ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.23.2017.1
KSPL 65 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 23/2017-B-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka J. F ., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 65 INS XY, o schválení oddlužení, o dovolání věřitele CASPER UNION s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Olivova 948/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24830801, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2016, č. j. KSPL 65 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 23. května 2016, č. j. KSPL 65 INS XY, Krajský soud v Plzni (dále jen „ insolvenční soud “):
[1] Schválil oddlužení dlužníka J. F. zpeněžením majetkové podstaty (bod I. výroku).
[2] Určil, že při oddlužení bude zpeněžena majetková podstata dlužníka, do níž nenáleží žádné nemovité a movité věci ani peníze (bod II. výroku).
[3] Určil, že odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce budou uspokojeny částečně z příjmů majetkové podstaty a částečně ze státních prostředků (bod III. výroku).
[4] Nevyhověl námitkám proti oddlužení dlužníka uplatněným věřitelem CASPER UNION s. r. o. (dále též jen „věřitel“) [bod IV. výroku].
K odvolání věřitele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. září 2016, č. j. KSPL 65 INS XY, 1 VSPH XY:
[1] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v té části bodu I. výroku, jíž bylo schváleno oddlužení dlužníka, a v bodech III. a IV. výroku (první výrok).
[2] Odmítl odvolání věřitele proti té části bodu I. výroku, jíž bylo rozhodnuto, že způsobem oddlužení bude zpeněžení majetkové podstaty, a proti bodu II. výroku (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu, podal věřitel dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání věřitele proti druhému výroku napadeného usnesení, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř., jelikož jde o usnesení (výrok), proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř., tedy o usnesení (výrok), pro něž platí omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.
K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2013, sen. zn. 29 NSČR 35/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2014, pod číslem 62, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže –dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Na závěru, že dovolání věřitele proti druhému výroku není přípustné, nic nemění nesprávné poučení odvolacího soudu v napadeném usnesení o tom, že dovolání (i v rozsahu tohoto výroku) za podmínek uvedených v §237 o. s. ř. přípustné být může.
K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 25/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Dovolání věřitele proti prvnímu výroku napadeného usnesení, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Výhrada dovolatele, že k projednání jeho námitek proti oddlužení postupem dle §403 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. června 2017, pro věc rozhodném, bylo nutné nařídit jednání (což se nestalo), z obsahového hlediska vystihuje (jen) tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. (jejímž prostřednictvím lze napadat pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, na základě argumentu, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem). Taková vada však není způsobilým dovolacím důvodem; k jejímu prověření slouží (opět jen) žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání.
K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud (nesprávně) vyšel z toho, že hlasováním o způsobu oddlužení, které je dle §403 odst. 2 insolvenčního zákona podmínkou pro podání námitek proti oddlužení, dovolatel automaticky vyjádřil souhlas s oddlužením a navrhl, aby insolvenční soud schválil oddlužení, pak přisuzuje odvolacímu soudu právní názor, který neučinil.
Odvolací soud totiž stejně jako insolvenční soud založil své rozhodnutí (o schválení oddlužení) na závěru, že námitky dovolatele proti oddlužení jsou nedůvodné, přičemž hlasování dovolatele o způsobu oddlužení zohlednil při úvaze o formě oddlužení (zpeněžením majetkové podstaty).
Dovolatel přitom v dovolání připustil, že odvolací soud se (byť okrajově) vypořádal s námitkami dovolatele proti oddlužení, žádné konkrétní nesprávnosti však potud napadenému rozhodnutí nevytýká.
Dovolání konečně nečiní přípustným ani námitka dovolatele, že dikce ustanovení §403 odst. 2 insolvenčního zákona „má velmi nerozumné následky“, neboť v situaci, kdy věřitel nesouhlasí s oddlužením, je nucen hlasovat o způsobu oddlužení.
V usnesení ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014, uveřejněném pod číslem 51/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 51/2017“), Nejvyšší soud mimo jiné vysvětlil, že věřitel, který nehlasuje o způsobu oddlužení, ač mu zákon toto právo přiznává (což se v praxi děje zpravidla tak, že věřitel nehlasuje o způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů a na schůzi věřitelů svolanou za účelem rozhodnutí o způsobu oddlužení se nedostaví), tím v duchu výše řečeného dává najevo (navenek projevuje) nezájem o způsob oddlužení (lhostejnost k výběru způsobu oddlužení a k tomu, zda a jak bude oddlužení schváleno). Této (do určité míry racionální) nečinnosti (apatii) věřitele k dalšímu postupu insolvenčního řízení zákon nebrání, na druhé straně však [v zájmu předejití obstrukčních nebo prostě jen nevhodně (nežádoucně) opožděných postupů narušujících plynulost insolvenčního řízení] takovému věřiteli nedovoluje formou opravného prostředku (odvolání) zpochybnit rozhodnutí o způsobu oddlužení (promítnuté v usnesení insolvenčního soudu o schválení oddlužení), které mohl ovlivnit, kdyby předtím nezůstal nečinný tam, kde mu insolvenční zákon umožňoval konat (kdyby nezmeškal možnost hlasovat o způsobu oddlužení).
Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že ustanovení §406 odst. 4 insolvenčního zákona přitom požadavek, podle kterého právo odvolat se proti usnesení o schválení oddlužení náleží jen věřiteli, který hlasoval o způsobu oddlužení, klade též pro ty věřitele, jejichž námitkám uplatněným podle §403 odst. 2 insolvenčního zákona insolvenční soud nevyhověl. To je dáno tím, že podle §403 odst. 2 poslední věty insolvenčního zákona se k námitkám, které uplatnil věřitel, jenž nehlasoval o způsobu oddlužení, nepřihlíží (pohlíží se na ně, jako by nebyly vzneseny), což v intencích §406 odst. 4 insolvenčního zákona znamená, že jde o věřitele, který námitky neuplatnil. Aktivita věřitele, který vznesl námitky a hlasoval o přijetí způsobu oddlužení, a který má zároveň za to, že jde o námitky, jimž insolvenční soud nevyhověl, se přitom promítá v jeho právu podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení i potud, že insolvenční zákon mu umožňuje (v porovnání s věřitelem, který hlasoval o způsobu schválení oddlužení, aniž současně uplatnil námitky předepsaným způsobem) podat odvolání, i když hlasoval „pro přijetí“ následně schváleného způsobu oddlužení.
A konečně, v R 51/2017 Nejvyšší soud též ozřejmil (oproti tomu, co se uvádí v dovolání), že věřiteli nic nebrání v tom, aby (je-li přesvědčen, že nejsou předpoklady pro provedení oddlužení žádným z možných způsobů oddlužení) hlasoval na schůzi věřitelů jak proti způsobu oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty, tak proti způsobu oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. V takovém případě mu též vždy náleží právo odvolání proti usnesení insolvenčního soudu o schválení oddlužení, bez zřetele k tomu, zda schváleným způsobem oddlužení byl způsob, který (v důsledku obou hlasování) vzešel z rozhodnutí o způsobu oddlužení přijatého schůzí věřitelů nebo z volby (výběru) způsobu oddlužení insolvenčním soudem (poté, co schůze věřitelů nepřijala rozhodnutí o způsobu oddlužení).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2017
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu