ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1014.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1014/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobce Ing. M. M., proti žalovanému Ing. J. P., jako správci konkursní podstaty úpadkyně O. společnost s ručením omezeným, o vyloučení majetku z konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 181/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2003, č. j. 13 Cmo 307/2002-66, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.175,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného JUDr. M. N.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. září 2002, č. j. 37 Cm 181/2001 43, vyhověl žalobě, kterou se žalobce domáhal vyloučení označených nemovitostí, nacházejících se v jeho podílovém spoluvlastnictví, a to v rozsahu 5/246, ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně O. společnost s ručením omezeným. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že dne 17. prosince 1993 uzavřela Československá obchodní banka, a. s. jako věřitelka (dále též jen „banka“) s pozdější úpadkyní jako dlužnicí smlouvu o krátkodobém korunovém úvěru (dále též jen „úvěrová smlouva“), na základě které poskytla pozdější úpadkyni úvěr ve výši 8.000.000,- Kč. Dne 16. prosince 1993 přitom banka (jako zástavní věřitelka) uzavřela s pozdější úpadkyní (jako se zástavcem a/) a s manžely T. a J. A.(jako se zástavci b/) smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem (dále též jen „zástavní smlouva“), a to k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy. Odtud soud dovodil, že úvěrová smlouva byla uzavřena později než zástavní smlouva. Na tomto základě soud prvního stupně - cituje ustanovení §151b odst. 4 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) - uzavřel, že závazek vzniklý ze zástavní smlouvy je závazkem akcesorickým, vyžadujícím předchozí existenci hlavního závazku (zde závazku z úvěrové smlouvy). V souzené věci tomu však podle listinných důkazů bylo opačně (nejprve byla uzavřena zástavní smlouva a teprve pak úvěrová smlouva). Soud prvního stupně uvedl, že „nepřehlédl obsah ustanovení §151b odst. 5 obč. zák., které stanoví, že zástavní právo lze zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky“, ale že „pro aplikaci posléze citovaného zákonného ustanovení však zde zcela zřejmě není místa“. Při opačném výkladu by totiž došlo k popření smyslu již zmíněného ustanovení §151b odst. 4 obč. zák. Důvod neplatnosti zástavní smlouvy soud prvního stupně nespatřoval v nepřesném označení katastrálního území v zástavní smlouvě („S. M.“ namísto správného „S. M. n. M.“) ani v námitce vycházející z dikce §299 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), tedy z toho, že zástavní smlouva neobsahovala údaj o době trvání zástavního práva.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. ledna 2003, č. j. 13 Cmo 307/2002-66, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, a stejně jako on neměl zástavní smlouvu za neplatnou pro nepřesné označení katastrálního území nebo pro (žalobcem tvrzený) rozpor s ustanovením §299 odst. 1 obch. zák. Přitom poukázal na to, že podle úpravy obsažené v §151b odst. 5 obč. zák. je možné zajistit závazek vzniklý v budoucnu pouze za předpokladu, že zajišťovaný závazek bude v zástavní smlouvě dostatečně identifikován. Úprava obsažená v §299 odst. 1 obch. zák. pak rozšiřuje možnost určení zajištěné pohledávky jen druhově, ve stanovené a výši a na omezenou dobu. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zástavní smlouva je i tak neplatná. Zdůraznil, že při vzniku zástavního práva je nutno rozlišovat jeho právní důvod (titul) a způsob (modus), s tím, že naplněny musí být oba tyto předpoklady. Právní důvod zástavního práva je podle odvolacího soudu dán, neboť byla uzavřena platná zástavní smlouva, zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí ve prospěch budoucího zástavního věřitele a na tomto závěru nemůže ničeho změnit okolnost, že se tak stalo v době kdy mu (zástavnímu věřiteli) ještě nesvědčila pohledávka ze zajišťovaného vztahu. Zajištění bylo sjednáno k zajištění budoucích pohledávek z obchodněprávních vztahů definovaných v zástavní smlouvě nejen výší, ale i právním důvodem a číslem úvěrové smlouvy. Zástavní právo vzniklo se vznikem pohledávky zástavního věřitele vůči pozdějšímu úpadci z hlavního závazkového vztahu, čímž došlo k naplnění druhého předpokladu vzniku zástavního práva. Tento právní závěr není podle odvolacího soudu v rozporu s ustanovením §151b odst. 4 obč. zák. (s jeho akcesorickou povahou). Ta je vyjádřena z ekonomického hlediska tím, že zástavní právo nemá vlastní hospodářský účel a tím, že samotným zástavním právem se nerozmnožuje jmění zástavního věřitele, z právního hlediska pak tím, že zástavní právo vzniká jen za předpokladu, že vznikla pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit a sdílí nadále její právní osud. Jestliže totiž pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, platně nevznikla, není tu ani zástavní právo, i kdyby zástavní smlouva byla jinak bezvadná. Odvolací soud dovodil, že v posuzované věci zástavní právo k žalobcovu spoluvlastnickém podílu na nemovitostech vzniklo a dosud nezaniklo a žalovaný předmět vyloučení správně sepsal do konkursní podstaty úpadkyně (podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále též jen „ZKV“). Námitku spočívající ve zpochybnění výše zajištěné pohledávky nepokládal odvolací soud za rozhodnou.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno b/). Existenci vady řízení spatřuje dovolatel v tom, že soud neprovedl jím navržený důkaz. Konkrétně poukazuje na to, že již u jednání konaného 11. září 2002 u soudu prvního stupně navrhoval, aby dokazování „bylo ze strany žalovaného doplněno“ o přesnou specifikací splácení úvěrové smlouvy „ze dne 17. prosince 1993“ a o specifikaci splácení úvěrové smlouvy „ze dne 22. března 1995“, a to zejména z toho důvodu, aby byl zjištěn a doložen konkrétní zůstatek nesplaceného úvěru dle úvěrové smlouvy ze dne 17. prosince 1993. Dle bodu 8. uvěrové smlouvy byl totiž pro zajištění splácení úvěru zřízen blokační účet a „uzavírané kupní smlouvy byly splatné“ na specifický účet. Podle zjištění dovolatele a ostatních spoluvlastníků bylo na výše uvedený specifický účet z prodejů jednotlivých spoluvlastnických podílů uhrazeno konkrétními kupujícími „ještě před poskytnutím úvěru č...“ do 31. prosince 1994 minimálně 5.570.400,- Kč a do 31. prosince 1995 minimálně 6.020.400, Kč. Kdyby tato skutečnost byla potvrzena provedeným dokazováním, mohl krajský soud dojít k závěru, že „úvěr č...“ byl po poskytnutí prostředků ve výši 3.094.000,- Kč „dle úvěrové smlouvy č...“ zcela splacen, čímž zanikla zajištěná pohledávka i zástavní právo. Odvolací soud se tímto důkazem rovněž nezabýval. Vzhledem k tomu, že souběžně s tímto řízením probíhá u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 187/2002 trestní řízení proti společníkům úpadce, jehož předmětem je mimo jiné i otázka zániku pohledávky vyplývající z úvěrové smlouvy č... , považuje dovolatel neprovedení uvedeného důkazu za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel kritizuje jako nesprávný závěr odvolacího soudu, že zástavní smlouva měla zajišťovat i budoucí pohledávky, s tím, že k tomuto závěru došel vrchní soud pouze „vlastním výkladem údajné vůle smluvních stran“ zástavní smlouvy. Podle názoru dovolatele však vůle obou smluvních stran směřovala nikoli k zajištění pohledávek, které vzniknou v budoucnu, nýbrž k zajištění zcela konkrétní a specifické pohledávky“. Stanovisko vrchního soudu by bylo možné akceptovat, jen kdyby podstatnou náležitostí zástavní smlouvy byla rovněž doba trvání zástavního práva a maximální výše zajišťovaných pohledávek (potud dovolatel odkazuje na „komentář k obchodnímu zákoníku z r. 1997 zpracovaný JUDr. Dědičem, str. 820“). Ani jednu z těchto podstatných náležitostí však zástavní smlouva neobsahuje. Na tomto základě dovolatel usuzuje, že zástavní smlouva měla být po právní stránce posouzena pouze podle úpravy obsažené v občanském zákoníku. Odvolací soud se podle dovolatele nezabýval tím, že uzavření zástavní smlouvy bylo „hrubou chybou a omylem“ banky. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout. K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. uvádí, že důkaznímu návrhu, z nějž dovolatel usuzuje na vadu řízení, nepředcházelo tvrzení, které by tímto důkazem mělo být ověřeno (dovolatel v průběhu řízení netvrdil, že zástavní právo zaniklo splacením úvěru). Nadto uvádí, že zástavní právo tímto způsobem zaniknout nemohlo, jelikož pohledávka z úvěrové smlouvy ze dne 17. prosince 1993 dosud nebyla zaplacena. K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný uvádí, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně, v souladu s ustanovením §151b odst. 5 obč. zák., když v zástavní smlouvě byla zjevně projevena vůle smluvních stran sjednat zástavní právo k zajištění pohledávky banky vyplývající z úvěrové smlouvy uzavřené 17. prosince 1993 do výše 8.000.000,- Kč s příslušenstvím. Jelikož zástavní smlouva byla uzavřena 16. prosince 1993 a jelikož v ní strany projevily vůli zajistit pohledávku vzniklou 17. prosince 1993, je zjevné, že měly v úmyslu založit zástavní právo k pohledávce vzniklé v budoucnu. Námitka, že soud nesprávně vyložil vůli smluvních stran, proto není odůvodněná. Budoucí pohledávka, k jejímuž zajištění bylo zástavní právo založeno, pak byla v zástavním smlouvě identifikována dostatečně určitě.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.
Vyjma vady, která má spočívat v tom, že soud neprovedl dovolatelem navržený důkaz, nejsou vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto v první řadě zabýval tím, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolatelem.
Jak se podává z obsahu spisu, dovolatel při jednání před soudem prvního stupně, které se konalo 11. září 2002, navrhl, aby dokazování bylo doplněno o „přesnou specifikací splácení úvěrové smlouvy ze dne 17. prosince 1993, včetně vypočtených úroků z prodlení ke dni prohlášení konkursu na úpadce“ a dále o „přesnou specifikaci splácení splátek dle úvěrové smlouvy ze dne 22. března 1995“, a to z toho důvodu „aby byl zjištěn konkrétní zůstatek nesplaceného úvěru poskytnutého bankou úpadci dle úvěrové smlouvy ze dne 17. března 1993“.
V této souvislosti je nutné poznamenat, že dovolatel v dovolání obě úvěrové smlouvy směšuje. Hovoří zde totiž o přesné specifikací splácení úvěrové smlouvy \"ze dne 17. prosince 1993“ a o specifikaci splácení úvěrové smlouvy „ze dne 22. března 1995“ (jinak řečeno, úvěrovou smlouvu ze dne 22. března 1995 označuje stejným číslem jako úvěrovou smlouvu ze dne 17. prosince 1993). Tato zřejmá dovolatelova chyba však není pro výsledek dovolacího řízení určující. Podstatné naopak je – jak správně namítl žalovaný – že důkaznímu návrhu dovolatele nepředcházelo odpovídající tvrzení dovolatele.
Podle ustanovení §120 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (odstavec 1). Nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3). Soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (odstavec 4).
Řízení o vylučovací žalobě podle §19 odst. 2 ZKV je tzv. řízením sporným, jež je ovládáno zásadou projednací. Tato zásada je tradičně chápána tak, že tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Úprava vychází z toho, že iniciativa při shromažďování důkazů leží zásadně na účastnících, a ukládá jim označit důkazy k prokázání tvrzení. Účastník má tedy povinnost tvrzení (srov. §79 odst. 1 a §101 odst. 1 o. s. ř.) a povinnost důkazní (§120 o. s. ř.). Aby účastník mohl splnit svou zákonnou povinnost označit potřebné důkazy, musí především splnit svou povinnost tvrzení. Předpokladem důkazní povinnosti je tedy tvrzení skutečností účastníkem (§101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Teorie procesního práva v této souvislosti hovoří o břemeni tvrzení. Mezi povinností tvrzení a povinností důkazní je úzká vzájemná vazba. Jestliže účastník nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, pak zpravidla ani nemůže splnit důkazní povinnost. Jinými slovy, nesplnění povinnosti tvrzení, tedy neunesení břemene tvrzení, má za následek, že skutečnost, kterou účastník vůbec netvrdil a která nevyšla jinak v řízení najevo (například dotazováním ze strany soudu), zpravidla nebude předmětem dokazování (shodně srov. v právní teorii např. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl., 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 450-451).
Výše formulované závěry plynou přímo z dikce §120 odst. 1 o. s. ř.
Jak se dále podává z obsahu spisu, dovolatel (žalobce) se domáhal vyloučení označeného majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně na základě tvrzení, že zástavní právo (jež bylo v intencích §27 odst. 5 ZKV důvodem soupisu) nevzniklo, jelikož zástavní smlouva je neplatná. Tvrzení, že existující zástavní právo zaniklo splněním zajištěného závazku (splacením úvěru poskytnutého pozdější úpadkyni na základě úvěrové smlouvy ze 17. prosince 1993), dovolatel poprvé uplatnil až v dovolání. Naopak, z toho, jak dovolatel formuloval při označeném jednání svůj důkazní návrh, je patrno, že hodlal prokazovat nikoli zánik zajištěné pohledávky splněním (úhradou dluhu), nýbrž „konkrétní zůstatek nesplaceného úvěru“. Skutečnost, že došlo k zániku zajištěné pohledávky jejím zaplacením, nevyšla v řízení před soudy nižších stupňů ani jinak najevo, takže soud prvního stupně postupoval (jak bude dále rozvedeno i ve vztahu ke druhému z uplatněných dovolacích důvodů) správně, jestliže dokazování v rozsahu požadovaném dovolatelem při jednání 1. září 2002 neprovedl. Splnění povinnosti důkazní totiž nemá bez předchozího splnění povinnosti tvrzení pro věc žádný význam.
Jen pro úplnost se dodává, že soudy nižších stupňů neměly ohledně absence uvedeného tvrzení vůči žalobci ani poučovací povinnost (ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř.), neboť všechny rozhodné skutečnosti, k tomu, že zástavní právo vůbec nevzniklo, žalobcem uplatněny byly.
Nejvyšší soud dále zkoumal, zda napadené rozhodnutí obstojí v rovině právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k době uzavření úvěrové smlouvy (17. prosince 1993) a zástavní smlouvy (16. prosince 1993) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb. č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb. a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb. a č. 286/1993 Sb.
Podle ustanovení §151b obč. zák. v rozhodném znění platilo, že zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona (odstavec 1). Zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí (odstavec 2). Ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Věc se musí označit tak, aby její zastavení bylo každému zjevné (odstavec 4). Zástavní právo lze zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky (odstavec 5).
Jelikož vztah ze smlouvy o úvěru patří – v intencích §261 odst. 3 písm. d/ obch. zák. v rozhodném znění – mezi tzv. absolutní obchody, je i vztah ze zástavní smlouvy sloužící k zajištění závazku z úvěrové smlouvy obchodním závazkovým vztahem (§261 odst. 4 obch. zák. v rozhodném znění).
Pro úpravu zástavního práva v obchodních závazkových vztazích, včetně vztahu ze zkoumané zástavní smlouvy, tudíž platily i odchylky obsažené v ustanoveních §297 až 299 obch. zák. v rozhodném znění. Jelikož úprava obsažená v §297 obch. zák. se týkala zástavního práva vzniklého na základě dluhopisu a úprava obsažená v §298 obch. zák. postavení osoby oprávněné uplatňovat právo z hypotečního zástavního listu, tedy řešení otázek, jež na danou věc nedopadají, a totéž obdobně platí pro úpravu obsaženou v §299 odst. 2 a 3 obch. zák., zbývá určit, jaký vliv na práva a povinnost stran ze zástavní smlouvy měla úprava obsažená v §299 odst. 1 obch. zák.
Podle §299 odst. 1 obch. zák. v rozhodném znění platilo, že zástavní právo lze zřídit na určitou dobu, do určité výše a pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu.
Při vzniku zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Zástavní smlouva představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává (modus adquirendi) až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí (§151b odst. 2 obč. zák.) provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení, který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
Ani občanský zákoník ani obchodní zákoník v rozhodné době k platnosti zástavní smlouvy nevyžadoval (a nevyžaduje), aby v ní určená pohledávka, kterou má zástavní právo zajišťovat, skutečně existovala. Platná je proto zástavní smlouva i tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti (nikdy) nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod. (k tomu srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 76, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tvrzení dovolatele uplatněná v rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy k závěru, že zástavní smlouva je neplatná, nevedou. Platí ovšem, že i když je zástavní smlouva platným právním úkonem, zástavní právo nevznikne, jestliže nevznikla pohledávka, kterou má zástavní právo zajišťovat (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 957/2001). Nejvyšší soud proto další své úvahy soustředil k prověření toho, zda dovolatelova tvrzení jsou způsobilá zvrátit závěr odvolacího soudu o vzniku zástavního práva.
Dovolatel se mýlí, usuzuje-li, že odvolací soud měl při svých úvahách pominout úpravu obsaženou v ustanovení §299 obch. zák. K tomu, aby zástavní smlouvu podrobil zkoumání i z pohledu označeného ustanovení, předurčovala odvolací soud skutečnost, že šlo o obchodní závazkový vztah. (v takovém případě odvolací soud úpravu obsahující některé odchylky od institutu zástavního práva upraveného v občanském zákoníku naopak pominout nesměl). Mýlí se ovšem i v závěru, že odvolací soud v konečném důsledku své závěry nezaložil na úpravě obsažené (jen) v občanském zákoníku.
Ustanovení §299 obch. zák. v rozhodném znění bylo ustanovením dispozitivní povahy (srov. a contrario výčet kogentních ustanovení části třetí obchodního zákoníku v ustanovení §263 obch. zák.). V §299 odst. 1 obch. zák. užité slovní spojení „zástavní právo lze zřídit“, jasně ukazuje na možnost smluvních stran postupovat zde popsaným způsobem a nikoli na jejich povinnost tak učinit.
Přitom možnost (nikoli však povinnost) omezit smluvně dobu trvání zřizovaného zástavního práva připouštěl nejen obchodní zákoník (v §299 odst. 1 obch. zák.) nýbrž i občanský zákoník (ten v §151g větě první vypočítává jako jeden ze způsobů zániku zástavního práva „uplynutí času, na který bylo zástavní právo ve smlouvě o jeho zřízení omezeno“). Možnost smluvně omezit výši částky, do které zástavní dlužník zástavou „ručí“ za úhradu zajišťované pohledávky, sice výslovně připouštěl toliko obchodní zákoník (v §299 odst. 1 obch. zák.), ani ustanovení občanského zákoníku však nebránila tomu, aby obdobné omezení bylo smluveno v občanskoprávních vztazích.
Z ustanovení §151b odst. 5 obč. zák. se podává možnost zřídit zástavní právo k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu. Toto ustanovení vyžaduje, aby závazek, který má v budoucnu vzniknout, byl v zástavní smlouvě náležitě identifikován.
Úprava obsažená v ustanovení §299 odst. 1 obch. zák. však dovoluje v obchodních závazkových vztazích platně zřídit zástavní právo i k zajištění v budoucnu vzniklých pohledávek „určitého druhu“. To ovšem z ustanovení §299 odst. 1 obch. zák. nečiní úpravu, jež by pro obchodní závazkové vztahy nahrazovala úpravu obsaženou v ustanovení §151b odst. 5 obč. zák.
Požadavek identifikace budoucí pohledávky ve smyslu §151b odst. 5 obč. zák. lze mít za splněný, je-li zajišťovaná pohledávka, která má v budoucnu teprve vzniknout, v zástavní smlouvě charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zajištění, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou. Platí dále, že má-li být zástavním právem zajištěna pohledávka, která vznikne v budoucnu, je třeba ji v zástavní smlouvě označit nikoliv (jen) podle titulu, na jehož podkladě bude založena, ale především tak, v jaké podobě podle něj vznikne; má li být například podle smlouvy účastníků v budoucnu uzavřena smlouva o půjčce, je třeba zajišťovanou pohledávku v zástavní smlouvě označit jako „půjčku“ a nikoliv jako „závazek poskytnout půjčku“, i když v době uzavření zástavní smlouvy ještě k půjčce nedošlo a - vzhledem k tomu, že má být zástavním právem zajištěna budoucí pohledávka - vlastně ani dojít nemohlo.
Ve spojení s výše formulovaným závěrem, podle kterého se k platnosti zástavní smlouvy nevyžaduje, aby v ní určená pohledávka, kterou má zástavní právo zajišťovat, skutečně existovala, pak úvahy o náležité identifikaci budoucí pohledávky vedou k závěru, že při určení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě tedy není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku již existující nebo budoucí (srov. k tomu shodně např. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2004, pod č. 110). Jakmile pak budoucí (v zástavní smlouvě řádně identifikovaná) zajišťovaná pohledávka vznikne, prosadí se i zástavní právo, kterým byla zajištěna, vložené již dříve do katastru nemovitostí, a to – co do pořadí vzniku zástavního práva – s účinky ke dni vkladu tohoto zástavního práva do katastru nemovitostí.
Tvrdí-li tedy dovolatel, že o zajištění pohledávky, která vznikne v budoucnu, nemůže jít proto, že šlo o pohledávku „konkrétní a specifickou“, nemůže tato jeho výhrada ve světle podaného výkladu obstát.
„V budoucnu vzniklými pohledávkami určitého druhu“ se pak ve smyslu ustanovení §299 odst. 1 obch. zák. rozumí takové pohledávky, které v době uzavření zástavní smlouvy smluvní strany nemohou identifikovat jinak, než osobou věřitele a osobního dlužníka a druhovým vymezením (např. tak, že jde o plnění z kupních smluv na dodávky druhově označeného zboží apod.). Potud je smluvní volnost účastníků obchodních závazkových vztahů při zřízení zástavního práva zajišťujícího v budoucnu vzniklé pohledávky pojata šířeji než u účastníků občanskoprávních vztahů; možnost aplikovat i v obchodněprávních vztazích ustanovení §151b odst. 5 obč. zák. tím však vyloučena není.
Opačný názor neplyne ani z dovolatelem cit. díla (Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 1. vydání, Praha, Prospektrum 1997, str. 820). Tam se naopak výslovně praví, že „zatímco občanský zákoník spojuje zástavní právo ze zajištěním určité konkrétní pohledávky, i když může být podmíněna a vzniknout v budoucnu, umožňuje obchodní zákoník zřídit zástavní právo i pro určitý druh pohledávek, které mají vzniknout v budoucnu“; spojka „i“ v cit. větě tudíž dokládá, že také dílo, jež mělo být oporou dovolatelovy argumentace, vnímalo úpravu obsaženou v §299 odst. 1 obch. zák. jako doplňkovou možnost pro účastníky obchodních závazkových vztahů a nikoli jako text nahrazující pro obchodní závazkové vztahy úpravu obsaženou v §151b odst. 5 obč. zák.
Z dovoláním napadeného rozhodnutí je patrno, že odvolací soud si byl rozdílu mezi úpravou zástavního práva v občanském zákoníku a v obchodním zákoníku vědom, a že jeho rozhodnutí vychází – oproti mínění dovolatele – právě z ustanovení §151b odst. 5 obč. zák.
Nejvyšší soud pak uzavírá, že o druhové vymezení v budoucnu vzniklé pohledávky v zástavní smlouvě z 16. prosince 1993 nešlo. Údaji označenými v zástavní smlouvě (tak, jak je soudy nižších stupňů učinily součástí svých skutkových zjištění) byla naopak řádně (v souladu s ustanovením §151b odst. 5 obč. zák.) identifikována konkrétní budoucí pohledávka zástavního věřitele vůči pozdější úpadkyni z úvěrové smlouvy uzavřené následujícího dne (17. prosince 1993).
Podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV v rozhodném znění (tj. ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000, č. 370/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb.), osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§28 ZKV) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (§18 ZKV). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
K problematice týkající se důkazního návrhu dovolatele zbývá doplnit, že výklad ustanovení §27 odst. 5 ZKV Nejvyšší soudem je jednotný v tom, že tvrzení, že částka požadovaná výzvou podle tohoto ustanovení neodpovídá výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, kterým je pohledávka zajištěna, je ve sporu o vyloučení majetku z konkursní podstaty (§19 odst. 2 ZKV) právně významné, jen jestliže osoba, které byla výzva určena, uhradila v určené lhůtě do konkursní podstaty částku, jež výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, kterým je pohledávka zajištěna, skutečně odpovídá (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 72/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za situace, kdy žalobce po výzvě správce konkursní podstaty neuhradil do konkursní podstaty ničeho, tedy soudy nižších stupňů vskutku neměly důvod prokazovat „konkrétní zůstatek nesplaceného úvěru“.
Na tomto základě lze uzavřít, že dovolateli se uplatněnými dovolacími důvody správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 a 6 o. s. ř.).
Dovolatel se svým dovoláním úspěšný nebyl, ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. má tudíž povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Sazba odměny za dovolací řízení (řízení v jednom stupni) o vylučovací žalobě podle §19 odst. 2 ZKV určené dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška“). pak ve smyslu ustanovení §8 písm. b/, a §10 odst. 3 vyhlášky činí 6.200,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 3.100,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75 Kč, tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatele 3.175,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 3. listopadu 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu