ECLI:CZ:NS:2009:29.ODO.1355.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1355/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci dlužnice M. – C. a. s., v likvidaci, zastoupené JUDr. T. V., advokátem, o návrhu věřitelů a/ F. i. a. s., H. K., zastoupené Mgr. E. P., advokátem, b/ W. C. a. s., zastoupené JUDr. M. O., advokátem, c/ S. P., d/ A. k. B., K., S.v. o. s., e/ B. A S.N. D. O., zastoupené Mgr. Ing. P. K., advokátem, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K 25/2002, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2005, č. j. 2 Ko 77/2004 - 680, takto:
I. Řízení o dovolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. ledna 2004, č. j. 45 K 25/2002 – 481, se zastavuje.
II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2005, č. j. 2 Ko 77/2004 680, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným usnesením prohlásil Krajský soud v Brně k návrhu věřitelů a/ F. i. a. s., H. K., b/ W. C. a. s., c/ S. P., d/ Advokátní kanceláře B., K., S. v. o. s. a e/ B. A S. N. D. O. konkurs na majetek dlužnice M. – C. a. s., v likvidaci.
Soud uvedl, že:
1/ Navrhující věřitel c/ vzal svůj návrh zpět pro uhrazení dluhu dlužnicí.
2/ Dalšími návrhy na prohlášení konkursu, jimiž k řízení přistoupili navrhující věřitelka d/ (15. prosince 2003) a navrhující věřitel e/ (17. prosince 2003), se z důvodu „hospodárnosti řízení“ nezabýval.
3/ Navrhující věřitelka a/ osvědčila svou splatnou pohledávku vůči dlužnici ve výši 6.562.255,30 Kč, z titulu neuhrazené ceny díla ze tří smluv o dílo ze dne 6. března 2001, když dlužnice písemně uznala svůj závazek vůči této věřitelce ve výši minimálně 6.657.729,70 Kč dne 2. července 2002, s tím, že nejpozději od uvedeného dne je dlužnice v prodlení s úhradou této pohledávky.
4/ Část pohledávky označené pod bodem 3/ ve výši 95.474,10 Kč navrhující věřitelka a/ (jako postupitelka) postoupila smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 6. října 2003 (dále též jen „postupní smlouva“) společnosti E. M. spol. s r. o. (dále též jen „společnost E.“) jako postupnici a toto postoupení přípisem z téhož dne oznámila dlužnici.
5/ Při rozhodování o návrhu na prohlášení konkursu se nezabýval ani dalšími návrhy ostatních navrhujících věřitelů respektive (pohledávkami) označených věřitelů, když postačovalo zkoumat pouze uznání závazku vůči navrhující věřitelce a/ a postupní smlouvu a doklady dlužnice o jejím majetku. Provádět analýzu dalších listin by podle soudu bylo pro věc bez dalšího významu a jen by oddálilo samotné rozhodnutí.
S poukazem na ustanovení §323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), soud uzavřel, že uznáním závazku nastala vyvratitelná domněnka jeho existence, kterou dlužnice nevyvrátila, i když tvrdila, že má vůči navrhující věřitelce a/ sama pohledávku ve výši 6.704.350,- Kč, kterou hodlala započíst.
K uznanému závazku vůči navrhující věřitelce a/ a známé věřitelce společnosti E. uvedl, že dlužnice nedoložila, že by tento závazek vůbec nevznikl nebo že zanikl. Tvrzení dlužnice, že proti těmto pohledávkám započetla svou pohledávku ve výši 16.213.844,50 Kč měl soud za účelové, s tím, že nebylo podloženo žádným relevantním důkazem o existenci pohledávky dlužnice.
Insolvenci dlužníka soud obecně definoval jako déletrvající ekonomický stav subjektu, který není schopen splnit všechny své splatné závazky, přičemž pro posouzení soudu o tom, že takový ekonomický stav je odvrácen nebo že neexistuje je v konkursním řízení zapotřebí tvrdit a doložit okamžitou schopnost tyto splatné závazky uhradit, což znamená mít hotové prostředky kterými lze tyto závazky neprodleně zaplatit, respektive vlastnit jiný majetek, ze kterého mohou být věřitelé okamžitě uspokojeni. Takováto forma úpadku je naplněna i tehdy, je-li dlužník po delší dobu v prodlení (rozuměj s úhradou svých splatných závazků) a jeho majetek je sice vyšší, než jeho splatné závazky, avšak dlužník není schopen tímto majetkem své věřitele uspokojit zcela v krátkém časovém úseku.
Přesvědčení soudu, že dlužnice je v úpadku ve formě platební neschopnosti (insolvence) nevyvrátily listiny, jimiž dlužnice dokládala svou majetkovou situaci. Z předložených výpisů z účtů dlužnice je podle soudu nepochybné, že dlužnice disponuje částkami řádově v tisících až desetitisících korun českých. Soud nezpochybňuje - uvádí se dále v rozhodnutí - že nemovitý majetek dlužnice může být oceněn řádově v miliónech až v desítkách miliónů korun českých, dlužnice nicméně nebyla schopna z tohoto majetku věřitele neprodleně uspokojit.
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci potvrdil ve výroku označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud - cituje ustanovení §1 odst. 2 a 3, §4 odst. 1 a §12a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - přitakal závěru soudu prvního stupně, že dlužnice je ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 ZKV v úpadku ve formě platební neschopnosti, maje na základě uznání závazku rovněž za osvědčenu pohledávku navrhující věřitelky a/ a známé věřitelky (společnosti E.) a dodávaje, že dlužnice platnost uznání závazku ani postupní smlouvy nezpochybňovala.
K odvolacím námitkám odvolací soud přičinil následující závěry:
1/ Není opodstatněná námitka, že pohledávka navrhující věřitelky a/ zanikla započtením (ze dne 25. listopadu 2002) ještě před uzavřením postupní smlouvy. Dlužnice totiž neosvědčila, že má vůči navrhující věřitelce pohledávku způsobilou k započtení (listiny, na které odkazovala a které založila do spisu /faktura, úkon směřující k započtení a smlouva o dílo/ existenci její tvrzené pohledávky nedokládají).
2/ Postoupení části pohledávky společnosti E. nebylo šikanózním výkonem práva. Skutečnost, že k postoupení části pohledávky došlo v průběhu konkursního řízení a že navrhující věřitelka a/ již čtyři dny po uzavření postupní smlouvy označila postupnici jako další věřitelku, samy o sobě nemohou vést k závěru o šikanózním výkonu práva. K obsahu postupní smlouvy odvolací soud uvedl, že úplata za postoupení byla sjednána částkou 85.927,- Kč, s tím, že po podpisu smlouvy bude uhrazena zápočtem proti pohledávce postupnice za postupitelkou z faktury (v postupní smlouvě označené) znějící na částku 173.921,- Kč, splatné 4. srpna 2003. Ekonomická podstata celé transakce je tak zřejmá a vzhledem k její podstatě nelze učinit závěr o šikanózním výkonu práva (o umělém vytváření znaku úpadku spočívajícím v pluralitě dlužníkových věřitelů se splatnými pohledávkami).
3/ Obrana dlužnice, že není v úpadku z důvodu insolvence, když vstoupila do likvidace, ve které řádně pokračuje, by mohla mít význam jen kdyby se dlužnice dostala do prodlení s placením svých splatných pohledávek jen proto, že vstoupila do likvidace, ve které řádně pokračuje; potud ovšem dlužnice ničeho netvrdila.
4/ Jelikož pohledávkami ostatních věřitelů se soud prvního stupně nezabýval (a vzhledem k osvědčení existence alespoň dvou věřitelů ani nemusel zabývat), nehodnotil tyto pohledávky ani odvolací soud. Tím, zda je dlužnice v úpadku ve formě předlužení, se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) rovněž již nezabýval.
5/ Pro rozhodnutí o prohlášení konkursu je bez významu, že správce konkursní podstaty následně přihlášenou nevykonatelnou pohledávku navrhující věřitelky a/ popřel a že někteří z věřitelů, jejichž pohledávky byly popřeny, nepodali v zákonné lhůtě příslušné žaloby.
Proti usnesení odvolacího soudu (a výslovně též proti usnesení soudu prvního stupně podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadených rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení následujících otázek:
1/ Zda lze dospět k závěru o úpadku dlužníka, který je v likvidaci, v níž řádně pokračuje, aniž by soud zkoumal, zda má dlužník dostatek likvidního majetku k úhradě svých závazků?
2/ Zda je soud při rozhodování o návrhu na prohlášení konkursu povinen poskytnout účastníkům řízení procesní poučení dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.?
Ohledně první z otázek dovolatelka soudu prvního stupně vytýká, že jí nevěnoval prakticky žádnou pozornost. K argumentaci odvolacího soudu pak s poukazem na ustanovení §70 odst. 3, §72 a §74 odst. 3 obch. zák. a §3 odst. 1 ZKV uvádí, že kdyby tyto závěry byly všeobecně přijímány, musel by každý proces likvidace právnické osoby skončit prohlášením konkursu pro insolvenci dle §1 odst. 2 ZKV.
Je totiž prakticky nemyslitelné, aby likvidovaná společnost byla schopna v době tří až šesti měsíců zpeněžit s maximálním výnosem např. svůj nemovitý a jiný majetek v hodnotě desítek miliónů korun českých a z výnosu z tohoto prodeje uspokojit pohledávky věřitelů. Likvidovaná společnost z podstaty věci nevytváří provozní zisk, ze kterého by bylo možné průběžně hradit závazky. Dovolatelka potud připomíná, že zpeněžování majetku v konkursu trvá v průměru 3 až 4 roky (přesto, že správce konkursní podstaty má silnější pravomoce než likvidátor) a že se zpeněžuje za zlomek ceny, jíž by bylo možné dosáhnout prodejem v likvidaci.
Dovolatelka má za to, že při projednávání návrhu na prohlášení konkursu na subjekt v likvidaci, by měl soud vždy posoudit hodnotu majetku likvidovaného subjektu a objektivní možnost úhrady jeho závazků.
Ke druhé z otázek dovolatelka uvádí, že soudy nižších stupňů nesplnily poučovací povinnost ve smyslu §118a o. s. ř. a nedaly jí možnost reagovat na názor týkající se otázky, zda pohledávka navrhující věřitelky a/ zanikla započtením.
Ze způsobu, jímž se oba soudy s touto otázkou vypořádaly v důvodech svých rozhodnutí, dovolatelka usuzuje, že měly za to, že potud neusnesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, před prohlášením konkursu však dovolatelka nedostala možnost doplnit svá tvrzení ohledně porušení závazku navrhující věřitelky a/ ze smlouvy o dílo a potud se jí také mělo dostat poučení dle §118a o. s. ř.
Navrhující věřitelka a/ ve vyjádření (a v jeho doplnění) navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout. Dovolání nemá za přípustné, poukazujíc na to, že pro založení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nelze uplatnit argumenty o existenci dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
K první z předkládaných otázek poukazuje na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2004, sp. zn. 29 Odo 306/2002 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 62/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 62/2005“), dodávajíc, že dlužnice své splatné závazky nehradila ještě před vstupem do likvidace.
Ke druhé z předkládaných otázek navrhující věřitelka a/ uvádí, že dovolací argumentace je potud z obsahového hlediska naplněním nepřípustného dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. dodávajíc, že soud nepochybil, pokud dovolatelku nepoučil dle §118a odst. 1 o. s. ř. Takové poučení má totiž za potřebné, jen vyšla-li v průběhu řízení najevo nová právně relevantní skutková okolnost, o které doposud soud neuvažoval a kterou účastníci ani netvrdili, což není případ této věci.
Navrhující věřitelka d/ ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Navrhující věřitel e/ navrhuje dovolání odmítnout nebo zamítnout, když nesouhlasí s argumentací dovolatelky týkající se vztahu konkursu a likvidace a akcentuje, že likvidace probíhala dva roky před prohlášením konkursu a dlužnice přesto její pohledávku neuhradila ani zčásti. K poučovací povinnosti dle §118a o. s. ř. uvádí, že je to právě účastník řízení, kdo nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno a poukazuje na obsah §120 odst. 3 o. s. ř.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (stejně jako předtím odvolací soud) podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy především zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
V rozsahu, v němž dovolání výslovně směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, není dána funkční příslušnost jakéhokoli soudu k jeho projednání, Nejvyšší soud proto potud řízení zastavil dle §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu může být v dané věci přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Důvod založit přípustnost dovolání úvahou, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nemá Nejvyšší soud u první z položených otázek.
V tomto ohledu (totiž v řešení otázky, za jakých podmínek lze prohlásit konkurs na majetek právnické osoby v likvidaci pro její platební neschopnost) je napadené rozhodnutí v souladu se závěry obsaženými v R 62/2005, na něž Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje.
Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání přípustným pro řešení druhé z položených otázek, když potud je napadené usnesení v rozporu se závěry, jež na dané téma formuloval v usnesení uveřejněném pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 64/2006“). Potud nejde (podle obsahu argumentace) o nepřípustnou skutkovou argumentaci vážící se k nezpůsobilému dovolacímu důvodu uvedenému v §241a odst. 3 o. s. ř. (jak usuzuje navrhující věřitelka a/). Naopak jde o argumentaci, z níž se podává, že tvrzená vada procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) zahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu ve smyslu závěrů obsažených např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a která proto, přestože ji dovolatelka pojí s dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., obsahově vystihuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V R 64/2006, na něž v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, jaký vliv na výklad ustanovení §66a odst. 2 věty druhé ZKV (podle kterého soud v konkursní věci jednání nařizuje jen tehdy, stanoví-li to zákon nebo jestliže to považuje za nutné) má rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. července 2005 ve věci E. proti Č. r. (stížnost č. 49962/92) a formuloval zásady, jimiž se konkursní soudy mají v návaznosti na označený rozsudek řídit při úvaze o potřebě nařídit jednání v konkursní věci. Obecně platným pravidlem plynoucím z R 64/2006 je, že o návrhu věřitele na prohlášení konkursu na majetek dlužníka rozhoduje soud prvního stupně zásadně po jednání, přičemž z výčtu tamtéž stanovených výjimek z tohoto pravidla se podává, že jednání musí být nařízeno, není-li skutkový stav věci mezi účastníky řízení nesporný.
Na takto ustavená pravidla v R 64/2006 logicky navazoval i závěr, podle kterého se v situaci, kdy je rozhodováno po jednání - přiměřeně uplatní zejména ustanovení §114, §114a, §114c, §115, §117, §118, §118a, §118c, §119 a §119a o. s. ř.
Poučovací povinnost soudu podle §118a o. s. ř. se prosazuje jen jako poučovací povinnost soudu při jednání. Tam, kde se jednání nekonalo, protože se nemuselo konat, výtka spočívající v tom, že soud takové poučení účastníku řízení neposkytl, neobstojí (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V R 64/2006 Nejvyšší soud vysvětlil, že důvod nenařizovat jednání (a návrh na prohlášení konkursu zamítnout) má konkursní soud i tehdy, jestliže již v průběhu přípravy jednání vyjde v řízení najevo, že sporné skutečnosti nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně opodstatněných důkazních návrhů by konkursní soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce navrhujícího věřitele nebo známého věřitele. Prohlášení konkursu na základě věřitelského návrhu však v situaci, kdy skutkový stav věci podle obsahu spisu mezi účastníky řízení nesporný nebyl, bez konání jednání možné nebylo. Jakkoli jsou závěry obsažené v R 64/2006 především důsledkem přizpůsobení rozhodovací praxe českých soudů závěrům obsaženým ve výše označeném rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, nezbavuje to dovolací soud povinnosti promítnout je (a to i /nejen však pouze/ přihlédnutím k tomu, že vydání rozsudku Evropského soudu pro lidská práva předcházelo vydání napadeného usnesení) do poměrů dané věci.
Jestliže soud prvního stupně prohlásil konkurs na majetek dlužníka bez nařízení jednání a jestliže tuto vadu řízení nezhojil v odvolacím řízení ani odvolací soud (který potvrzující usnesení přijal rovněž bez nařízení odvolacího jednání) je řízení zatíženo zmatečnostní vadou ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 87/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), k níž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Skutečnost, že se dovolatelce nedostalo poučení dle §118a o. s. ř., je již jen prostým důsledkem faktu, že zde ani nebylo jednání, při kterém by se tak mohlo a mělo stát. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že způsob, jakým §118a odst. 1 o. s. ř. interpretuje navrhující věřitelka a/ ve svém vyjádření, odporuje textu uvedeného ustanovení i ustálené rozhodovací praxi soudů.
Nejvyšší soud tudíž, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Na odvolacím soudu bude, aby v další fázi řízení při nařízeném odvolacím jednání projednal námitku započtení, kterou dlužnice brojí proti závěru o existenci pohledávky navrhující věřitelky a/ a v této souvislosti zvážil i potřebu dalšího poučení dle §118a o. s. ř. Přitom nepřehlédne i závěry, které Nejvyšší soud k otázce obrany dlužníka tvrzeným započtením vzájemné pohledávky formuloval např. v usnesení ze dne 6. března 2007, sp. zn. 29 Odo 156/2005, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a k možné existenci vzájemné, leč nezapočítané, pohledávky dlužníka vůči navrhujícímu věřiteli usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. října 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu