ECLI:CZ:NS:2014:29.NSCR.71.2013.1
KSHK 42 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 71/2013-B-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužnice Z. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Divišova 882/5, PSČ 500 03, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 42 INS XY, o zrušení oddlužení, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2013, č. j. KSHK 42 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2013, č. j. KSHK 42 INS XY, 1 VSPH XY, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 5. února 2013, č. j. KSHK 42 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) zrušil oddlužení dlužnice Z. S. (výrok I.), prohlásil na majetek dlužnice konkurs (výrok II.) a určil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku (výrok III.).
Přitom vyšel z toho, že:
1) K návrhu dlužnice bylo dne 9. února 2012 zahájeno insolvenční řízení.
2) Usnesením ze dne 16. srpna 2012, č. j. KSHK 42 INS XY, insolvenční soud schválil oddlužení dlužnice ve formě splátkového kalendáře, s tím, že oddlužení mělo být plněno jednak „zabavitelnou částí starobního důchodu dlužnice“, jednak z pravidelného měsíčního přijmu ve výši 2.700,- Kč, který měla dlužnice obdržet na základě smlouvy o důchodu od syna P. S. Usnesení nabylo právní moci dne 26. srpna 2012.
3) Při jednání insolvenčního soudu dne 21. ledna 2013 „vyplynulo“, že oddlužení je plněno toliko z částek srážených Českou správou sociálního zabezpečení ze starobního důchodu dlužnice a že syn dlužnice dle smlouvy o důchodu neplní, když „nevidí důvod, proč by tyto částky měl platit, když jsou sráženy matce z jejího starobního důchodu“.
4) Ze zprávy insolvenčního správce ze dne 22. ledna 2013 plyne, že „ve splátce za září 2012 bylo uhrazeno 823,96 Kč, za měsíce říjen, listopad a prosinec 2012 bylo uhrazeno vždy po 2.043,94 Kč“, přičemž šlo o plnění od České správy sociálního zabezpečení.
5) V průběhu insolvenčního řízení věřitel dlužnice (Společenství vlastníků jednotek Pražská 1149 a 1150 – dále jen „věřitel“) upozorňoval na to, že dlužnice řádně nehradí měsíční platby jako zálohy na energie a platby do fondu oprav, když platba má činit aktuálně 6.017,- Kč měsíčně.
6) Dlužnice insolvenčnímu soudu sdělila, že nesouhlasí s výší (věřitelem) předepsaných záloh a insolvenční soud dále z předložených dokladů zjistil, že od schválení oddlužení platí měsíčně toliko částku 500,- Kč (za měsíce srpen až listopad 2012).
Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení §418 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že jsou dány podmínky pro zrušení schváleného oddlužení, když v důsledku výpadku příjmu ze smlouvy o důchodu nebude možno splnit podstatnou část oddlužení a když v důsledku zaviněného jednání dlužnice vzniká a narůstá po schválení oddlužení dluh vůči věřiteli; proto schválené oddlužení zrušil a prohlásil na majetek dlužnice konkurs.
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužnice usnesením ze dne 25. dubna 2013, č. j. KSHK 42 INS XY, 1 VSPH XY, usnesení insolvenčního soudu potvrdil.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §398 odst. 3, §412, §414 odst. 1, §415 a §418 insolvenčního zákona a vycházeje ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněném pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dovodil, že:
a) Je-li i dlužníkem „nezaviněná“ změna poměrů, znemožňující mu dostát povinnostem plynoucím ze schváleného splátkového kalendáře, důvodem pro zrušení již schváleného oddlužení a následné řešení jeho úpadku konkursem, tím spíše je namístě takto rozhodnout za situace, kdy se dlužník bez zjevného objektivního důvodu (změny v poměrech dárce, v důsledku které se stalo přislíbené plnění nemožným) dohodne s povinnou třetí osobou na změně smlouvy o důchodu a v důsledku takového ujednání se má dostat věřitelům výrazně nižšího plnění, než předpokládal původní splátkový kalendář.
b) Nelze přistoupit na argumentaci, že důvodem pro neplnění smlouvy o důchodu, z níž (insolvenční) soud při rozhodování o schválení oddlužení (a věřitelé při rozhodování o způsobu oddlužení) vychází, může být jakékoli „navýšení“ příjmů dlužníka, neboť takovéto pozdější ujednání smluvních stran (dlužníka a dárce) obvykle směřuje k omezení plnění nezajištěným věřitelům. Cílem oddlužení plnění splátkového kalendáře totiž není uspokojení nezajištěných věřitelů v minimální zákonem stanovené výši 30 %, nýbrž uspokojení v míře co možná nejvyšší.
c) V situaci, kdy se dlužnice přes poučení odvolacím soudem o povinnostech plynoucích z ustanovení §412 insolvenčního zákona (a v rozporu s povinností usilovat o získání příjmu a neodmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat) dobrovolně vzdala části svého příjmu dohodou uzavřenou se svým synem, nastal stav, kdy sama svým jednáním „zavinila“, že schválený splátkový kalendář „nedojde naplnění“.
d) „Vzdání se“ pravidelného příjmu ve výši 2.700,- Kč měsíčně je významným zásahem do poměrů dlužnice v neprospěch věřitelů. V usnesení o schválení oddlužení ve formě splátkového kalendáře totiž insolvenční soud vycházel z toho, že věřitelům se „pravděpodobně“ dostane na jejich zjištěné pohledávky plnění v rozsahu 34 % (zvažoval přihlášené pohledávky ve výši 637.960,24 Kč a plnění dlužnice z obou zdrojů ve výši 215.752,- Kč). „Nyní“ je ovšem zjevné, že zjištěné pohledávky nezajištěných věřitelů činí 562.429,97 Kč a kdy jen z nového čistého měsíčního příjmu dlužnice od České správy sociálního zabezpečení ve výši 10.529,- Kč lze měsíčně splácet „dle kalkulátoru splátek Ministerstva spravedlnosti“ částku 2.976,- Kč, tedy za pět let trvání splátkového kalendáře je možné ve prospěch nezajištěných věřitelů použít 178.560,- Kč, což představuje míru plnění v rozsahu 31,74 %, ovšem bez započtení nákladů insolvenčního správce. Ty by v souzeném případě při standardním průběhu činily 64.800,- Kč, po započtení této částky (562.429,97 + 64.8000 = 627.230,- Kč) je míra uspokojení věřitelů 28,4 %, tedy méně než zákonem požadovaných 30 %. Pokud by ovšem dlužnice hradila své závazky v režimu oddlužení též z důchodu poskytovaného dle smlouvy jejím synem P. S. ve výši 2.700,- Kč měsíčně, byla by k dispozici za pět let částka celkem 340.560,- Kč, což by i po zapravení nákladů insolvenčního řízení umožnilo poskytnout každému z věřitelů plnění v rozsahu 54,2 %“.
Proto odvolací soud – aniž se zabýval tím, zda jsou dány podmínky pro rozhodnutí podle ustanovení §418 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona (tj. zda dlužnici tvrzeným nedostatečným plněním vůči věřiteli vskutku vznikají další splatné závazky) – rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, která má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a které se týkají splnění podmínek pro zrušení schváleného oddlužení ve smyslu ustanovení §418 odst. 1 insolvenčního zákona.
Dovolatelka především akcentuje, že důvodem pro sjednání a uzavření smlouvy o důchodu byla skutečnost, že obdržela od insolvenčního soudu sdělení, podle něhož z jejího měsíčního příjmu ve výši 10.529,- Kč lze srážet toliko částku 1.016,- Kč a pro povolení oddlužení je nezbytné doložit (další) příjem, např. smlouvou o důchodu na částku 2.020,- Kč měsíčně. Za této situace se syn dlužnice zavázal k finanční výpomoci dlužnici a uzavřel s ní 15. března 2012 smlouvu o důchodu, ve které se zavázal poskytnout dlužnici insolvenčním soudem sdělenou částku 2.020,- Kč. Následně (opět) na základě požadavku insolvenčního soudu dlužnice a její syn uzavřeli 30. května 2012 (novou) smlouvu o měsíčním důchodu ve výši 2.700,- Kč.
V době po vydání usnesení o schválení oddlužení dlužnice obdržela přípis od České správy sociálního zabezpečení o zahájení srážek po prohlášení úpadku, dle kterého výše srážek nebude činit insolvenčním soudem avizovaných 1.016,- Kč, nýbrž 3.124,- Kč měsíčně. V návaznosti na shora popsané a v souladu s insolvenčním soudem „schválenou“ smlouvu o důchodu (v jejímž čl. 3 bylo ujednáno, že „se důchod podle smlouvy může snížit či zaniknout v případě navýšení příjmu dlužnice tak, aby byla dodržena podmínka úhrady 30 % závazků přihlášených věřitelů a činnost insolvenčního správce“) byl naplněn účel smlouvy o důchodu a tato smlouva zanikla v okamžiku, kdy bylo po správném přepočtu výše možných srážek z příjmu dlužnice zjištěno, že podmínka splacení minimálně 30 % zjištěných pohledávek věřitelů bude splněna i bez plnění důchodu.
Dovolatelka polemizuje i s výpočtem odvolacího soudu co do rozsahu úhrady zjištěných pohledávek věřitelů a nákladů insolvenčního správce za pět let trvání splátkového kalendáře. Přitom vychází ze zprávy České správy sociálního zabezpečení ze dne 31. srpna 2012, podle které je možné v jejím případě provádět srážky z důchodu ve výši 3.124,- Kč; za pět let trvání splátkového kalendáře by tak uhradila 187.440,- Kč, což odpovídá míře uspokojení věřitelů ve výši 33,33 % a po započtení nákladů insolvenčního správce ve výši 64.800,- Kč by věřitelé byli uspokojeni v rozsahu 29,88 %. Je tak zcela zjevné, že nejde o případ, že dlužnice nebude schopna plnit podstatnou část splátkového kalendáře.
Konečně dovolatelka nesouhlasí ani se závěry soudu prvního stupně ohledně narůstajícího dluhu ve vztahu k věřiteli a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. července 2013 (tj. naposledy ve znění zákona č. 399/2012 Sb.).
Podle ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Dovolání dlužnice je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky dovoláním otevřené a v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud beze zbytku nevyřešené, konkrétně ve výkladu ustanovení §418 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona.
Z ustanovení §5 písm. a) insolvenčního zákona se podává, že k zásadám, na nichž zejména spočívá insolvenční řízení, patří i zásada, podle které insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.
Podle ustanovení §395 insolvenčního zákona insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr [odstavec 1 písm. a)]. Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení [odstavec 2 písm. b)].
Podle ustanovení §405 insolvenčního zákona insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v §402 odst. 5 tak rozhodne namísto rozhodnutí o způsobu oddlužení (odstavec 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odstavec 2).
Z ustanovení §414 odst. 1 insolvenčního zákona dále plyne, že splní-li dlužník řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud po slyšení dlužníka usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka.
Ustanovení §417 odst. 1 insolvenčního zákona pak určuje, že osvobození podle §414 a 415 insolvenční soud dlužníku odejme, jestliže na základě návrhu podaného některým z dotčených věřitelů do 3 let od jeho pravomocného přiznání vyjde najevo, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka, anebo že dlužník poskytl zvláštní výhody některým věřitelům; to neplatí, jestliže věřitel, který návrh podal, mohl takovou námitku uplatnit před rozhodnutím o přiznání osvobození dlužníku.
Dle ustanovení §418 insolvenčního zákona insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže a) dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nebo b) se ukáže, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit, nebo c) v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení plánu oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, anebo d) to navrhne dlužník (odstavec 1). Rozhodnutí podle odstavce 1 může insolvenční soud vydat, jen dokud nevezme na vědomí splnění oddlužení. Učiní tak po jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, který zrušení oddlužení navrhl. Rozhodnutí podle odstavce 1 písm. a) až c) může insolvenční soud vydat i bez návrhu (odstavec 3).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že v usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněném pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odkazuje přitom i na usnesení ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž:
Z dikce ustanovení §418 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona plyne (aniž by jazykový výklad zkoumaného ustanovení odporoval výkladu teleologickému nebo systematickému), že pro účely posouzení, zda je důvod zrušit schválené oddlužení a současně rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jelikož dlužník neplní povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, není omezujícím (rozhodným) kritériem (vylučujícím vydání takového rozhodnutí) to, zda dlužník „zavinil“, že neplní povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nýbrž to, zda dlužník takto neplní „podstatné“ povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení.
Výčet těchto povinností je obsažen v ustanovení §412 insolvenčního zákona, jež určuje, že po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen a) vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě, že je nezaměstnaný, o získání příjmu usilovat; nesmí rovněž odmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat, b) hodnoty získané dědictvím a darem zpeněžit a jejich výtěžek, stejně jako jiné své mimořádné příjmy, použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře, c) bez zbytečného odkladu oznámit insolvenčnímu soudu, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru každou změnu svého bydliště nebo sídla a zaměstnání, d) vždy k 15. lednu a k 15. červenci kalendářního roku předložit insolvenčnímu soudu, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru přehled svých příjmů za uplynulých 6 kalendářních měsíců, e) nezatajovat žádný ze svých příjmů a na žádost insolvenčního soudu, insolvenčního správce nebo věřitelského výboru předložit k nahlédnutí svá daňová přiznání za období trvání plánu oddlužení, f) neposkytovat nikomu z věřitelů žádné zvláštní výhody, g) nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti splnit (odstavec 1). Právní úkon, kterým dlužník za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře odmítne přijetí daru nebo dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, je neplatný. Totéž platí, jestliže dlužník uzavře bez souhlasu insolvenčního správce dohodu o vypořádání dědictví, podle které má z dědictví obdržet méně, než činí jeho dědický podíl (odstavec 3).
Z ustanovení §395 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona je zřejmé, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka [§395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení). Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení [§395 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona], nýbrž i při posouzení zda má být oddlužení schváleno (§405 odst. 1 insolvenčního zákona), ale (dokonce) i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů) [§417 odst. 1 insolvenčního zákona].
Ačkoli dikce §417 odst. 1 insolvenčního zákona definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození, teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození, bude namístě takové osvobození dlužníku nepřiznat, přičemž kritériem, o jehož nesplnění v daném stadiu věci půjde, bude (v souladu s dikcí §414 odst. 1 insolvenčního zákona) to, že dlužník nesplnil „řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení“.
Ve stejném duchu je nutno vykládat povinnosti dlužníka při aplikaci ustanovení §418 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. To, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat poctivost dlužníkových záměrů a jeho případný lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení při povolení oddlužení a při jeho schválení [§395 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), §405 odst. 1 insolvenčního zákona], neznamená, že dlužník není povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Stejně tak skutečnost, že nepoctivost dlužníkova záměru nebo jeho lehkomyslný či nedbalý přístup vyšly v insolvenčním řízení najevo až dodatečně (po schválení oddlužení), nezbavuje insolvenční soud povinnosti zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni [§5 písm. a) insolvenčního zákona].
Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu §395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona poctivý záměr, trvá po celou dobu oddlužení (i po schválení oddlužení); po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo.
Vyjde-li po schválení oddlužení najevo, že dlužník navrženým oddlužením sledoval nepoctivý záměr, je to důvodem ke zrušení schváleného oddlužení podle §418 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.
Jakkoli rozhodnutí odvolacího soudu (v obecné poloze) ze shora uvedeného vychází, nikterak nezohledňuje (a v důvodech se nijak nevypořádává) specifické poměry dané věci, spočívající v tom, že:
1) Smlouvy o důchodu dlužnice (jako oprávněná) a její syn (jako povinný) uzavřeli (jen) proto, aby dlužnici (ve smyslu „poučení“ ze strany insolvenčního soudu o tom, že z měsíčního příjmu dlužnice ve výši 10.529,- Kč lze srážet 1.016,- Kč – viz přípis ze dne 7. března 2012, č. j. KSHK 41 INS XY) bylo povoleno oddlužení, respektive, aby (následně) insolvenční soud oddlužení schválil (viz protokol o přezkumném jednání ze dne 31. května 2012 a v něm určená podmínka, podle níž dlužnice „doloží“ novou smlouvu o důchodu na nezbytnou částku 2.700,- Kč měsíčně).
2) Smlouvy o důchodu, na jejichž základě insolvenční soud nejprve povolil a následně schválil oddlužení, obsahují (mimo jiné) ujednání, podle kterého „důchod se může snížit, zvýšit či zaniknout při navýšení či snížení příjmů dlužníka tak, aby vždy bylo dodrženo požadovaných 30 % plnění a činnost insolvenčního správce“.
Dlužnice tak zcela zjevně na základě označených smluv o důchodu (nově) nabyla další příjmy, a to za podmínek v těchto smlouvách vymezených; o vzdání se již existujících příjmů dlužnicí (jak dovodil odvolací soud) evidentně nešlo.
Zároveň odvolací soud zcela pominul argumentaci dlužnice ohledně „nesprávného poučení“ ve vztahu k výši splátek a nevyjádřil se ani ke sporné skutečnosti, totiž v jakém rozsahu mohou být z příjmů dlužnice při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (§398 odst. 3 insolvenčního zákona, ve vazbě na limity srážek určené postupem podle ustanovení §279 o. s. ř.). Jinými slovy, odvolací soud nijak nereagoval na „obranu“ dlužnice, že vzhledem k výši příjmu (vlastního důchodu vypláceného Českou správou sociálního zabezpečení) je schopna (i bez příjmu ze smlouvy o důchodu) splácet nezajištěným věřitelům měsíčně částku postačující k úhradě 30 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů. A ještě jinak, odvolací soud neposuzoval, zda při správném určení možných splátek z příjmu (vlastního důchodu) dlužnice by tato splňovala podmínky pro povolení oddlužení a pro následné schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak ze shora uvedených důvodů neúplné a tudíž i nesprávné; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. února 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu