmotněprávní normu bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami.
K tomu dále dodává, že závěry týkající se (obecného) civilního sporného řízení jsou použitelné i v incidenčních sporech. K tomu se (pro poměry incidenčních sporů) dovolává závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016, sen. zn. 29 Cdo (správně ICdo) 81/2015.
K druhé otázce dovolatel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 301/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 30 Cdo 2673/2007, podotýká, že „případná jiná právní kvalifikace nemůže být důvodem pro popření pohledávky“.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, občanského soudního řádu a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku:
§198 (insolvenčního zákona)
Popření nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem
(1) Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskočí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle §197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do její výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.
(2) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.
(…)
§101 (o. s. ř.)
(1) K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména
a/ tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení,
b/ plnit důkazní povinnost (§120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem,
(…)
§451 (obč. zák.)
(1) Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
(2) Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
§657 (obč. zák.)
Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Ustanovení §198 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona platilo v citované podobě (pro věc rozhodné) jak v době zahájení insolvenčního řízení, tak v době konání přezkumného jednání (4. září 2013).
Ustanovení §101 odst. 1 o. s. ř. platilo v citované podobě v době podání žaloby a do vydání napadeného rozhodnutí se nezměnilo.
Ustanovení §451 obč. zák. a §657 obč. zák. platila v citované podobě již v době uzavření smlouvy o půjčce a do 1. ledna 2014, kdy byl tento zákon zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, změn nedoznala.
Judikatura Nejvyššího soudu je jednotná v závěrech, podle nichž:
1) Rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016 a další rozhodnutí Nejvyššího soudu obsažená v jeho odůvodnění).
2) Je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že bylo poskytnuto na základě smlouvy o půjčce a žalovaný ve lhůtě splatnosti půjčku nevrátil, avšak podle názoru soudu existence smlouvy o půjčce není prokázána a jiný důvod půjčky není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007).
3) Dospěje-li soud ve sporu o určení pravosti pohledávky v konkursu vedeném podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), k závěru, že smlouva, o kterou se přihlášená pohledávka opírá, je neplatná, nebo že vůbec nevznikla, musí zvážit, zda identifikace skutku v přihlášce a v incidenční žalobě dovoluje učinit závěr, že přihlášený nárok je dán z jiného titulu (např. z titulu bezdůvodného obohacení nebo náhrady škody). Jiná právní kvalifikace téhož skutku změnou právního důvodu přihlášené pohledávky není (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 506/2007, včetně judikatury Nejvyššího soudu zmíněné v jeho důvodech).
Tyto právní závěry, učiněné při výkladu §23 odst. 2 věty první ZKV, jsou plně aplikovatelné i při výkladu §198 odst. 2 insolvenčního zákona (viz důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 136/2013, nebo ze dne 27. ledna 2016, sen. zn. 29 ICdo 81/2015).
4) Domáhá-li se žalobce (věřitel) vrácení určité částky s tvrzením, že ji žalovanému (dlužníku) předal, leží na něm důkazní břemeno o tomto tvrzení a je naopak na žalovaném (dlužníku), který tvrdí, že plnění přijal na základě smluvního ujednání, aby prokázal existenci a obsah tvrzené dohody, podle níž byl oprávněn plnění přijmout, popř. podle níž není k vrácení plnění povinen. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2002, sp. zn. 25 Cdo 27/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2002, pod číslem 197, k jehož závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. července 2003, sp. zn. 32 Odo 861/2001, v rozsudku ze dne 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 1197/2003, v rozsudku ze dne 30. července 2008, sp. zn. 32 Odo 595/2006, nebo v usneseních ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 67/2011 a ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 155/2016.
Zamítl-li odvolací soud žalobu o určení pravosti pohledávky č. 5 na základě závěru, podle něhož žalobce neunesl důkazní břemeno o tom, že pohledávka č. 5 vznikla na základě smlouvy o půjčce, ačkoli současně dovodil, že společnost B dlužníku skutečně částku 12 780 407,66 Kč poskytla (převedla na jeho účet), jeho právní posouzení věci zjevně odporuje shora citované judikatuře Nejvyššího soudu
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud znovu posoudí, zda je pohledávka č. 5 po právu (z titulu smlouvy o půjčce, popřípadě z titulu jiného). Dospěje-li k závěru, že tato pohledávka je po právu z jiného právního důvodu, neopomene zohlednit (případný) vliv takového právního posouzení na příslušenství pohledávky a nepřehlédne, že insolvenční soud právní důvod pohledávky zahrnul do výroku rozsudku ze dne 18. června 2015.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 9. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu