ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.12.2001.1
sp. zn. 29 Odo 12/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce R. H., proti žalované U. – M., s. r. o., o zaplacení částky 14.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 91/98, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2000, č. j. 53 Co 667/99 - 23, takto::
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 29. února 2000, č. j. 53 Co 667/99 - 23, Městský soud v Praze odmítl – odkazuje na ustanovení §204 a §218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – jako opožděné odvolání žalované proti rozsudku ze dne 29. září 1998, č. j. 28 C 91/98-11, jímž Obvodní soud pro Prahu 10 uložil žalované zaplatit žalobci částku 14.600,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud uzavřel, že rozsudek byl žalované doručen (podle doručenky u č. l. 10 p. v.) dne 7. ledna 1999, takže lhůta k podání odvolání uplynula 22. ledna 1999 a odvolání podané k poštovní přepravě 25. ledna 1999 je opožděné.
Žalovaná podala proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, namítajíc, že řízení je – ve smyslu §241 odst. 2 (správně odst. 3) písm. b/ o. s. ř. postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně poukazuje na to, že stejnopis písemného vyhotovení rozsudku nebyl předán do vlastních rukou tomu, kdo byl oprávněn za ni přijímat písemnosti, s tím že tak byl oprávněn činit toliko jednatel Ing. V. M.; ten však rozhodnutí nepřevzal. Dále (po výzvě Nejvyššího soudu) doplnila (podáním z 22. srpna 2001), že zásilku obsahující rozsudek soudu prvního stupně převzala dne 7. ledna 1999 její pracovnice (brigádnice), jež nebyla oprávněna tento druh poštovní zásilky převzít ani podepsat příslušnou doručenku (k čemuž bylo oprávněn toliko jednatel žalované). Potud se dovolala též znění §21 o. s. ř., s tím, že označená pracovnice oprávnění jednat za právnickou osobu neměla, dále údajů na doručence (ze které plyne, že není podepsána jednatelem žalované) a vnitřní směrnice žalované (kterou v písemné podobě předložila Nejvyššímu soudu k důkazu).
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.
Dovolání je přípustné podle §238a odst. 2 písm. e/ o. s. ř., avšak není důvodné.
Jelikož jiné (další) vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda řízení je postiženo vadou namítanou dovolatelkou.
Z obsahu spisu je patrno (srov. doručenku u č. l. 10 p. v.), že rozsudek soudu prvního stupně, byl jako písemnost určená do vlastních rukou adresáta doručován žalované na adresu jejího sídla zapsanou (tehdy i dnes) v obchodním rejstříku, přičemž doručenka má všechny předepsané náležitosti a podle ní byla zásilka doručena do sídla žalované dne 7. ledna 1999. Kromě podpisu osoby, která za právnickou osobu písemnost převzala, je doručenka opatřena otiskem razítka žalované, nad kterým je ručně připojena poznámka „podatelna“. Odvolání žalované (č. l. 13), datované 20. ledna 1999, pak bylo podáno na poštu k přepravě v pondělí 25. ledna 1999 (srov. obálku č. l. 14), tj. z pohledu zákonné patnáctidenní lhůty počítané od 7. ledna 1999 opožděně.
Podle ustáleného výkladu podávaného Nejvyšším soudem, o doručence, jako o průkazu doručení soudní písemností v rozhodné době platilo, že má povahu veřejné listiny, která se od listin soukromých liší - ve shodě s §134 o. s. ř. - svou důkazní silou; potvrzuje totiž, není-li dokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno. K tomu, aby mohla být vyvrácena správnost údajů o doručení obsažených v doručence, musí účastník řízení především tvrdit skutečnosti, jež vedou k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé - že řádné doručení písemnosti nedokládají (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998 sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 18, ročník 1998, pod pořadovým číslem 127).
Ustanovení §48 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném v době doručování písemnosti (tj. k 7. lednu 1999) určovalo, že písemnosti, které jsou určeny orgánům nebo právnickým osobám, doručují se pracovníkům oprávněným za orgány nebo právnické osoby přijímat písemnosti. Není-li jich, doručuje se písemnost, která je určena do vlastních rukou, tomu, kdo je oprávněn za orgán nebo právnickou osobu jednat, ostatní písemnosti kterémukoli jejich pracovníku, který písemnosti přijme.
Se zřetelem k dikci uvedeného ustanovení nemá smysl se zabývat (v rovině dovolatelčiny námitky) tím, byla-li osoba, která zásilku určenou do vlastních rukou žalované právnické osoby, pracovníkem oprávněným za právnickou osobu jednat (srov. §21 odst. 1 o. s. ř.); k tomu, aby doručení bylo považováno za účinné, totiž postačí, že jde o pracovníka oprávněného za právnickou osobu přijímat písemnosti. Ustanovení §48 odst. 1 o. s. ř. přitom nevyžaduje písemnou formu pověření přijímáním zásilek a může být realizováno i konkludentní formou; např. zřízením podatelny, coby organizačního útvaru právnické osoby vyčleněného pro přijímání zásilek právnické osoby a tím, že příslušný zaměstnanec právnické osoby (ať již jde o brigádníka nebo stálého zaměstnance) plní pracovní úkoly u tohoto organizačního útvaru.
Dovolatelka nikterak nebrojí proti správnosti údaje obsaženého v doručence – totiž proti tomu, že písemnost byla doručena na její podatelnu - namítá však, že pracovnice podatelny (brigádnice), která písemnost převzala, k tomu nebyla podle vnitřní směrnice žalované oprávněna. Tak ovšem uvedená otázka nestojí. Má-li právnická osoba pracovníky oprávněné za ni přijímat písemnosti, což se navenek (ve vztahu k doručovateli) projevuje i zřízením doručného oddělení (podatelny) právnické osoby, pak platí, že byla-li příslušná písemnost některému z těchto pracovníků doručena, jde z pohledu dikce §48 odst. 1 o. s. ř. o doručení účinné. To platí bez zřetele k tomu, že vnitřní směrnice právnické osoby omezila tyto pracovníky v přijímání písemností určitého druhu.
Uvedené dokumentuje i dikce tehdy platného poštovního řádu (vyhlášky č. 78/1989 Sb., ve znění vyhlášky č. 59/1991 Sb.). Podle ustanovení §39 poštovního řádu (nadepsaného rubrikou „Oprávněný příjemce“) totiž platilo, že prvotním příjemcem zásilky pro organizaci je a/ vedoucí organizace, b/ pracovník podatelny nebo pracovník pověřený k přijímání zásilek, obdobně podle §40 nebo podle §48 odst. 5, c/ jiná osoba, kterou vedoucí organizace k přijímání zásilek zmocnil podle §40.
I podle poštovních předpisů platných v rozhodné době (jež se při doručení soudních písemností prosadily – což platí i pro zkoumaný problém - jestliže procesní předpisy neurčovaly něco jiného), byl tedy pracovník podatelny bez dalšího pokládán za osobu oprávněnou převzít (jako prvotní příjemce) za právnickou osobu písemnost této právnické osobě určenou.
V situaci, kdy dovolatelka zpochybňuje účinnost doručení rozsudku soudu prvního stupně tvrzením o vnitřním omezení osob oprávněných za ni přijímat písemností, aniž zpochybnila údaj plynoucí z doručenky, podle kterého písemnost převzala pracovnice podatelny, lze uzavřít, že řízení namítanou vadou postiženo není. Jestliže totiž dovolatelka zřídila organizační útvar určený k příjímání písemnosti (podatelnu), pak nemůže (na základě svých interních předpisů) namítat, že osoby, které určila k tomu, aby na podatelně písemnosti přebíraly, k tomu byly oprávněny jen ohledně určitého druhu zásilek.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nedůvodné usnesením zamítl (§243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).
Dovolatelka se svým dovoláním úspěšná nebyla, ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. má tudíž povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení; protože však u žalobce žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků. Za součást dovolacích nákladů dovolatelky přitom Nejvyšší soud nepokládal zaplacený soudní poplatek z dovolání; usnesení o odmítnutí odvolání je totiž rozhodnutím jen procesní povahy, z nějž se soudní poplatek z dovolání neplatí, takže uhrazený poplatek bude muset být dovolatelce vrácen.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. února 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu