ECLI:CZ:NS:2011:29.NSCR.36.2009.1
MSPH 96 INS 714/2009
sp. zn. 29 NSČR 36/2009-B-1491
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva , se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, identifikační číslo osoby 00033243, zastoupeného JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem, se sídlem v Mělníku, Jiráskova 236, PSČ 276 01, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ ATERRA CONSULTING s. r. o., se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1108/3, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27654702, zastoupeného Mgr. Kateřinou Špoulovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, PSČ 110 00 a 2/ Frenn Trading B. V., se sídlem v Amsterdamu, Herengracht 76, Nizozemské království, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph. D., LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00 a o návrhu dlužníka na povolení oddlužení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009, 2 VSPH 249/2009-B-169, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 17. dubna 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256, zjistil Městský soud v Praze na základě insolvenčního návrhu věřitelů 1/ ATERRA CONSULTING s. r. o. a 2/ Frenn Trading B. V. úpadek dlužníka Pražského stavebního bytového družstva (bod I. výroku), prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku), insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Tomáše Pelikána (bod III. výroku), určil, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají dne 17. dubna 2009 v 9:30 hodin (bod IV. výroku) a odmítl dlužníkův návrh na povolení oddlužení (bod XIII. výroku).
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., II., III. a XIII. výroku.
Odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že:
1/ V řízení byl osvědčen úpadek dlužníka ve formě insolvence.
2/ Dlužník je podnikatelem, jehož úpadek nelze řešit oddlužením a protože zjevně nesplňuje podmínky pro řešení úpadku reorganizací, insolvenční soud nepochybil, jestliže prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
3/ Není důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce dlužníka.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že:
1/ Odvolací soud se nesprávně vypořádal s námitkou vady řízení spočívající v porušení §133 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ačkoliv sám shledal (na str. 6 svého usnesení), že toto ustanovení bylo porušeno.
V dovolání pak podrobně snáší argumenty na podporu závěru, že nebyly splněny předpoklady pro to, aby insolvenční soud rozhodl o insolvenčním návrhu bez nařízení jednání a zdůrazňuje, že jde o bezprostřední porušení práva na přístup k soudu a popření požadavku spravedlivého procesu.
Uvádí rovněž, že ve svém vyjádření k insolvenčnímu návrhu prvního insolvenčního navrhovatele vyslovil jednoznačný názor, že není v úpadku a insolvenčnímu návrhu tedy odporoval. Větu, na kterou poukazuje odvolací soud v dlužníkově vyjádření, má dovolatel za vytrženou z kontextu a za dezinterpretaci svého vyjádření. Především však bylo nezbytné dle §107 odst. 5 insolvenčního zákona doručit insolvenční návrh druhého insolvenčního navrhovatele (před rozhodnutím) i dlužníku, a to do vlastních rukou.
2/ Odvolací soud v rozporu s judikaturou řešil otázku, zda uplatněnou pohledávku druhého insolvenčního navrhovatele může mít soud za osvědčenou již jen na základě toho, že byla pravomocně přiznána, ačkoliv je sporná, dlužník ji neuznává a probíhá o ní řízení o podaném dovolání u Nejvyššího soudu, který odložil vykonatelnost pravomocného rozhodnutí. K pohledávce prvního insolvenčního navrhovatele dovolatel v této souvislosti především namítá, že ji Městský soud v Praze zatím přiznal pouze mezitímním rozsudkem, nebyla tedy přinejmenším osvědčena výše nároku.
3/ Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že při zkoumání jeho platební schopnosti lze přihlížet jen k finančním prostředkům, nikoliv k nemovitému (nebo jinému snadno zpeněžitelnému) majetku, s tím, že takový závěr nemá oporu v hmotném právu. Konkrétně dovolatel s poukazem na ustanovení §3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona namítá, že pro posouzení objektivní platební schopnosti dlužníka, je relevantní jakýkoliv majetek, který ke své činnosti nepotřebuje a jehož zpeněžením může své závazky uspokojit v relativně krátké době, byť nikoliv okamžitě. K tomu provádí výčet svého majetku, s tím, že jej může zpeněžit během několika týdnů a zpeněžit jej nemohl proto, že od roku 2003 nemohl svobodně disponovat se svými nemovitostmi.
4/ Za Nejvyšším soudem neřešenou považuje dovolatel otázku, zda lze povolit oddlužení u právnické osoby (bytového družstva), zapsané sice v obchodním rejstříku, která však nepodniká a jejíž závazky tak nevznikly v souvislosti s podnikatelkou činností. K tomu míní, že nelze vycházet pouze z formálního vymezení pojmu podnikatel dle §2 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), kterážto definice byla koncipována pro účely jiné právní normy.
Druhý insolvenční navrhovatel ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout nebo zamítnout.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je insolvenční zákon na danou věc uplatnitelný ve znění účinném do 30. června 2009, tj. naposledy ve znění zákona č. 163/2009 Sb. a obchodní zákoník ve znění účinném do 30. června 2009, tj. naposledy ve znění zákona č. 104/2008 Sb.
Podle ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud se zabýval především přípustností podaného dovolání.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě III. výroku o ustanovení insolvenčního správce, je Nejvyšší soud odmítl bez dalšího podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako objektivně nepřípustné. Ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., totiž potud nejde o usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně „ve věci samé“ (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sen. zn. 29 NSČR 4/2009, uveřejněné pod číslem 103/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě XIII. výroku o odmítnutí dlužníkova návrhu na povolení oddlužení, je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněné pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 79/2009“), dovolací soud je nicméně potud odmítl podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že v řešení otázky, kterou jedině dovolatel ve vztahu k tomuto výroku otevírá dovolacímu přezkumu, totiž v posouzení, zda dlužník jako bytové družstvo splňuje podmínky přípustnosti návrhu na povolení oddlužení formulované ustanovením §389 odst. 1 insolvenčního zákona, je napadené usnesení v souladu se závěry přijatými v tomto ohledu již v R 79/2009. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že dlužníkem, „který není podnikatelem“, se ve smyslu ustanovení §389 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. Jelikož za podnikatele podle obchodního zákoníku je považována osoba zapsaná v obchodním rejstříku (§2 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), je odtud zjevné, že dlužník patří k subjektům, jež insolvenční zákon vylučuje z možnosti žádat o povolení oddlužení coby sanačního způsobu řešení dlužníkova úpadku určeného nepodnikatelským subjektům (aniž by těmto subjektům současně bránil v řešení svého úpadku nebo hrozícího úpadku dalším sanačním způsobem, totiž reorganizací). Rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zabývající se charakteristikou bytových družstev (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1999, sp. zn. 32 Cdo 197/99, uveřejněný pod číslem 15/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se takto nastavené pojetí insolvenční úpravy nikterak neprotiví.
Dlužník nadto argumentačně pomíjí, že druhou podmínkou, jež musí být podle závěrů obsažených v R 79/2009 kumulativně splněna u osoby žádající o povolení oddlužení, je neexistence dluhů vzešlých z podnikání bez zřetele k tomu, že dlužník již není podnikatelem.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, může být dovolání přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 96/2011“).
V usnesení ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k tomu Nejvyšší soud dále vysvětlil, že opravný prostředek (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost) směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (ve smyslu §4 odst. 2 insolvenčního zákona) mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§158 insolvenčního zákona). Skutečnost, že rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může být (v podobě závislého výroku) zrušeno (a to i tehdy, nebylo-li vůbec napadeno opravným prostředkem) v důsledku úspěšně podaného opravného prostředku proti rozhodnutí o úpadku, nemá žádného vlivu na závěr, že argumenty, jimiž lze účinně brojit proti rozhodnutí o úpadku, jsou ve vztahu k rozhodnutí o prohlášení konkursu právně bezvýznamné.
Vzhledem k tomu, že správnost dotčeného výroku byla závislá na řešení otázky, zda dlužníku mělo (mohlo) být povoleno oddlužení, přičemž dovolání ohledně výroku o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení bylo odmítnuto a k tomu, že ohledně výroku o prohlášení konkursu dovolání jinak nezpochybňuje předpoklady pro jeho vydání, Nejvyšší soud dovolání i potud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
Zbývá určit, zda je důvod připustit dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku o zjištění dlužníkova úpadku.
Také potud může být dovolání přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. opět R 96/2011).
Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel - ač zastoupen advokátem - dovolací argumentaci výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Výtky, jež dovolatel pojí k ustanovení §133 odst. 1 insolvenčního zákona (podle nichž nebyly splněny předpoklady pro to, aby insolvenční soud rozhodl o insolvenčním návrhu bez nařízení jednání), jsou uplatněním tzv. zmatečnostní vady řízení popsané v §229 odst. 3 o. s. ř.
Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem, takže jejich prostřednictvím nelze ani založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K prověření těchto vad slouží žaloba pro zmatečnost.
Jen pro úplnost (v zájmu předejití dalších sporů) Nejvyšší soud dodává, že jakkoli dovolatel klade důraz na význam svého vyjádření v tom ohledu, že nesouhlasí se závěrem, že tímto vyjádřením insolvenčnímu návrhu neodporoval, ponechává stranou poukaz odvolacího soudu na návrh na povolení oddlužení podaný dovolatelem 3. dubna 2009. V jeho rámci dovolatel jednak výslovně žádá insolvenční soud, aby rozhodl o jeho hrozícím úpadku (srov. způsob vyplnění bodu 21. formuláře návrhu na povolení oddlužení), jednak výslovně uvádí, že z důvodů zde (v návrhu na povolení oddlužení) uvedených navrhuje, aby soud rozhodl o úpadku dlužníka a zároveň aby rozhodl o povolení oddlužení (srov. bod 22. formuláře návrhu na povolení oddlužení). Dlužník, který stejně jako insolvenční navrhovatel výslovně žádá, aby soud rozhodl o jeho úpadku, totiž požadavku na vydání rozhodnutí o svém úpadku dozajista neodporuje.
K posouzení významu pravomocného soudního rozhodnutí, u kterého byl povolen odklad vykonatelnosti, pro doložení existence věřitelovy pohledávky pak Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v jeho usnesení ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněném pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nějž se (odlišně od dovolatelova názoru) podává, že účinky právní moci soudního rozhodnutí, jež se projevují tím, že je již nelze napadnout odvoláním jako řádným opravným prostředkem (formální právní moc) a dále závazností výroku rozhodnutí a jeho nezměnitelností (materiální právní moc), zůstávají odkladem vykonatelnosti rozhodnutí nedotčeny. Důvod připustit dovolání k prověření této otázky tedy také není dán.
Také v posouzení dlužníkovy platební neschopnosti je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Srov. k tomu zejména usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů. Závěr odvolacího soudu o dlužníkově úpadku ve formě platební neschopnosti, založený slovně na trvání domněnky dlužníkovy platební neschopnosti spočívající v tom, že nejméně ve vztahu ke třem věřitelům (oběma insolvenční navrhovatelům a H.) dlužník neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), tomu odpovídá.
Nejvyšší soud proto dovolání i v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §218 písm. c/ o. s. ř.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. října 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu