ECLI:CZ:NS:2011:29.NSCR.47.2010.1
KSOS 22 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 47/2010-B-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v insolvenční věci dlužníka J. Ch. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Husova 2, PSČ 702 00, o insolvenčním návrhu věřitele CYCLAMANOR s. r. o. , se sídlem v Pardubicích, Staré Hradiště, Fáblovka 404, PSČ 533 52, identifikační číslo osoby 28412851, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS XY, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2010, č. j. KSOS 22 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 22. ledna 2010, č. j. KSOS 22 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) k návrhu věřitele SLAVIA INVEST, a. s. zjistil úpadek dlužníka J. Ch. (bod I. výroku), ustanovil insolvenčního správce (bod II. výroku), vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili (bod III. výroku), vyzval věřitele dlužníka, aby sdělili, jaká zajišťovací práva k majetku dlužníka uplatňují (bod IV. výroku), vyzval dlužníkovy dlužníky, aby plnění poskytovali insolvenčnímu správci (bod V. výroku), nařídil přezkumné jednání (bod VI. výroku), svolal schůzi věřitelů (bod VII. výroku), určil, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku (bod VIII. výroku) a předvolal dlužníka a insolvenčního správce k přezkumném jednání (bod IX. výroku).
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku.
Odvolací soud (vycházeje z ustanovení §3 odst. 1 a odst. 2, písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenčního zákona/), uzavřel, že ke dni vydání rozhodnutí o úpadku byla prokázána existence více věřitelů dlužníka se splatnými pohledávkami více jak 30 dnů po lhůtě splatnosti, které dlužník neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že byly splněny podmínky pro rozhodnutí o úpadku. K tomu namítá, že jak v řízení před insolvenčním soudem, tak v odvolacím řízení poukazoval na neexistenci tvrzených závazků a oběma soudům vytýká, že se s těmito jeho námitkami nevypořádaly. Napadené usnesení se nezmiňuje ani o jím předložených důkazech a není v něm uvedeno, proč se jimi odvolací soud nezabýval. Míní dále, že z provedených důkazů nelze dovodit jeho úpadek, zejména za situace, kdy se odvolací soud vypořádal s jeho námitkami fakticky jednou větou o tom, že sám dlužník potvrdil, že na základě exekuce jsou mu prováděny srážky ze starobního důchodu; k tomu dovolatel dodává, že ovšem uváděl, že tyto srážky jsou mu prováděny na jediný dluh, jehož si je vědom (u Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky).
Z uvedeného dovolatel dovozuje, že napadené „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tudíž i právní posouzení věci je zcela nesprávné“.
Existenci vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud nijak nereagoval na to, že žádal o ustanovení advokáta nejen pro dovolací řízení, nýbrž i dříve, a to naposledy v podání ze 13. dubna 2010 (jímž reagoval na výzvu odvolacího soudu k odstranění vad odvolání, poukazem na to, že není právník, na advokáta nemá peníze a neví, co se po něm žádá, a žádostí o ustanovení advokáta). Přitom podotýká, že z jeho podání ve věci je patrno, že ustanovení advokáta vyžaduje ochrana jeho zájmů.
Ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání jsou pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného usnesení může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (k dovolatelově představě, že dovolání je přípustné bez dalšího podle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněné pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno již tím, že dovolací přezkum je za jeho základě možný jen v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Na základě argumentace spojované v dovolání s dovolacím důvodem dle §241a odst. 3 o. s. ř. tudíž dovolání nelze připustit.
V mezích způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. pak dovolací argumentace neotevírá žádnou otázku zásadního právního významu (je prostým popřením správnosti závěru odvolacího soudu o tom, že dlužník je v úpadku, logicky navazujícího na v řízení učiněné skutkové závěry).
Ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. též neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého), takže bez dalšího chybná (pro připuštění dovolání nezpůsobilá) je argumentace, podle níž „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tudíž i právní posouzení věci je zcela nesprávné“. V mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vytýká-li dovolatel dále odvolacímu soudu, že se s jeho námitkami vypořádal fakticky jednou větou o tom, že sám dlužník potvrdil, že na základě exekuce jsou mu prováděny srážky ze starobního důchodu, pak zjevně zaměňuje reprodukci usnesení insolvenčního soudu v napadeném usnesení s vlastní argumentací odvolacího soudu (jenž žádný takový závěr neformuloval).
Důvod připustit dovolání na základě argumentace, podle níž odvolací soud nijak nereagoval na dovolatelovu žádost o ustanovení advokáta, neshledal Nejvyšší soud také proto, že dovolací argumentace se nikterak nevypořádává s dalšími okolnostmi rozhodnými pro zkoumání takto podaných tvrzení, jak se podávají z insolvenčního spisu, konkrétně s tím, že o dlužníkově žádosti o ustavení advokáta pro insolvenční řízení, obsažené v jeho podání datovaném 8. dubna 2010 a došlém insolvenčnímu soudu 12. dubna 2010 (B-17), rozhodl insolvenční soud tak, že jí nevyhověl (usnesením ze dne 26. dubna 2010, č. j. KSOS 22 INS XY), ani s tím, že k dlužníkově odvolání odvolací soud (až) následně (usnesením ze dne 31. května 2010, KSOS 22 INS XY, 3 VSOL XY) potvrdil zamítavé rozhodnutí insolvenčního soudu.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. srpna 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu