ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1111.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1111/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v konkursní věci Zemědělského družstva B., v likvidaci, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 K 62/94, o zrušení konkursu, o dovolání konkursní věřitelky R. J., zastoupené advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2005, č. j. 2 Ko 75/2004-793, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. března 2004, č. j. 30 K 62/94 756, zrušil konkurs na majetek úpadce Zemědělského družstva B., v likvidaci, pro nedostatek majetku. Soud uzavřel, že jsou splněny podmínky pro zrušení konkursu ve smyslu ustanovení §44 odst. 1 písm. d/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), jelikož tím, že správce konkursní podstaty splnil povinnosti plynoucí z pravomocného usnesení o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty (dále též jen „usnesení schválení o konečné zprávy“), byly prostředky tvořící konkursní podstatu zcela vyčerpány.
K odvolání konkursních věřitelů R. J. a J. T. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne 20. dubna 2005 potvrdil usnesení soudu prvního stupně, maje je za správné.
Odvolací soud uvedl, že podle obsahu konečné zprávy ze dne 17. července 2003 činily příjmy konkursní podstaty 6.699.434,12 Kč, výdaje správce konkursní podstaty pak 2.954.983,60 Kč, z toho odměna správce konkursní podstaty 350.000,- Kč a celkové výdaje, včetně nároků na oddělené uspokojení a odměnu předchozího správce konkursní podstaty činily 6.698.434,12 Kč. Vzhledem k tomu, že uvedené nároky již byly uspokojeny a správce konkursní podstaty ponechal pouze rezervu ve výši 1.000,- Kč, zbývalo podle konečné zprávy k rozdělení v rozvrhu 0,- Kč. Proti usnesení soudu prvního stupně o schválení konečné zprávy ze dne 19. ledna 2004, č. j. 30 K 62/94 750, pak nebylo podáno odvolání. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že v odvolání proti usnesení o zrušení konkursu, jemuž předcházelo pravomocné usnesení o schválení konečné zprávy, již zásadně nelze zpochybňovat způsob zpeněžování konkursní podstaty. V daném případě pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že majetek konkursní podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu právě na základě řádně projednané a schválené konečné zprávy, vůči které nebyly vzneseny žádné námitky. Odvolatelé přitom v odvoláních v podstatě vyjádřili nesouhlas s tím, že jejich přihlášené pohledávky nebyly uspokojeny v plné výši. K uspokojení pohledávek konkursních věřitelů však nelze v konkursu použít jiných prostředků než těch, jež byly získány z konkursní podstaty během konkursu a jak plyne z pravomocného usnesení o schválení konečné zprávy, v konkursní podstatě se nenachází ani majetek postačující k úhradě dalších nákladů konkursu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala konkursní věřitelka R. J. včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.)
Konkrétně dovolatelka uvádí, že rozhodnutí o schválení konečné zprávy a na ně navazující rozhodnutí soudu prvního stupně o zrušení konkursu jsou v rozporu se zákonem. Dovolatelka připouští, že proti usnesení o schválení konečné zprávy sice nepodala opravný prostředek, poukazuje však na to, že bylo povinností konkursního soudu zkoumat konečnou zprávu, neboť právě jemu podával správce konkursní podstaty v průběhu konkursu (po dobu devíti let) zprávy o stavu zpeněžování. Konkursní soud tak mohl v případě pochybností činit opatření vůči správci konkursní podstaty. Podle dovolatelky bylo zpeněžením konkursní podstaty získáno dostatek prostředků minimálně k tomu, aby byly uhrazeny náklady konkursního řízení. Odtud dovolatelka dovozuje nepravdivost závěru, že úpadcův majetek nepostačuje k úhradě nákladů konkursního řízení. Konkursní soud měl podle dovolatelky tyto pochybnosti v řízení o konečné zprávě zkoumat z úřední povinnosti a sám zjednat ve věci nápravu.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak podle dovolatelky vycházejí z rozhodnutí o konečné zprávě, ze kterého nedostatek úpadcova majetku nevyplývá. Konkurs tak měl být zrušen po splnění rozvrhového usnesení, i když k rozdělení pro konkursního věřitele zbývalo 0,- Kč. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Úpadkyně ve vyjádření považuje dovolání za bezdůvodné, poukazujíc na to, že dovolací argumenty neodpovídají těm, jež dovolatelka uplatnila v odvolání.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé (jakým je i usnesení potvrzující usnesení soudu prvního stupně o schválení konečné zprávy) může být v konkursní věci přípustné toliko podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného usnesení ve věci samé spatřuje v řešení otázky, za jakých předpokladů lze zrušit konkurs na majetek dlužníka podle ustanovení §44 odst. 1 písm. d/ ZKV.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §44 odst. 1 písm. d/ ZKV, soud usnesením zruší konkurs, ve kterém nedošlo k potvrzení nuceného vyrovnání, také tehdy, zjistí-li, že majetek podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu, přičemž nepřihlíží k věcem, právům, pohledávkám nebo jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z podstaty (§27 odst. 6 ZKV).
Z ustanovení §30 odst. 1 ZKV se pak podává, že po právní moci usnesení o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce, předloží správce soudu návrh na rozvrh a upravený seznam přihlášek, v němž uvede, kolik by mělo být pro každou pohledávku vyplaceno. Po přezkoumání věcné správnosti návrhu, vydá soud rozvrhové usnesení.
V této podobě platila cit. ustanovení jak v době vydání napadeného usnesení (20. dubna 2005), tak v době vydání mu předcházejícího usnesení soudu prvního stupně (24. března 2004); jde rovněž o stávající znění zákona.
Dle ustanovení §29 ZKV, správce podává soudu a věřitelskému výboru zprávy o zpeněžování majetku z podstaty. Konečnou zprávu spolu s vyúčtováním své odměny a výdajů předloží soudu po zpeněžení majetku z podstaty. Odměnu a výdaje vyúčtují i zvláštní správci a zástupce správce, jakož i ti, kdo byli soudem v průběhu řízení funkce správce zproštěni (odstavec 1). Soud přezkoumá konečnou zprávu o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů, odstraní po slyšení správce shledané chyby anebo nejasnosti a uvědomí o konečné zprávě a vyúčtování úpadce a konkursní věřitele. Upozorní přitom, že do 15 dnů ode dne, kdy konečná zpráva a vyúčtování byly vyvěšeny na úřední desce soudu, mohou proti nim podat námitky (odstavec 2). Konečnou zprávu a vyúčtování projedná soud při jednání, ke kterému obešle správce, úpadce a konkursní věřitele, kteří podali námitky, a věřitelský výbor, a rozhodne o ní usnesením, které jim doručí a vyvěsí na úřední desce soudu (odstavec 3).
V této podobě platilo uvedené ustanovení v době vydání usnesení o schválení konečné zprávy (19. ledna 2004) a jde rovněž o stávající znění zákona.
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí konečná zpráva neřeší otázku způsobu a rozsahu uspokojení pohledávek konkursních věřitelů; o tom rozhoduje konkursní soud v rozvrhovém usnesení (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2002, sp. zn. 1 Ko 552/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2002, pod číslem 224). Přitom v usnesení uveřejněném pod číslem 48/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 48/2004“) Nejvyšší soud připustil, že po právní moci usnesení o schválení konečné zprávy lze namísto postupu podle §30 odst. 1 ZKV, ústícího ve vydání rozvrhového usnesení, zrušit konkurs z důvodu uvedeného v §44 odst. 1 písm. d/ ZKV. V R 48/2004 byl nicméně kladen důraz na jinou skutečnost, totiž tu, že došlo-li v průběhu konkursu ke zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty, lze rozhodnout o zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. d/ ZKV až poté, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o konečné zprávě.
Smysl úpravy obsažené v ustanovení §44 odst. 1 písm. d/ ZKV tkví především v tom, prosadit v praxi princip procesní ekonomie.
Konkursní řízení, v němž vyjde najevo, že úpadcův majetek (majetek náležející do jeho konkursní podstaty) nepostačuje ani ke krytí nákladů konkursu, zjevně již nemůže naplnit svůj cíl deklarovaný ustanovením §2 odst. 3 ZKV (dosáhnout za podmínek stanovených zákonem o konkursu a vyrovnání poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu). Zrušení konkursu (a ukončení konkursního řízení) je za takové situace i v ekonomickém zájmu věřitelů, jelikož se v důsledku takového rozhodnutí již nebudou zvyšovat náklady, které v takovém konkursu vynakládají (z pohledu zjištění, že majetek konkursní podstaty nekryje ani náklady konkursu, marně) za účelem alespoň poměrného uspokojení svých pohledávek.
Náklady konkursu se přitom nerozumí náklady, které v souvislosti s jejich účastí v konkursním řízení vznikají konkursním věřitelům (a obecně všem účastníkům konkursního řízení); ty jsou totiž ve smyslu ustanovení §33 odst. 1 písm. b/ ZKV pohledávkou vyloučenou z uspokojení v konkursu.
Náklady konkursu jsou obecně vzato pohledávky za podstatou (§31 odst. 2 ZKV), jež jsou (dovoluje-li to konkursní podstata mají být) uspokojovány kdykoliv v průběhu konkursního řízení (§31 odst. 1 ZKV) a mají tak přednost před pohledávkami konkursních věřitelů, zejména pak náklady spojené s udržováním a správou podstaty (§31 odst. 2 písm. b/ ZKV) a hotové výdaje a odměna správce podstaty (§31 odst. 2 písm. a/ ZKV).
Skutečnost, že v konkursní podstatě se nenachází ani majetek dostačující alespoň ke krytí nákladů konkursu, může vyjít najevo již v průběhu zjišťování tohoto majetku (při pořizování soupisu majetku konkursní podstaty); např. se zjistí, že ač již byla vyčerpána záloha na náklady konkursu, nepodařilo se nalézt žádný zpeněžitelný majetek dlužníka a nelze ani očekávat majetek z jiných zdrojů (z odpůrčích nároků, z neúčinných právních úkonů nebo /v intencích §27 odst. 5 ZKV/ ze zajištění pohledávek dlužníkových věřitelů). Může být také reakcí na to, že se stav sepsaného majetku změnil (jeho hodnota poklesla na míru, jež nezajišťuje ani hrazení nákladů konkursu) v důsledku toho, že některé sepsané věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty byly z konkursní podstaty vyloučeny postupem podle §27 odst. 6 ZKV (např. zjevně nedobytné pohledávky) nebo coby důsledek úspěšných vylučovacích žalob (§19 odst. 2 ZKV).
R 48/2004 problematiku předpokladů, za nichž lze zrušit konkurs z důvodu uvedeného v §44 odst. 1 písm. d/ ZKV - jak vysvětleno výše - beze zbytku neřeší, nicméně ze závěrů v něm obsažených se podává, že uvedené ustanovení lze aplikovat i jako reakci na výsledek zpeněžování majetku konkursní podstaty.
Lze si totiž dobře představit, že vlastní výsledek zpeněžování (dosažený výtěžek zpeněžení) nemusí odpovídat odhadu hodnoty sepsaného majetku v soupisu konkursní podstaty (může být nižší nebo dokonce podstatně nižší) a teprve v této fázi konkursního řízení tak vyjde najevo, že dosažený výtěžek zpeněžení nepokryje ani důvodně předpokládané nebo dokonce ke dni vydání rozhodnutí o zrušení konkursu stávající náklady konkursu.
Ačkoli posuzovaný případ k těm, jež jsou typicky podřazovány situacím popsaným v předchozím odstavci, nepatří (z usnesení schválení o konečné zprávy se i podle zjištění soudů nižších stupňů podává, že náklady konkursu vzniklé ke dni podání konečné zprávy /včetně odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty/ byly uspokojeny), předpoklad, že lze očekávat další (majetkem konkursní podstaty nebo zálohou na náklady konkursu již nekryté) náklady konkursu a že je namístě rozhodnutí podle §44 odst. 1 písm. d/ ZKV, nelze vyloučit ani v takovém krajním případě. Soudům nižších stupňů lze v této souvislosti opodstatněně vytknout neúplné právní posouzení věci, neboť žádný z nich se za daného stavu nevyslovil k tomu, k úhradě kterých dalších /důvodně předpokládaných/ nákladů konkursu majetek konkursní podstaty nepostačuje.
Nicméně, připouští-li dovolatelka sama, že žádný výtěžek předurčený k rozdělení mezi věřitele při rozvrhu, zde není, lze odtud na základě obecné lidské zkušenosti dovodit, že další byť i jen minimální administrativní či jiné náklady konkursu by vskutku přivodily situaci řešitelnou rozhodnutím podle §44 odst. 1 písm. d/ ZKV, stejně jako to, že odklizení napadeného rozhodnutí v důsledku neúplného právního posouzení věci co do dalších předpokládaných nákladů konkursu by v konečném důsledku nevedlo k situaci pro dovolatelku příznivější (závěr, že by její pohledávka mohla být při odklizení napadeného rozhodnutí v konkursu uspokojena byť minimální částkou, neplyne ze žádného z dovolacích tvrzení).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu