ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1206.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1206/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele K. M., , zastoupeného JUDr. K. V., advokátkou, , za účasti D. A., , zastoupeného JUDr. T. U., advokátem, , o neplatnost rozhodnutí členské schůze, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 306/2002, o dovolání D. A. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2006, č. j. 14 Cmo 478/2005-142, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. června 2005, č. j. 3 Cm 306/2002-114, jsa vázán právním názorem vysloveným v kasačním usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2005, č. j. 14 Cmo 125/2004-43, prohlásil rozhodnutí členské schůze žalovaného ze dne 17. dubna 2002, kterým byl žalobce vyloučen z družstva, za neplatné (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že navrhovatel se stal členem D. A.(dále jen „družstvo“) v roce 1998 jako jeden z jeho zakládajících členů. Dopisem ze dne 2. dubna 2002 družstvo znovu upozornilo navrhovatele, že trvá na svém požadavku zrušení hřiště na balkoně a odstranění kovové konstrukce se sítí, kterou postavil „bez souhlasu majitele“, a to do 15. dubna 2002. Současně dalo navrhovateli na vědomí, že řešení problémů s balkonem a s jeho neukázněným chováním předloží k řešení členské schůzi konané 17. dubna 2002 (dále jen „členská schůze“).
K důvodu vyloučení navrhovatele z družstva soud prvního stupně uvedl, že podle článku 19 odst. 1 stanov družstva může být rozhodnutím členské schůze vyloučen z družstva člen, který přes výstrahu, danou doporučeným dopisem, porušuje závažným způsobem členské nebo zákonné povinnosti zejména tak, jak je uvedeno v tomto článku stanov pod písmeny a) až e). Členská schůze byla svolána s programem uvedeným na pozvánkách pod body 1 až 8, žádný z těchto bodů se netýkal projednání vyloučení navrhovatele z družstva.
V době konání členské schůze mělo družstvo 97 členů, na počátku členské schůze bylo podle zápisu přítomno 59 členů. Záležitosti, které nebyly uvedeny v programu, lze podle ustanovení §239 odst. 2 věta třetí obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ve spojení s ustanovením §182 odst. 1 písm. a) a §185 odst. 4 obch. zák. projednat a rozhodnout jen za účasti a se souhlasem všech členů družstva. Všichni členové družstva se však členské schůze nezúčastnili. Ze zápisu z členské schůze vyplývá, že program uvedený na pozvánkách pod body 1 až 8 byl schválen beze změn, členská schůze projednala všech osm bodů programu a pod bodem 9 zápisu se uvádí, že Přiklopil přednesl zprávu představenstva o problémech s navrhovatelem, pokud jde o užívání balkonu, a návrh představenstva vyloučit navrhovatele z družstva. Podle zápisu poté došlo k hlasování o vyloučení, proti se vyslovilo pouze 6 členů, pod bodem 10 bylo přijato usnesení, „proti jehož znění nikdo nevznesl svůj hlas“. Není tak zřejmé - pokračoval soud prvního stupně - kolik členů z těch, kteří byli přítomni, hlasovalo pro vyloučení navrhovatele, kolik hlasovalo proti a kolik členů se hlasování zdrželo.
S odkazem na ustanovení §231 odst. 4 a odst. 5 obch. zák. soud prvního stupně uzavřel, že rozhodnutí členské schůze o vyloučení navrhovatele z družstva je v rozporu s právními předpisy i stanovami, neboť navrhovateli nebyla dána výstraha před vyloučením z družstva. Dopis družstva ze dne 2. dubna 2002 výstrahu o možnosti vyloučení z družstva neobsahuje. Oznámení, že řešení problému s balkonem a s neukázněným chováním navrhovatele bude předloženo „k řešení členské schůzi 17. dubna 2002“, nelze považovat za výstrahu o možnosti vyloučení z družstva. Členská schůze jednala a rozhodovala o vyloučení navrhovatele nad rámec svého programu, neboť vyloučení navrhovatele nelze podřadit pod žádný z bodů programu schváleného členskou schůzí. O změně programu hlasováno nebylo, všichni členové družstva se členské schůze nezúčastnili, program tak nebylo možné změnit či doplnit ani postupem podle §239 odst. 2 věta třetí obch. zák. Již tyto dva důvody, tj. nedoručení výstrahy před vyloučením a nedodržení programu členské schůze, postačují k závěru, že rozhodnutí členské schůze o vyloučení navrhovatele z družstva je v rozporu s právními předpisy a stanovami. Kromě toho bylo prokázáno, že hlasování o vyloučení navrhovatele z družstva bylo zmatečné a s ohledem na zápis z členské schůze by tato zmatečnost nemohla být odstraněna ani družstvem navrhovaným výslechem svědků.
Vrchní soud v Praze k odvolání družstva rozsudkem ze dne 10. května 2006,č. j. 14 Cmo 478/2005-142, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud po opakování dokazování listinami považoval za správná skutková zjištění i závěr soudu prvního stupně o neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení navrhovatele z družstva.
Námitku družstva, že dopis ze dne 2. dubna 2002 je výstrahou před vyloučením,když je v něm obsaženo upozornění na možnost vyloučení tím, že záležitost bude předložena k řešení členské schůzi, nepovažoval za důvodnou, neboť o vyloučení se v dopise nehovoří.
Neakceptoval ani námitku, že vyloučení navrhovatele z družstva bylo uvedeno v avizovaném programu členské schůze pod bodem 5. Uvedl, že pod bod 5 programu - změny v členské základně - by záležitost dle svého charakteru spadat mohla, ale nespadala, protože podle zápisu pod tímto bodem projednána nebyla.
Za nedůvodnou považoval i námitku, podle níž navrhovatel nebyl věcně legitimován k podání návrhu na prohlášení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení, když nepodal odvolání proti tomuto rozhodnutí znovu k členské schůzi. Zdůraznil, že navrhovatel postupoval v souladu s článkem 19 bodu 3 stanov a podle stanov postupovalo i družstvo, když v dopise ze dne 5. května 2002 k námitkám navrhovatele proti vyloučení sdělilo, že má možnost podat žalobu u soudu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen„o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolacímu soudu vytýká, že rozhodnutí řádně neodůvodnil, neboť se nezabýval všemi odvolacími důvody a „odbyl“ je odkazem na rozsudek soudu prvního stupně a na své předchozí usnesení. Tím porušil ústavní právo dovolatele na spravedlivý proces. Rozhodnutí tak zatížil vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Další vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatel v tom, že odvolání navrhovatele proti v pořadí prvnímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 3 Cm 306/2002-18, nebylo odmítnuto pro opožděnost podle §208 odst. 1 o. s. ř. Na výzvu soudu navrhovatel doplnil odvolání po uplynutí soudem určené lhůty. Namítá, že rozhodnutím o odvolání navrhovatele bez nařízení jednání a bez vyzvání k vyjádření se k tomuto odvolání bylo rovněž porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatel spatřuje v závěru, podle něhož tam, kde je rozhodnutí o vyloučení člena svěřeno členské schůzi a ani stanovy projednání opětovně členskou schůzí nevyžadují, může se vyloučený člen obrátit s návrhem podle §235 odst. 5 obch. zák. (správně §231 odst. 5 obch. zák.) přímo na soud. Obsáhle argumentuje ve prospěch názoru, že návrh lze u soudu podat pouze proti takovému rozhodnutí členské schůze, které potvrdí vyloučení člena z družstva, nikoli proti usnesení členské schůze, které rozhodne o samotném vyloučení. Z tohoto důvodu má za to, že navrhovatel není aktivně věcně legitimován k podání návrhu.
Za nesprávný považuje i závěr o neplatnosti rozhodnutí členské schůze, neboť vyloučení navrhovatele z družstva nebylo uvedeno v programu členské schůze. Konečně odvolacímu soudu vytýká i nesprávné posouzení dopisu družstva ze dne 2. dubna 2002 a zdůrazňuje, že tento dopis je výstrahou před vyloučením z družstva. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Otázkou, který orgán družstva je příslušný rozhodnout o vyloučení člena, se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněném pod číslem 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dospěl k závěru, že proces vyloučení člena družstva je v ustanovení §231 odst. 4 obch. zák. koncipován jako dvouetapový, přičemž stanovy jej mohou zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. V rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2003, č. j. 14 Cmo 429/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2004, pod číslem 156, se kterým se Nejvyšší soud ztotožňuje, pak byl formulován závěr, podle něhož rozhoduje-li o vyloučení člena z družstva přímo členská schůze, odpadá povinnost vyloučeného člena družstva odvolat se před podáním návrhu k soudu proti rozhodnutí o vyloučení k členské schůzi. Závěr odvolacího soudu, pokud jde o výklad ustanovení §231 odst. 4 a odst. 5 obch. zák. a posouzení aktivní věcné legitimace navrhovatele k podání návrhu o neplatnost vyloučení z družstva, je s těmito rozhodnutími v souladu.
Dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu o neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení navrhovatele z družstva z toho důvodu - kromě jiného - že vyloučení navrhovatele z družstva nebylo v programu členské schůze uvedeném na pozvánce, přesto bylo členskou schůzí projednáno a o něm rozhodnuto, považuje dovolací soud za správný a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. K této otázce se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 1. února 2000, sp. zn. 32 Cdo 2637/1999, v němž uzavřel, že z ustanovení §239 odst. 8 obch. zák. lze dovodit povinnost družstva předem určit program členské schůze a oznámit jej předem členům. Pouze takový postup odpovídá jedné ze základních zásad, na které spočívá obchodní zákoník, totiž zásadě ochrany společníků či členů právnických osob, jejichž úpravu obsahuje obchodní zákoník, před zneužitím funkce statutárních či jiných orgánů. Na členskou schůzi družstva nelze proto bez souhlasu všech členů zařadit do programu další bod nad rámec programu uvedeného v pozvánce na členskou schůzi.
Dalšími důvody nesprávného právního posouzení věci se dovolací soud již nezabýval, neboť je-li rozhodnutí členské schůze o vyloučení navrhovatele z družstva neplatné z výše uvedeného důvodu, nemůže na tomto závěru ničeho změnit ani případná nesprávnost dalších právních závěrů odvolacího soudu (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17).
K dovolatelem vytýkaným vadám řízení Nejvyšší soud uvádí, že dovolatel se mýlí, pokud má za to, že odvolání navrhovatele proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně mělo být odmítnuto pro opožděnost, bylo-li doplněno po uplynutí soudem určené lhůty. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na závěry formulované v rozhodnutí ze dne 21. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 2936/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 89. Neobstojí ani domněnka dovolatele, že odvolací soud postupoval nesprávně, pokud o odvolání navrhovatele rozhodl bez jednání a aniž by dovolatele vyzval k vyjádření se k odvolání. Postup soudu byl zcela v souladu s ustanovením §214 odst. 2 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. března 2005. Odvolání navrhovatele bylo zástupci družstva doručeno dne 4. března 2004 (srov. doručenku u č. l. 39 spisu).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že rozsudek řádně neodůvodnil, dovolací soud považuje tento rozsudek, byť je stručný, za řádně odůvodněný, mající náležitosti vyžadované v §157 odst. 2 o. s. ř.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Podle ustanovení §200e odst. 1 a 3 o. s. ř. ve vazbě na ustanovení §9 odst. 3 písm. b) o. s. ř. se ve věcech vyslovení neplatnosti rozhodnutí členské schůze rozhoduje usnesením. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího mají proto povahu usnesení, i když tak nejsou označena. Proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení rozhodnutí však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání družstva bylo zamítnuto a navrhovateli podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. srpna 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu