ECLI:CZ:NS:2012:29.NSCR.9.2012.1
KSUL 69 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 9/2012-A-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužnice E. B., narozené XY, bytem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem, se sídlem v Rumburku, U Jiskry 114/1, PSČ 408 01, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ W. A. G. minerální paliva, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Vítězné pláni 1719/4, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 26415623, zastoupeného Mgr. Martinem Žižkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, 2/ Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49240901, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 69 INS XY, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2011, č. j. KSUL 69 INS XY, 3 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 17. června 2011, č. j. KSUL 69 INS XY, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) k návrhu věřitelů 1/ W. A. G. minerální paliva, a. s. a 2/ Raiffeisenbank, a. s. zjistil úpadek dlužnice E. B. (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na její majetek (bod II. výroku), s tím, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (bod III. výroku). Dále ustanovil insolvenčního správce (bod IV. výroku).
Insolvenční soud - cituje ustanovení §3 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - měl za doložené pohledávky obou insolvenčních navrhovatelů, vykonatelné pohledávky Finančního úřadu v Rumburku a směnečnou pohledávku společnosti ŠkoFIN s. r. o. v celkové výši cca 25 miliónů Kč, které jsou po dobu delší než 30 dnů po splatnosti. Protože dlužnice podle údajů v seznamu majetku nemá žádné finanční prostředky, které by mohly sloužit k úhradě těchto splatných závazků, byl podle insolvenčního soudu osvědčen její úpadek ve formě platební neschopnosti.
Současně se zjištěním úpadku dlužnice insolvenční soud rozhodl o jeho řešení konkursem, neboť jiné formy řešení úpadku (reorganizaci a oddlužení) měl za nepřípustné.
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu, že byly osvědčeny splatné závazky dlužnice vůči prvnímu insolvenčnímu navrhovateli ve výši 18,7 miliónů Kč, vůči druhému insolvenčnímu navrhovateli ve výši cca 3,2 miliónů Kč, vůči Finančnímu úřadu v Rumburku ve výši 265 tisíc Kč a vůči společnosti ŠkoFIN, s. r. o. ve výši 2,9 miliónů Kč, přičemž ke dni zjištění úpadku neměla dlužnice „platební prostředky“ na úhradu těchto svých dluhů. Shodně s insolvenčním soudem měl za nedůvodné námitky, jimiž dlužnice zpochybňovala pohledávky obou insolvenčních navrhovatelů.
Také podle odvolacího soudu je jediným možným způsobem řešení úpadku dlužnice (jako osoby samostatně výdělečné, podnikající na základě živnostenského oprávnění) konkurs, neboť reorganizace u ní nepřichází v úvahu podle §316 odst. 4 insolvenčního zákona, ani podle §316 odst. 5 insolvenčního zákona, když nepředložila reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je naplněn dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek (správně usnesení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka poukazuje na to, že smlouva ze dne 30. června 2004, kterou uzavřel první insolvenční navrhovatel se společností FB automobil s. r. o., není smlouvou kupní, ale toliko rámcovou, která žádný určitý (konkrétní) peněžitý závazek nezakládá, a tak nemůže být ani platně zajištěna ručením dovolatelky. Dále tvrdí, že druhý insolvenční navrhovatel nepodepsal předepsaným způsobem dohodu o přistoupení k dluhu obsaženou v notářském zápisu ze dne 25. ledna 2010.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 29. prosince 2011 (tj. naposledy ve znění zákona č. 188/2011 Sb.).
Ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání jsou pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Dovolání dlužnice napadá (poměřováno jeho obsahem) usnesení odvolacího soudu v té jeho části, kterou potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění úpadku dlužnice (k potvrzení výroků obsažených pod body II. a IV. usnesení insolvenčního soudu se dovolání nevyjadřuje).
V napadeném rozsahu může být dovolání přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněné pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (tato rozhodnutí jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Důvod připustit dovolání Nejvyšší soud nemá, neboť dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Již v důvodech usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, jaké meze klade odvolacím námitkám dlužníka proti rozhodnutí o úpadku úprava obsažená v ustanovení §141 insolvenčního zákona (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSCR 24/2009). V intencích této ustálené judikatury a ve spojení s jednoznačnou dikcí ustanovení §141 odst. 2 insolvenčního zákona tak není pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku právně významná ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku. Z označených rozhodnutí se podává, že nezpochybňuje-li dlužník závěr odvolacího soudu, že je v úpadku ve formě platební neschopnosti, která plyne z pohledávek dalších věřitelů, je argumentace vážící se k otázce, zda insolvenční navrhovatel osvědčil svou splatnou pohledávku vůči dlužníku, pro výsledek dovolacího řízení právně bezvýznamná.
V posuzované věci dlužnice vznáší dovolací námitky toliko proti pohledávkám obou insolvenčních navrhovatelů a nijak nezpochybňuje závěr soudů nižších stupňů, že má další dva věřitele (Finanční úřad v Rumburku a ŠkoFIN s. r. o.), vůči nimž má závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a že své závazky není schopna plnit.
Z řečeného plyne, že ani účinné zpochybnění pohledávek insolvenčních navrhovatelů by nemělo vliv na správnost závěru odvolacího soudu o osvědčení všech znaků úpadku dle §3 odst. 1 insolvenčního zákona (věcný přezkum závěru odvolacího soudu o doložení pohledávek insolvenčních navrhovatelů by neovlivnil výsledek dovolacího řízení).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5 o. s. ř. a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. února 2012
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu