ECLI:CZ:NS:2013:29.NSCR.17.2013.1
KSOS 8 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 17/2013-B-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužnice A. K., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 8 INS XY, o způsobu řešení úpadku dlužnice, o dovolání dlužnice zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Nové Bělé, Ovesná 356/7, PSČ 724 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2012, č. j. KSOS 8 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 24. dubna 2012, č. j. KSOS 8 INS XY, neschválil Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) oddlužení dlužnice a prohlásil konkurs na její majetek.
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok). Současně rozhodl, že státu se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že dlužnice v návrhu na povolení oddlužení (a v seznamu závazků) neuvedla dva podstatné závazky (vůči FINWAY a. s. a TOYOTA Financial Services Czech, s. r. o.), ačkoli si jejich existence v době podání návrhu musela být vědoma, v důsledku čehož nemohl insolvenční soud řádně posoudit, zda jsou u dlužnice splněny předpoklady pro povolení oddlužení dle §395 odst. 1 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Z uvedeného podle odvolacího soudu vyplývá, že dlužnice přistoupila k plnění svých povinností v insolvenčním řízení nedbale a byla naplněna skutková podstata ustanovení §395 odst. 2 písm. a/ (správně „písm. b/“) insolvenčního zákona, která brání schválení oddlužení, přičemž není rozhodné, zda tak dlužnice učinila vědomě či z nedbalosti.
Další důvod, bránící schválit oddlužení, odvolací soud dovozoval z překážky dle §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. Uzavřel totiž, že z příjmů dlužnice tak, jak byly v řízení doloženy (bez ohledu na to, zda je získala vlastním přičiněním či z daru od třetích osob), by nebyly uspokojeny pohledávky nezajištěných věřitelů v minimální zákonné výši 30 %. Dlužnice by uhradila pouze 20,5 % „uvažovaných“ pohledávek nezajištěných věřitelů.
K dalším příjmům dlužnice odvolací soud podotkl, že možnost získání další nekonkretizované částky od Ing. Jiřího Švarce byla tvrzena až u jednání odvolacího soudu. Dlužnice však nebyla schopna tuto částku ani specifikovat, natož doložit konkrétní závazek jmenovaného přispět dlužnici na plnění splátek v oddlužení.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, které Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady řízení či vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelkou uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že odvolací soud uzavřel, že důvodem pro neschválení oddlužení dlužnice je jak ustanovení §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona (důvodný předpoklad, že z příjmů dlužnice nebudou uspokojeny pohledávky nezajištěných věřitelů v minimální zákonné výši 30 %), tak i ustanovení §395 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona (nedbalé plnění povinností dlužnicí v insolvenčním řízení).
Závěr odvolacího soudu, že byla dána překážka pro schválení oddlužení dle §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, dovolatelka zpochybňuje především námitkou, že jí odvolací soud nedal možnost prokázat, že měla k dispozici darovací smlouvy s dalšími osobami. Tvrdí, že kdyby jí tato možnost dána byla, tak by prokázala, že její „prostředky ve spojení s dary J. Š. a jejích dvou dcer L. K. a A. K. byly alespoň 30 %“.
Těmito námitkami dovolatelka vystihuje dovolací důvody vymezené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. Přitom u dovolání přípustného toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolatelka dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. k dispozici nemá a v souvislosti s dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. neformuluje žádnou otázku, ze které by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Připustit dovolání k posouzení námitky, podle níž je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a v důsledku toho nesprávné, neboť odvolací soud se nezabýval tím, zda věřitelé případně nesouhlasí s nižším plněním než 30 % jejich pohledávek ve smyslu ustanovení §395 odst. 1 písm. b/ in fine insolvenčního zákona, Nejvyšší soud rovněž nemá.
Je zcela zjevné, že skutečnost, že se nezajištění věřitelé dlužníka (či alespoň některý z nich) spokojí s nižším než zákonem stanoveným minimálním plněním dlužníka, je ve prospěch dlužníka. Je proto zcela na dlužníkovi, aby (nejlépe již při podání insolvenčního návrhu) doložil, že se dohodl s některým svým věřitelem, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30 % jeho pohledávky (k tomu srov. §392 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona a §24 písm. f/ vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, podle nichž je písemný souhlas věřitele přílohou návrhu na povolení oddlužení). Vycházel-li proto odvolací soud z toho, že každému z nezajištěných věřitelů musí dlužnice uhradit alespoň 30 % jeho pohledávky, pak právní posouzení věci odvolacím soudem není neúplné, nýbrž je zřejmé, že odvolací soud neměl za doložené, že by některý z věřitelů dlužnice souhlasil s nižší hodnotou plnění než 30 % pohledávky. S tím ostatně dlužnice nijak nepolemizuje (netvrdí, že by některý z věřitelů souhlasil s nižším plněním).
Jelikož závěr odvolacího soudu, podle něhož schválení oddlužení brání překážka dle §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona (jenž usnesení odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní – srov. výše), postačuje k rozhodnutí o neschválení oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužnice, nelze dovolání připustit k přezkoumání (dovoláním rovněž zpochybněného) závěru odvolacího soudu, podle něhož dosavadní výsledky řízení dokládají nedbalý přístup dlužnice k plnění povinností v insolvenčním řízení ve smyslu ustanovení §395 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. I kdyby totiž Nejvyšší soud uvedený závěr odvolacího soudu shledal nesprávným, nemohl by z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a posouzení této otázky by se tudíž nemohlo projevit v poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., čl. II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Přitom pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu