ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1194.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1194/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Mgr. L. S., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce Z. d. „S.“ a 2) S., a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 210/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2005, č.j. 56 Co 303/2004-152, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.075,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 31. března 2004, č.j. 12 C 210/2001-116, určil, že nemovitosti specifikované ve výrocích I. až XI. (dále jen „sporné nemovitosti“) „náleží“ do vlastnictví Z. d. „S.“ „v likvidaci“ (dále též jen „úpadce“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a přechodu poplatkové povinnosti (výroky XII. a XIII.).
Odkazuje na ustanovení §4, §13 odst. 2 a §14 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, §4 a §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a §23 odst. 1 a §45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), soud prvního stupně uzavřel, že žalobce do konkursu vedeného na majetek úpadce přihlásil pohledávky, z nichž část byla popřena (a je o nich vedeno incidenční řízení) a část byla uznána. V situaci, kdy majetek v konkursní podstatě nestačí na uspokojení „přiznané částky“, má žalobce naléhavý právní zájem na určení vlastnictví úpadce ke sporným nemovitostem. Uspěje-li, bude první žalovaný moci sporné nemovitosti zapsat „do soupisu konkursní podstaty a zpeněžit“, čímž bude uspokojení nároku žalobce vůči úpadci „několikanásobně vyšší“. Dále soud prvního stupně zdůraznil, že smlouvy o převodu sporných nemovitostí z úpadce na druhou žalovanou jsou neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 obč. zák., když druhá žalovaná neměla „právo na vypořádání majetkových podílů ve zkrácené tříleté lhůtě“, neboť žádná z oprávněných fyzických osob, které na ni svůj nárok převedly, neprovozovala zemědělskou výrobu. Druhá žalovaná tak po pozdějším úpadci nemohla požadovat vydání majetkových podílů z transformace v této zkrácené lhůtě a došlo-li k vydání majetkového podílu (uzavřením smluv o převodu sporných nemovitostí), stalo se tak v rozporu se zákonem.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 22. března 2005, č.j. 56 Co 303/2004-152, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý, třetí, pátý a šestý výrok) a druhé žalované neuložil povinnost k zaplacení soudního poplatku (čtvrtý výrok).
Odvolací soud - odkazuje na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 10/2002 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 19/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 19/2005“) - zdůraznil, že osobou, které svědčí aktivní věcná legitimace k podání žaloby o určení neplatnosti smlouvy, jejímž předmětem je majetek náležející do konkursní podstaty, respektive majetek, který by se v případě úspěchu tohoto sporu stal majetkem náležejícím do konkursní postaty úpadce, je správce konkursní podstaty a nikoli třetí osoba, která má vůči úpadci majetkové nároky, k jejichž uspokojení má dojít z majetku úpadce. Za této situace se již nezabýval otázkou existence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, ani věcnou správností závěru soudu prvního stupně ohledně neplatnosti smluv o převodu sporných nemovitostí.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatel namítá, že v projednávané věci nelze aplikovat závěry R 19/2005, když v daném případě žalobu nepodal úpadce, nýbrž jeho věřitel. Jelikož první žalovaný pohledávky dovolatele přihlášené do konkursu částečně uznal a smlouvy o převodu sporných nemovitostí uzavřené mezi úpadcem a druhou žalovanou jsou absolutně neplatné, „obnovení původních vlastnických vztahů zásadně zvyšuje jeho šanci dosáhnout uspokojení pohledávky“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Druhá žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal zejména správnost právního závěru odvolacího soudu ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce.
Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, podle kterého: a) žalobce přihlásil do konkursu vedeného na majetek úpadce pohledávky, které byly správcem konkursní podstaty (prvním žalovaným) z části uznány a z části popřeny; b) druhá žalovaná je podle výpisu z katastru nemovitostí vlastníkem sporných nemovitostí a c) žalobce se domáhá určení vlastnického práva úpadce ke sporným nemovitostem na základě tvrzení, že smlouvy o převodu nemovitostí jsou absolutně neplatné podle ustanovení §39 obč. zák., shledává Nejvyšší soud konečný závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce správným.
Je tomu tak již proto, že konkursní věřitel, který má za to, že do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce měl správce konkursní podstaty zahrnout i další majetek, který by byl následně v konkursu zpeněžen a výtěžek zpeněžení byl použit k poměrnému uspokojení konkursních věřitelů, má k dispozici jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle, než žalobu na určení vlastnického práva úpadce k takové věci (§80 písm. c/ o. s. ř.).
V prvé řadě má konkursní věřitel možnost navrhnout konkursnímu soudu, aby při výkonu své dohlédací činnosti (§12 odst. 1 a 2 ZKV) uložil správci konkursní podstaty zapsat do soupisu majetku i další věci, o nichž se domnívá, že by tam měly být zahrnuty (k tomu srov. §18 odst. 1 ZKV a v rozhodovací praxi mutatis mutandis rozhodnutí uveřejněné pod číslem 19/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2000, sp. zn. 1 Ko 363/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 62). Dále může požádat věřitelský výbor (byl-li ustaven), aby se k otázce soupisu takových věci vyjádřil (viz opět §12 a §18 ZKV) a konečně v situaci, kdy by jeho návrhům konkursní soud, popř. správce konkursní podstaty v rozporu se zákonem nevyhověli, má konkursní věřitel k dispozici žalobu na náhradu škody. Konečně nelze přehlédnout, že ani případné vyhovující rozhodnutí by (samo o sobě) nemělo účinky soupisu podstaty ve smyslu §18 ZKV.
Byť Nejvyšší soud shledal argumentaci odvolacího soudu, vycházející z R 19/2005, nepřípadnou, když v odkazovaném rozhodnutí šlo o spor o určení neplatnosti smlouvy, jejímž předmětem byl majetek sepsaný do konkursní podstaty úpadce, a žalobu podal - v rozporu s ustanovením §14 odst. 1 písm. a) ZKV - úpadce a nikoli věcně legitimovaný správce konkursní podstaty, považuje jeho právní závěr o absenci věcné legitimace žalobce za správný.
Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovaným vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Účelně vynaložené náklady druhé žalované sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 5.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném k témuž datu. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným je nákladový výrok odůvodněn tím, že procesně úspěšnému prvnímu žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu