ECLI:CZ:NS:2021:29.NSCR.53.2021.1
KSHK 45 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 53/2021-B-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužníka BERIL - EXIM s. r. o. , se sídlem ve Vysokově 140, PSČ 549 12, identifikační číslo osoby 25945840, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS XY, o zproštění výkonu funkce insolvenčního správce, o dovolání J. D. , narozeného XY, bytem XY, zástupce věřitelů dlužníka, zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, PSČ 186 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2021, č. j. KSHK 45 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 8. března 2021, č. j. KSHK 45 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh zástupce věřitelů J. D. (dále též jen „J. D.“) datovaný 22. prosince 2020 (B-164), aby insolvenční správkyni dlužníka JUDr. Šárku Veskovou odvolal nebo zprostil funkce (jelikož porušuje své povinnosti).
2. K odvolání J. D. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. dubna 2021, č. j. KSHK 45 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že důvod vyhovět návrhu J. D. není dán.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal J. D. dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolacím soudem dosud neřešených právních otázek, konkrétně otázek:
[1] J e porušením povinností insolvenčního správce, respektive důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce, vydá-li třetí osobě věci náležející do majetkové podstaty dlužníka, aniž za ně získá adekvátní finanční náhradu, nebo neinkasuje-li leasingové splátky (věci jsou předmětem leasingové smlouvy, jejímž účastníkem není dlužník), a aniž má povědomí o tom, kde se tyto věci nacházejí a jak jsou užívány a opotřebovávány?
[2] Je porušením povinností insolvenčního správce, respektive důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce, jestliže v řízení o vyloučení věci z majetkové podstaty neuplatnil námitku opožděného podání vylučovací žaloby?
4. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že byly dány důvody pro to, aby insolvenční správkyně byla odvolána z funkce nebo aby byla funkce zproštěna. Následně vytýká odvolacímu soudu, že se některými jeho námitkami nezabýval, takže jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
5. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
6. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
7. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v posouzení dovoláním předestřených právních otázek souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k výkladu §32 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), představovanou především usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014, uveřejněným pod číslem 58/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 58/2016“); usnesení je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení §32 odst. 1 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
8. Důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu §32 odst. 1 insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z §36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s §225 odst. 4 nebo s §226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem (R 58/2016).
9. Napadené usnesení v mezích skutkového stavu věci, jenž dovolací argumentací již nelze doplňovat nebo měnit, závěrem, že důvod zprostit insolvenční správkyni funkce „prozatím“ není dán, z mezí této judikatury nevybočilo.
10. Důvod připustit dovolání pro účely posouzení, zda byl důvod „odvolat“ insolvenční správkyni z funkce, neměl Nejvyšší soud již proto, že dovolatel požadavek na ukončení činnosti insolvenční správkyně v předmětném insolvenčním řízení pojí s tvrzeným porušováním povinností insolvenční správkyní. K „odvolání“ insolvenčního správce z funkce však insolvenční soud přistupuje „z důležitých důvodů, které nemají původ v porušení povinností insolvenčního správce“ (srov. dikci §31 odst. 1 insolvenčního zákona a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 NSČR 48/2014). Dovolatelem uplatněné dovolací důvody jsou tudíž pro posouzení, zda ve smyslu ustanovení §31 insolvenčního zákona byl důvod „odvolat“ insolvenční správkyni z funkce, argumentačně bezcenné.
11. K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud dodává, že tou se lze zabývat (nezahrnuje-li argumentace k této vadě řízení otázku podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.) jen v mezích přípustného dovolání. Pro úplnost však lze doplnit, že i potud napadené rozhodnutí odpovídá závěrům formulovaným k otázce (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.
12. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu odvolání) na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu dovolání) na újmu uplatnění práv dovolatele.
13. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.) v insolvenčním řízení (§7 insolvenčního zákona)], ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2021
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu