ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1145.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1145/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Z. f. d. z., proti žalované Ing. M. H., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně D. z. A., o zaplacení částky 54.781,57 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 C 86/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. května 2005, č. j. 8 Co 235/2005-77, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. května 2005, č. j. 8 Co 235/2005-77, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. ledna 2005, č. j. 22 C 86/2004-51, Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se žalobce - Úřad pro dohled nad d. z. (dále též jen „Úřad“) domáhal po žalované Ing. M. H., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně D. z. A., zaplacení částky 54.781,57 Kč, představující poplatek na činnost žalobce ve smyslu §26 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně mělo jít o poplatek za rok 2003 ve výši 31.960,96 Kč, vzešlý z usnesení Poslanecké Sněmovny ze dne 4. prosince 2002, číslo 211 a o poplatek za rok 2004 ve výši 22.820,61 Kč, vzešlý z usnesení Poslanecké Sněmovny ze dne 11. prosince 2003, číslo 817. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že poplatek, jehož úhrady se žalobce domáhá, není daní či poplatkem ve smyslu §31 odst. 2 písm. d/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a uplatněný nárok tedy není pohledávkou za podstatou, kterou by bylo možné uplatnit vůči správci konkursní podstaty a uspokojit kdykoliv v průběhu konkursního řízení (vedeného na majetek úpadkyně na základě usnesení o prohlášení konkursu ze dne 11. února 2002, sp. zn. 33 K 81/2000, vydaného Krajským soudem v Ostravě). Za trvání konkursu by povinnost takový poplatek platit byla podle soudu v rozporu s účelem a smyslem zákona o konkursu a vyrovnání.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a žalovanou zavázal zaplatit žalobci částku 54.781,57 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že poplatková povinnost družstevní záložny podle §26 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb. trvá i po prohlášení konkursu na její majetek, přičemž poplatky, které jsou předmětem sporu, jsou pohledávkami za podstatou ve smyslu ustanovení §31 odst. 2 písm. d/ ZKV.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Konkrétně dovolatelka namítá, že vymáhaný poplatek není poplatkem ve smyslu ustanovení §31 odst. 2 písm. d/ ZKV a že d. z. po prohlášení konkursu na její majetek tuto poplatkovou povinnost nemá. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
V průběhu dovolacího řízení Úřad zanikl (k 1. dubnu 2006), a to na základě bodu 3., článku XV., části šesté, zákona č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem. Podle bodu 6. článku XV., části šesté, zákona č. 57/2006 Sb. pak k 1. dubnu 2006 přešly pohledávky Úřadu na Z. f. d. z. Jak se dále podává z dikce bodu 7., článku XV., části šesté, zákona č. 57/2006 Sb., ke stejnému datu se Z. f. d. z. stal ze zákona (aniž by o tom bylo nutno vydávat jakékoli rozhodnutí, včetně rozhodnutí podle §107 o. s. ř.) procesním nástupcem Úřadu v řízeních, v nichž Úřad uplatňoval své pohledávky. Nejvyšší soud proto od 1. dubna 2006 jednal jako se žalobcem bez dalšího se Z. f. d. z.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Otázkou, zda poplatek vybíraný podle §26 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb. (v rozhodném znění) je vůči d. z. uplatnitelný i za trvání konkursu vedeného na její majetek a jakým způsobem, se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 1164/2004, na nějž v podrobnostech odkazuje a na jehož závěrech nevidí důvodu čehokoli měnit.
V označeném rozhodnutí na dané téma především uzavřel, že datum přijetí usnesení Poslanecké Sněmovny, kterým se stanoví výše poplatku, je zároveň i okamžikem vzniku pohledávky Úřadu. Odtud dovodil, že byť je uvedený poplatek pojímán jako poplatek roční, zákon nepředpokládá, že by jej bylo možné vymáhat jen za část období, které svou platbou pokrývá. Jinak řečeno, vymezí-li Poslanecká sněmovna (příslušnou procentní sazbou) výši ročního poplatku na následující rok, není důvodem ke snížení poplatku nebo k vrácení jeho části skutečnost, že v průběhu následujícího roku d. z. zanikla. Dále vysvětlil, že podstata sporu netkví v tom, zda Úřad je oprávněn vykonávat dohled (byť v míře omezené účinky prohlášení konkursu) nad činností d. z. i po dobu trvání konkursu na její majetek (přičemž neměl pochyb o tom, že takový dohled Úřadu přísluší), nýbrž v tom, zda povinnost platit uvedený poplatek má d. z., která je v úpadku. Zdůraznil rovněž, že (jak plyne z dikce §26 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb. v rozhodném znění) poplatek, k jehož úhradě je ta která d. z. povinna, se po stanovení příslušné procentní sazby Poslaneckou Sněmovnou vypočte z „objemu všech vkladů“ vedených u d. z. ke dni 30. června běžného roku. Nevysloveným leč nutným předpokladem takového postupu je podle Nejvyššího soudu skutečnost, že jde o vklady, které se u d. z. nacházejí v důsledku dobrovolného rozhodnutí vkladatelů a nikoli o vklady, jež se pro vkladatele staly dočasně nebo trvale nedostupnými na základě opatření přijatých v důsledku nedostatečné likvidity d. z. Za typický příklad takové situace označil právě konkurs prohlášený na majetek d. z., s tím, že je zjevné, že člen d. z., na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, neponechává svůj vklad po prohlášení konkursu v d. z. z vlastní vůle (takový úsudek by odporoval obecné lidské zkušenosti), nýbrž proto, že jinak než prostřednictvím postupů předjímaných ustanovením §20 a násl. zákona o konkursu a vyrovnání (a v konečném důsledku pak prostřednictvím rozvrhového usnesení) nemůže za trvání konkursu docílit byť i jen částečného uspokojení pohledávky, jež mu z vkladového vztahu vzešla.
Poznamenal dále, že smyslem zřízení Úřadu nepochybně bylo prostřednictvím jeho dohledové činnosti předejít úpadkům d. z. Tam, kde se přes veškeré úsilí, jež po Úřadu bylo možné spravedlivě požadovat, d. z. přesto ocitla v úpadku (deklarovaném prohlášením konkursu na její majetek), by bylo v hrubém rozporu s účelem zákonné úpravy vykládat příslušná ustanovení zákona č. 87/1995 Sb. (a z nich plynoucí činnost Úřadu) způsobem, jenž by v průběhu konkursu vedeného na majetek d. z. úpadek d. z. prohluboval a míru uspokojení konkursních věřitelů s vkladovými pohledávkami dále snižoval.
Míru absurdity výkladu, jenž by vedl k závěru, že d. z. má povinnost platit Úřadu poplatek podle §26 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb. v rozhodném znění i za trvání konkursu, doložil Nejvyšší soud poukazem na to, že v průběhu konkursu by byl takto poplatek vyměřován i z částek (z objemu vkladů), jež s ohledem na zjištěný rozsah majetku konkursní podstaty určeného k uspokojení konkursních věřitelů nebudou nikdy uspokojeny.
Nejvyšší soud tudíž shledal ústavně konformním takový výklad ustanovení §26 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb. v rozhodném znění, podle kterého lze poplatek na činnost Úřadu vyměřit jen z objemu těch vkladů, jež se v důsledku opatření regulujících činnost d. z. nestaly pro vkladatele dočasně nebo trvale nedostupnými. Mezi taková opatření přitom zařadil i prohlášení konkursu na majetek d. z. a uzavřel, že po dobu trvání konkursu na její majetek d. z. poplatková povinnost podle ustanovení §26 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb. v rozhodném znění nevzniká.
Napadené rozhodnutí je s těmito závěry Nejvyššího soudu, platnými i v posuzované věci, v rozporu a dovolací důvod dle §241a odst. 12 písm. b/ o. s. ř. byl tak uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. října 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu