ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.107.2005.1
sp. zn. 29 Odo 107/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně A. C. R., a. s., proti žalovanému JUDr. V. K., advokátu jako správci konkursní podstaty úpadce J. Š. a úpadkyně L. Š., zastoupenému advokátem, o určení pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 202/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 15 Cmo 125/2004-70, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 15 Cmo 125/2004 70, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 20. ledna 2004, č. j. 13 Cm 202/2003-47, Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žaloby, jimiž se žalobkyně domáhala určení, že pohledávka, kterou má vůči každému z úpadců (J. Š. a L. Š.) ve výši 119.835,- Kč, je pohledávkou za podstatou. Soud uzavřel, že žalobkyní uplatněnou pohledávku (na vydání protihodnoty toho, oč se za trvání nájmu zvýšila hodnota pronajaté věci) nelze podřadit taxativnímu výčtu pohledávek za podstatou obsaženému v §31 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Jde tudíž o pohledávku podléhající režimu ustanovení §20 ZKV, kterou žalobkyně neuplatnila, takže k ní nelze přihlížet. Žalobkyně nadto neuplatnila pohledávku vůči správci konkursní podstaty. Kdyby správce konkursní podstaty poté odmítl pohledávku uspokojit, protože ji neuznává, mohla by se žalobkyně vůči němu domáhat zaplacení pohledávky žalobou na plnění; na požadovaném určení proto nemá ani naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem ze dne 4. listopadu 2004 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně má vůči každému z úpadců pohledávku druhé třídy ve výši 119.835,- Kč a současně zamítl žalobu na určení, že tyto pohledávky jsou pohledávkami za podstatou. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že výčet pohledávek za podstatou v ustanovení §31 odst. 2 ZKV je výčtem taxativním a že žalobkyninu pohledávku tomuto výčtu nelze podřadit (nejde o pohledávku za podstatou). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že tato pohledávka je vůči každému z úpadců pohledávkou druhé třídy a že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, jestliže žalovaný zaujímá názor, že nejde o pohledávku za podstatou ani o pohledávku vzniklou po prohlášení konkursu, nýbrž o pohledávku podléhající přihlašovacímu režimu dle §20 odst. 1 ZKV. Podle odvolacího soudu neobstojí názor žalovaného, že jde o pohledávku vzniklou před prohlášením konkursu; tato pohledávka totiž vznikla až poté, co správce konkursní podstaty vypověděl dne 26. března 2001 nájem části pozemku podle §14 odst. 3 ZKV. Z toho, že pohledávka vznikla až po prohlášení konkursu a že nejde o pohledávku za podstatou, však podle odvolacího soudu neplyne, že by ji nebylo možné uspokojit v rámci konkursu vedeného na majetek úpadců. Jde jen o jiný, v konkursu uspokojitelný, druh pohledávky, na kterou zákon o konkursu a vyrovnání výslovně nepamatuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).
Skutkovým zjištěním, které je zcela nesprávné a nemá oporu v provedeném dokazování, a které nově učinil odvolací soud, je podle dovolatele zjištění, že pohledávka žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení spočívající ve zhodnocení části pozemku úpadců zbudováním parkoviště, vznikla až poté, co správce konkursní podstaty dal výpověď z nájmu části pozemku. Předmětná pohledávka - pokračuje dovolatel - ve skutečnosti vznikla nejen před vypovězením nájmu správcem konkursní podstaty, nýbrž i před prohlášením konkursu. Stalo se tak již okamžikem „změny na věci“, tj. provedením stavebních úprav spočívajících ve zpevnění povrchu pozemku zámkovou dlažbou. Pronajímatelé (pozdější úpadci) sice v nájemní smlouvě udělili souhlas k úpravě pronajaté plochy na parkoviště, k úhradě nákladů s tím spojených se však výslovně nezavázali. Mezi stranami tak ihned vznikl závazkový vztah předvídaný v §667 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Jak dovodila odborná literatura i judikatura, tato úprava v podstatě vyjadřuje princip odpovědnosti z bezdůvodného obohacení (nájemce má právo požadovat hodnotu toho, oč se zvýšila hodnota věci /zde pozemku/), to však platí až po skončení nájmu. To, že jde pouze o posunutí doby splatnosti závazku, je podle dovolatele nabíledni. V rovině procesní dovolatel odvolacímu soudu vytýká zcela překvapivý právní náhled, s nímž účastníky neseznámil. Kdyby tak učinil, dovolatel by z opatrnosti uplatnil námitku promlčení pohledávky druhé třídy vzniklé po prohlášení konkursu a poukázal by na to, že konstrukce, podle které může existovat pohledávka druhé třídy vzniklá až po prohlášení konkursu, je zcela neúnosná. Již ze znění ustanovení §20 a §31 ZKV, jakož i z literatury (Zelenka, J. Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící - komentář, 2. vydání, Praha, Linde 2002, str. 775) je podle dovolatele jednoznačné, že konkursními pohledávkami první a druhé třídy se mohou stát zásadně jen pohledávky vzniklé před prohlášením konkursu a jediné dvě specifické výjimky připouští zákon o konkursu a vyrovnání v ustanoveních §20 odst. 4 a §31 odst. 4. Zajisté nelze připustit - uvádí dovolatel - aby tuto základní zásadu prolamovala soudní praxe. V daném případě je ovšem tato argumentace vedena ve zcela teoretické rovině, neboť ve věci posuzovaná pohledávka zcela jednoznačně vznikla již v období před konkursem a měla a proto být přihlášena ve lhůtě stanovené v §22 odst. 2 ZKV. Uvedená pohledávka se ve smyslu §24 (správně §14) odst. 1 písm. g/ ZKV (které je lex specialis vůči ustanovení §667 odst. 1 obč. zák.) stala splatnou již dnem prohlášení konkursu. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud především pokládá za nezbytné zdůraznit, že uvedený spor je sporem vyvolaným konkursem, a to sporem o pořadí pohledávky (o to, zda jde o pohledávku za podstatou nebo o pohledávku příslušné třídy), jak v návaznosti na závěry, jež formuloval v rozsudcích uveřejněných pod čísly 27/2004 a 90/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (kde vysvětlil, že spor o pohledávku za podstatou není pro účely určení místní či věcné příslušnosti soudu sporem vyvolaným konkursem), dále uvedl již v důvodech rozsudku ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 1089/2003.
Nejvyšší soud se nejprve - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Při úvaze o správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr; to, zda dovolatel odvolacímu soudu vytýká (prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.) též pochybení při zjišťování skutkového stavu věci (jako zde), není v této fázi přezkumu podstatné (srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry soudů nižších stupňů, podle kterých:
1) Žalobkyně (jako nájemkyně) uzavřela s pozdějšími úpadci (jako pronajímateli) dne 4. srpna 1999, smlouvu, kterou si pronajala část pozemku číslo 852/29 v obci a katastrálním území K. (dále též jen „nájemní smlouva“). Část pozemku nacházející se ve společném jmění pozdějších úpadců byla pronajata za účelem stavby parkoviště na dobu určitou (na 45 let).
2) Krajský soud Českých Budějovicích prohlásil konkurs na majetek L. Š. dne 6. března 2000 (pod sp. zn. 11 K 17/99) a konkurs na majetek J. Š. dne 11. srpna 2000 (pod sp. zn. 11 K 1/99).
3) Žalovaný jako správce konkursních podstat obou úpadců ukončil nájemní vztah se žalobkyní k 1. červenci 2001 výpovědí z nájmu danou žalobkyni 26. března 2001.
4) Přezkumné jednání proběhlo dne 15. května 2001 v konkursní věci úpadkyně L. Š. a dne 29. března 2001 v konkursní věci úpadce J. Š..
5) Pronajatá část pozemku se k 1. červenci 2001 zhodnotila stavbou parkoviště o částku 239.670,- Kč.
Podle ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. (ve znění, jež od uzavření nájemní smlouvy /4. srpna 1999/ do současné doby změn nedoznalo) změny na věci je nájemce oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele. Úhradu nákladů s tím spojených může nájemce požadovat jen v případě, že se k tomu pronajímatel zavázal. Nestanoví-li smlouva jinak, je oprávněn požadovat úhradu nákladů až po ukončení nájmu po odečtení znehodnocení změn, k němuž v mezidobí došlo v důsledku užívání věci. Dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci.
Podle ustanovení §31 odst. 2 ZKV, pohledávkami za podstatou, pokud vznikly po prohlášení konkursu, jsou
a/ hotové výdaje a odměna správce podstaty,
b/ náklady spojené s udržováním a správou podstaty,
c/ náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora a odměna odpovědného zástupce za činnost prováděnou po prohlášení konkursu,
d/ daně, poplatky, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění,
e/ nároky věřitelů ze smluv uzavřených správcem podstaty, včetně smluv o úvěru za účelem financování vývozu poskytnutého podle zvláštního zákona po předchozím souhlasu věřitelského výboru, úroků a smluvních pokut podle těchto smluv, jakož i ze smluv týkajících se provozování podniku, od nichž správce neodstoupil podle §14 odst. 2 ZKV,
f/ nároky na vrácení plnění ze smluv, od nichž bylo odstoupeno podle §14 odst. 1 písm. a/ ZKV,
g/ pohledávky výživného ze zákona.
V této podobě platilo uvedené ustanovení v době vypovězení nájemní smlouvy (26. března 2001), v době skončení nájemního vztahu (1. července 2001) i v době vydání napadeného rozhodnutí.
Dovolatel se mýlí, usuzuje-li, že nárok vzešlý z úpravy obsažené v ustanovení §667 odst. 1 poslední větě obč. zák. vzniká již za trvání nájemního vztahu a úprava, podle které jej lze požadovat po skončení nájmu, pouze posouvá splatnost závazku, která je ve smyslu §14 odst. 1 písm. g/ ZKV následně dotčena prohlášením konkursu. Především nesmí být opomenuto, že prohlášením konkursu na majetek úpadců nezanikal (a ani podle stávající úpravy nezaniká) nájemní vztah sjednaný úpadci (lhostejno, zda jako pronajímateli nebo jako nájemci) před prohlášením konkursu. Přitom není ani vyloučeno, že změny na věci proběhnou za trvání nájemního vztahu a v souladu s nájemní smlouvou až po prohlášení konkursu; řešení nabízené dovolatelem by za této situace neobstálo. Kdyby protihodnota toho, o co se změnami na věci zvýšila její hodnota, mohla být bez dalšího uplatněna již ke dni prohlášení konkursu, bez zřetele k tomu, zda a kdy bude nájemní vztah za trvání konkursu ukončen, účtoval by nájemce pronajímateli (úpadci) hodnoty, které dále užívá a opotřebovává způsobem, jenž v době skončení nájmu může vést k závěru, že pohledávka dle §667 odst. 1 věty poslední obč. zák. zde vůbec není. I na tomto základě proto Nejvyšší soud uzavírá, že pohledávka uplatněná žalobkyní vůči úpadcům vznikla až dnem skončení nájmu (1. července 2001), tj. za trvání konkursu.
Dovolatel má pravdu v tom, že na takto vzniklou pohledávku nelze automaticky pohlížet jako na pohledávku příslušné třídy (druhé třídy), která se v této třídě v konkursu uspokojí, aniž byla podrobena režimu ustanovení §20 a násl. ZKV. Důvodem, proč Nejvyšší soud této úvaze přitakal, ovšem není skutečnost, že jde (jak uvádí dovolatel) o konkursní pohledávku, kterou nelze vůbec uspokojit, nýbrž to, že jde o pohledávku za podstatou ve smyslu ustanovení §31 odst. 2 písm. b/ ZKV (o náklad spojený s udržováním a správou podstaty).
Jak Nejvyšší soud uzavřel např. již v usnesení ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, správou konkursní podstaty se rozumí zejména činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu nebrání jiné okolnosti a aby se konkursní podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým obchodním příležitostem.
Řádnou správou konkursní podstaty je v tomto pojetí opodstatněn i požadavek, aby správce konkursní podstaty tam, kde je to pro konkursní podstatu výhodné (se zřetelem k plánovanému zpeněžení majetku konkursní podstaty) zbavil majetek konkursní podstaty zátěže, která by mohla ztížit jeho zpeněžení a zhoršit předpokládaný výtěžek zpeněžení. U pozemků, které pozdější úpadce pronajal, k takovým krokům patří i ukončení pro konkursní podstatu nevýhodných nebo zpeněžení pozemků ztěžujících nájemních vztahů. Vedlejším účinkem takového postupu (zde vypovězení nájmu části pozemku k 1. červenci 2001), jehož si právce konkursní podstaty musí být vědom, je i vypořádání nároků vzniklých nájemci v důsledku změn na pronajaté věci (části pozemku) ke dni skončení nájmu (zde k 1. červenci 2001) podle ustanovení §667 odst. 1 poslední věty obč. zák.
Nejvyšší soud je ostatně přesvědčen, že skutečnost, že tento typ pohledávky není jako pohledávka za podstatou v ustanovení §31 odst. 2 ZKV výslovně pojmenován, má především původ v opomenutí (a nikoli záměru) zákonodárce. Nelze totiž přehlédnout, že tam, kde věřitelova pohledávka vzniká po prohlášení konkursu až v důsledku právního úkonu správce konkursní podstaty, zásadně režim pohledávky podle zákona o konkursu a vyrovnání má; (srov. k tomu ustanovení §32 odst. 1 písm. e/ ZKV).
Dovolací argumentace týkající se povahy pohledávky tedy (a to i v režimu ostatních dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů) neobstojí.
Dovolání je přesto důvodné.
Jak Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, o popření pořadí pohledávky jde, nesouhlasí-li popírající s uplatněným pořadím pohledávky (uplatněnou vyšší třídou), nebo je-li přesvědčen, že věřiteli (přihlašovateli) nenáleží jím uplatněné právo na oddělené uspokojení pohledávky v konkursu.Tamtéž vysvětlil, že nedílnou součástí popěrného úkonu je i tvrzení o pořadí, jež této pohledávce přisuzuje popírající subjekt. Je tomu tak proto, že v případě, že přihlašovatel pohledávky (lhostejno, zda vykonatelné nebo nevykonatelné) popřené co do pořadí, nepodá žalobu o určení pořadí nebo že soud takovou žalobu zamítne, považuje se pohledávka v konkursu za zjištěnou v pořadí označeném prodávajícím (typickým příkladem řečeného je situace, kdy dojde /mimo režim §27 odst. 5 ZKV/ k účinnému popření práva na oddělené uspokojení přihlášené pohledávky, což vede k nutnosti přiřadit pohledávku k pohledávkám první nebo druhé třídy).
Jinak řečeno, ve sporu o určení pořadí pohledávky je soud ve smyslu ustanovení §153 o. s. ř. žalobou vázán a žalobní návrh překročit nesmí (nejde o žádný z případů uvedených v §153 odst. 2 o. s. ř.). Žalobě může soud vyhovět (tak, že určí, že pohledávka má pořadí tvrzené žalobcem) nebo ji může zamítnout; při zamítnutí žaloby však již ve výrokové části rozhodnutí žádné další rozhodnutí o tom, jaké je skutečné pořadí pohledávky, nepřijímá, neboť pořadí pohledávky se v takovém případě řídí tím, jak se o něm vyslovil při popření pořadí pohledávky udávaného přihlašovatelem popírající. Jako příklad lze opět uvést situaci, kdy konkursní věřitel nebo správce konkursní podstaty popře při přezkumném jednání právo přihlašovatele pohledávky na oddělené uspokojení pohledávky a současně při popěrném úkonu uvede, že podle jeho přesvědčení jde o pohledávku první třídy. Neuspěje-li v takovém případě přihlašovatel pohledávky se žalobou na určení práva na oddělené uspokojení pohledávky, platí, že pohledávka je zjištěna v pořadí uvedeném popírajícím (v uvedeném příkladu, že jde o pohledávku první třídy), bez zřetele k tomu, že soud rozhodující incidenční spor v důvodech zamítavého rozhodnutí pohledávku označí jako pohledávku druhé třídy.
Také tehdy, je-li (jako v posuzovaném případě) veden spor o to, zda pohledávka je pohledávkou, která nepodléhá přihlašovacímu režimu ve smyslu §20 a násl. ZKV (zde o to, zda jde o pohledávku za podstatou), a která v důsledku toho ani nebyla přihlášena do konkursu, nelze překročit rámec žaloby a po vyčerpání jejího předmětu (jehož bylo dosaženo zamítnutím požadavku na určení, že jde o pohledávku za podstatou) určit bez příslušné procesní aktivity žalobce jiné pořadí pohledávky. Bylo věcí žalobkyně, aby vedle požadavku na určení že, jde o pohledávky za podstatou z opatrnosti uplatnila formou tzv. eventuálního petitu (pro případ, že soud závěru, že o takové pohledávky jde, nepřisvědčí) i požadavek na určení, že jde o pohledávku druhé třídy, kterou není třeba přihlašovat do konkursu. Vzhledem k tomu, že žaloba tímto způsobem formulována nebyla, byl výrok, jímž odvolací soud přiznal pohledávkám žalobkyně režim pohledávek druhé třídy, nepřípustným vybočením z principu vázanosti žalobou (srov. §153 odst. 2 o. s. ř. ), a tudíž i vadou, která mohla mít (a v dané věci i měla) za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. K takové vadě přitom Nejvyšší soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto napaden rozsudek v plném rozsahu zrušil (ve vztahu k „zamítavému“ výroku ve věci samé proto, že v poměrech odvolacího soudu šlo (nesprávně) o výroky vzájemně závislé a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu