ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.44.2016.1
KSPL 20 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 44/2016-B-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka Z. Š. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS XY, o návrhu dlužníka na zrušení konkursu, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Františkem Grznárem, advokátem, se sídlem v Horšovském Týně, náměstí Republiky 108, PSČ 346 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015, č. j. KSPL 20 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015, č. j. KSPL 20 INS XY, 4 VSPH XY, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 17. dubna 2015, č. j. KSPL 20 INS XY, zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) návrh dlužníka Z. Š. (datovaný 23. března 2015) na zrušení konkursu na jeho majetek.
Insolvenční soud poukázal na to, že dlužníkův úpadek byl zjištěn (a konkurs na majetek dlužníka současně prohlášen) usnesením insolvenčního soudu ze dne 21. července 2014, č. j. KSPL 20 INS XY, které k odvolání dlužníka potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. září 2014, č. j. KSPL 20 INS XY, 1 VSPH XY, dodávaje, že dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2015 (usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
K tomu dále uvedl, že namítá-li dlužník dnes (v návrhu na zrušení konkursu) nedostatek aktivní legitimace insolvenčních navrhovatelů, je zde překážka věci rozhodnuté, neboť soudy se touto otázkou zabývaly v odvolacím i dovolacím řízení.
K tvrzenému překonání úpadku insolvenční soud uvedl, že do přezkumného jednání podalo 26 věřitelů celkem 28 přihlášek s pohledávkami ve výši přes 103 milionů Kč, které insolvenční správce uznal. Pouze věřitel Z. (dále jen „věřitel č. 2“) popřel pohledávky společnosti SILMET Příbram a. s. (dále jen „společnost S“) v celkové výši přes 56 miliónů Kč. K dnešnímu dni tento stav trvá.
Dlužník pak nedoložil, že mu stát přiznal či dokonce již vyplatil údajný nárok na náhradu škody ve výši 56 miliónů Kč. Ve sporu se společností AUTO Tomáš K, s. r. o. (dále jen „společnost A“) nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, přičemž předmětem sporu je pouze částka 45.000 Kč.
Dlužníkův úpadek tedy trvá.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. listopadu 2015, č. j. KSPL 20 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud vyšel z ustanovení §308 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), přičemž s poukazem na stav majetkové podstaty a na stav přihlášených, zjištěných a popřených pohledávek dospěl po přezkoumání rozhodnutí insolvenčního soudu k následujícím závěrům:
[1] Zjištění dlužníkova úpadku (ve formě platební neschopnosti) bylo postaveno najisto pravomocným rozhodnutím insolvenčního soudu ze dne 21. července 2014 (v intencích §3 odst. 1 insolvenčního zákona). Při osvědčení dlužníkova úpadku by skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení, nebyla ani dříve důvodem ke zrušení nebo změně rozhodnutí o úpadku odvolacím soudem (§141 odst. 2 insolvenčního zákona). Vzhledem k tomu, že otázka dlužníkova úpadku byla definitivně vyřešena shora uvedenými rozhodnutími nalézacího, odvolacího a dovolacího soudu, jsou v této fázi insolvenční ho řízení bezpředmětné výhrady dlužníka opakovaně snášené na adresu insolvenční ch navrhovatelů [společnosti S a České spořitelny, a. s. (dále jen „banka“)].
[2] Podle judikatury Nejvyššího soudu k §44 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), obsahově odpovídajícímu znění §308 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona: „Při zkoumání důvodů pro zrušení konkursu podle ustanovení §44 odst. 1 písm. a/ ZKV se konkursní soud nezabývá správností procesního postupu soudu předcházejícího vydání usnesení o prohlášení konkursu, ani správností rozhodnutí o prohlášení konkursu, případně rozhodnutí je potvrzujícího. Okolnost, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, nebo že tento návrh podala jménem navrhovatele osoba, která k tomu nebyla řádně zmocněna, není důvodem pro zrušení konkursu postupem podle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV.“ Srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2005, sp. zn. 29 Odo 963/2003 (dále jen „R 29/2006“)].
[3] Nejvyšší soud vyložil institut zrušení konkursu nikoli jako další opravný prostředek pro posouzení důvodnosti rozhodnutí o konkursu (nyní o úpadku), ale jako procesní nástroj k řešení té situace, kdy soud zjistí, že důvody prohlášení konkursu (zjištění úpadku) nejsou dány ke dni, kdy soud o zrušení konkursu rozhoduje. Z toho ovšem plyne, že pro posouzení důvodu pro zrušení konkursu dle §308 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona není podstatné, zda insolvenční navrhovatel dostatečně doložil svou právní subjektivitu v době podání insolvenčního návrhu nebo zda on nebo jiný věřitel byl řádně zastoupen. Naopak je podstatné, že jak pohledávka insolvenční ho navrhovatele tak pohledávky dalších věřitelů byly při přezkumném jednání řádně zjištěny, tedy že podmínky úpadku dlužníka jsou osvědčeny.
[4] Obdobným způsobem hodnotí odvolací soud i otázku rozsahu zjištěného majetku dlužníka, který má být (dle odvolacích tvrzení) ve skutečnosti vyšší než pohledávky přihlášených věřitelů. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 95/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 208/2003 (dále jen „R 95/2006“)]: „Byl-li konkurs na majetek dlužníka prohlášen pro úpadek formou platební neschopnosti (§1 odst. 2 věta první ZKV), nezakládá důvod ke zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. a/ uvedeného zákona sám o sobě rozsah zjištěného majetku konkursní podstaty, je-li uspokojení pohledávek konkursních věřitelů vázáno na nutnost zpeněžení tohoto majetku“.
[5] Výklad smyslu ustanovení o zrušení konkursu provedený Nejvyšším soudem pro poměry zákona o konkursu a vyrovnání je „zcela použitelný“ i pro poměry zrušení konkursu dle insolvenčního zákona (srov. i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2013, č. j. KSPL 29 INS XY, 1 VSPH XY).
[6] Dlužník argumentoval v návrhu na zrušení konkursu především nedostatkem věcné aktivní legitimace insolvenčních navrhovatelů. Odvolací soud přihlédl k tomu, že namítaný nedostatek dlužník soustředil v podstatě jen na společnost S, jejíž pohledávku popřel věřitel č. 2 (o podané žalobě nebylo dosud pravomocně rozhodnuto). Zbývající pohledávky přihlášených věřitelů v celkové výši 44.107.350,50 Kč však byly zjištěny.
[7] K dlužníkově úvaze, že ostatní věřitelé (vyjma insolvenčních navrhovatelů) by měli být uspokojeni poté, co mu stát uhradí jemu způsobenou škodu, co uspěje ve sporu se společností A a z dlužného nájemného vůči společnosti S (o jehož výši je veden spor), vyšel odvolací soud z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněného pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“) s právní větou: „Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek.“
[8] Za situace, kdy úpadek dlužníka (ve formě platební neschopnosti) byl nepochybně osvědčen a tento stav trvá (úpadek dlužníka nebyl překonán), pohledávky banky a dalších věřitelů byly zjištěny ve výši 44.107.350,50 Kč, nemovitý majetek dlužníka je zajištěn a bude zpeněžován a jiný jeho majetek je v poměru k pohledávkám věřitelů zanedbatelný, nelze než dospět k závěru, že nejsou dány důvody pro zrušení konkursu z důvodu uvedeného v §308 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, když otázku procesního postupu soudu před zjištěním úpadku dlužníka nelze v této fázi řízení při posuzování podmínek zrušení konkursu zkoumat a rozsah majetku dlužníka zjištěného v průběhu insolvenčního nepostačuje na úhradu zjištěných pohledávek věřitelů.
[9] Závěrem lze shrnout, že žádná z podmínek uvedených v §308 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona pro zrušení konkursu z insolvenčního spisu nevyplývá.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítaje, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ).
V mezích ohlášeného dovolacího důvodu dovolatel vytýká odvolacímu soudu:
[1] Nesprávnost závěru co do aktivní věcné legitimace společnosti S , s tím, že co do závěru, že tento insolvenční navrhovatel vůči němu nikdy nemohl nabýt pohledávku, pro kterou podal insolvenční návrh a přihlášku, „v plném rozsahu odkazuje na argumentaci uvedenou v odvolání“.
[2] Nesprávnost závěru, že se nelze (při zkoumání předpokladů pro zrušení konkursu) zabývat (znovu) okolnostmi, za nichž byl prohlášen úpadek. Potud dovolatel odkazuje na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2013, uveřejněném pod číslem 73/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 73/2015“).
[3] Nesprávnost závěru, že při rozhodování o zrušení konkursu je podstatný (rozhodný) stávající stav a hodnocení toho, zda je dlužník v úpadku toliko v době, kdy je rozhodováno o zrušení konkursu.
Potud se v návaznosti na délku insolvenční ho řízení dovolává závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2012, pod číslem 2), z nějž cituje pasáž týkající se hodnocení pohledávky dlužníka vůči státu pro účely zkoumání, zda dlužník je v úpadku (v poměrech podle zákona o konkursu a vyrovnání).
Dovolání v dané věci je přípustné podle §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí je v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
K dovolací argumentaci činí Nejvyšší soud následující závěry:
Ad [1]:
K nedostatku věcné legitimace insolvenčního navrhovatel e „argumentuje“ dovolatel „odkazem“ na svou argumentaci v odvolání. S přihlédnutím k ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. (jež určuje, že v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení) jde o argumentaci nepřípustnou (nedovolenou) a pro výsledek dovolacího řízení tudíž právně bezcennou.
Ad [2]:
Potud je dovolání zjevně opodstatněné. Z napadeného rozhodnutí není patrno, proč odvolací soud při výkladu institutu zrušení konkursu podle §308 insolvenčního zákona v rozhodnutí vydaném v listopadu 2015 ignoroval závěry obsažené k tomuto institutu již v R 73/2015 (jež bylo vydáno v únoru 2015), k němuž se následně (stále však před vydáním napadeného rozhodnutí) přihlásil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 13/2014 (a ostatně i v usnesení ze dne 10. listopadu 2015, sen. zn. 29 NSČR 114/2015). Tyto závěry lze shrnout následovně:
[1] Důvodem ke zrušení konkursu podle ustanovení §308 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona není (nemůže být) pouhé jiné právní hodnocení těch skutečností, z nichž vyšel insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku.
[2] Oproti úpravě obsažené v §44 odst. 1 písm. a/ ZKV dovoluje ustanovení §308 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona zrušit konkurs na majetek dlužníka, jestliže podle stavu insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o zrušení konkursu, lze uzavřít (postavit najisto), že dlužník nebyl v úpadku v době vydání rozhodnutí o úpadku, a zároveň nebyl ve stavu úpadku (při odhlédnutí od vlastních účinků rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka) ani později (v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí dle §308 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona).
[3] Pro účely závěru, že dlužník nebyl v úpadku v době vydání rozhodnutí o úpadku ani později (v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí dle §308 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), přihlíží insolvenční soud i k těm pohledávkám (v posuzovaném období existujícím), které věřitelé neuplatnili v insolvenčním řízení (např. proto, že zmeškali lhůtu určenou k přihlášení pohledávky).
[4] Byly-li zjištěny pohledávky přihlášených věřitelů, je pro účely rozhodnutí o návrhu dlužníka na zrušení konkursu podle ustanovení §308 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona nevýznamná argumentace dlužníka zpochybňující existenci, případně výši zjištěných pohledávek.
Závěr odvolacího soudu, že výklad smyslu ustanovení o zrušení konkursu provedený Nejvyšším soudem pro poměry zákona o konkursu a vyrovnání (především v R 29/2006 a v R 95/2006) je „zcela použitelný“ i pro poměry zrušení konkursu dle insolvenčního zákona, je v přímém rozporu se závěry formulovanými k výkladu §308 insolvenčního zákona v R 73/2015. Z takto pojatého rozhodnutí odvolacího soudu se současně podává, že odvolací soud tím, že nevzal v potaz relevantní judikaturu, z níž (byť i jen mlčky) nevycházel (R 73/2015), právní normu, sice správně určenou (§308 insolvenčního zákona), nesprávně vyložil (jeho právní posouzení věci je v souvislostech plynoucích z R 73/2015 neúplné a tak i nesprávné).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo již při poměření se závěry R 73/2015, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se dále dovolací argumentací vycházející v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1655/2009.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenční ho řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. února 2016
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu