ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1395.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1395/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce V. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované P. K., zastoupené Ing. Ch. Š., o zaplacení částky 54.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 26 C 278/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 11. května 2005, č. j. 12 Co 52/2005-125, takto:
Rozsudek Městského soudu v P. ze dne 11. května 2005, č. j. 12 Co 52/2005-125 a rozsudek Obvodního soudu pro P. ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 26 C 278/2002-104, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným rozsudkem ze dne 3. listopadu 2004 zamítl Obvodní soud pro P. žalobu, kterou se žalobce (V. Š.) domáhal po žalované (P. K., původně druhé žalované) zaplacení částky 54.000,- Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 20. ledna 2002 do zaplacení (jako náhrady škody způsobené porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek obchodní společností A. s. r. o., identifikační číslo 25116126 - dále též jen „společnost“), s tím, aby jmenovaná byla k zaplacení zavázána společně a nerozdílně se společností, která byla k úhradě téže částky zavázána - jako původně první žalovaná - pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 18. července 2003, č j. 26 C 278/2002-35.
K odvolání žalobce Městský soud v P. rovněž ve výroku označeným rozsudkem ze dne 11. května 2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že odpovědnost za škodu způsobenou nesplněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu je odpovědností občanskoprávního typu založenou na principu zavinění (§420 odst. 1 a 3 občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“). Mezi předpoklady pro vznik odpovědnosti povinné osoby za škodu způsobenou věřitelům pak podle soudu patří: 1/ porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, 2/ způsobená škoda, 3/ příčinná souvislost mezi porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu a škodou a 4/ zavinění, které je presumováno.
Z účelu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), vymezeného jeho ustanovením §1 ve spojení s ustanovením §2 odst. 3 (o cíli konkursu), odvolací soud dovodil, že škodou, jež může být věřitelům způsobena tím, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu, ač se tak mělo stát, se dle §3 odst. 2 věty druhé ZKV rozumí rozdíl mezi tím, jaké mohlo být uspokojení pohledávky věřitele, kdyby byl návrh na konkurs podán včas, a tím, jaké bylo reálné uspokojení pohledávky věřitele při konkursu.
Podle odvolacího soudu právní teorie na vysvětlenou uvádí, že míra uspokojení pohledávek věřitelů je obecně dána velikostí dlužníkova majetku (aktiv) a závazků (pasív). Prodlení s podáním návrhu na prohlášení konkursu s sebou zpravidla nese snižování dlužníkova majetku (dlužník často žije na dluh nebo ze své podstaty) a zvyšování jeho zadluženosti (rostou úroky z prodlení, smluvní pokuty a jiné sankce, eventuálně vznikají i nové dluhy). Čím později se návrh na konkurs podá, tím více se snižuje reálné uspokojení pohledávek věřitelů.
Ačkoli je zřejmé, že účelem ustanovení §3 ZKV je posílit postavení věřitelů před dlužníky, nelze účel tohoto ustanovení rozšířit na daný případ, uzavřel odvolací soud.
Konečně odvolací soud dodal, že odhlédne-li od zásady, že příčinná souvislost je rozhodujícím momentem, který vede k odpovědnosti za škodu a nestačí tak pouhá její pravděpodobnost či okolnost nasvědčující její existenci, ale musí být vždy prokázána, žalobní tvrzení o takové příčinné souvislosti na ustanovení §3 odst. 2 ZKV nemíří. Na základě příčinné souvislosti v žalobcově pojetí („kdyby se společnost nacházela v konkursu nebo kdyby bylo známo, že podmínky pro prohlášení konkursu u této společnosti nastaly, nikdy by předmětnou přepravní smlouvu neuzavřel“) nelze logicky vzato požadavky kladené zákonem na vymezení vzniklé škody naplnit. Při (žalobcem) tvrzené příčinné souvislosti by škoda nemohla být definována způsobem popsaným výše, ale představovala by újmu v rozsahu celého plnění ze smlouvy. Nepřípustně by tak suplovala splnění žalobcovy pohledávky vůči společnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatel uvádí, že žaloba byla podána krátce poté, co vešlo v platnost a účinnost novelizované znění zákona o konkursu a vyrovnání, které ustanovením §1, ve spojení s ustanoveními §2 odst. 3 a §3 odst. 12 (správně má asi jít o §3 odst. 1 a 2) ZKV zakládá odpovědnost statutárních orgánů úpadce za škodu způsobenou věřiteli, přičemž tato otázka dosud nebyla řešena judikaturou Nejvyššího soudu.
V rovině dovolacích důvodů dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů dospěly k zamítnutí žaloby na základě nesprávných závěrů o tom, že:
1/ nebyla prokázána příčinná souvislost,
2/ i kdyby byla prokázána příčinná souvislost, nebylo by možné definovat škodu způsobem uvedeným v žalobě neboť by se tím suplovalo splnění pohledávky žalobce vůči první žalované.
U příčinné souvislosti má dovolatel za nesporné, že novelizací zákona o konkursu a vyrovnání mělo dojít k posílení pozice věřitelů, kteří v důsledku jednání statutárních orgánů společnosti mnohdy ztrácejí možnost uspokojení svých pohledávek alespoň v „uspokojující“ části. Záměrné oddalování prohlášení konkursu statutárními orgány je podle dovolatele mnohdy motivováno snahou vyvést ze společnosti (úpadce) majetek, ze kterého by věřitelé mohli uspokojit své pohledávky.
Podle dovolatele bylo ve věci prokázáno, že žalovaná (jednatelka společnosti A. s. r. o.) s ním sjednávala přepravní smlouvy v době, kdy se tato společnost již nacházela v úpadku, neboť neplnila své závazky vůči jiným dopravcům (jím označení dopravci tuto skutečnost soudu potvrdili). Dovolatel však obdobně jako jiní potenciální věřitelé nemohl mít přístup k účetnictví společnosti, aby prokázal vyšší rozsah zavinění žalované, než se mu podařilo. Právě z těchto důvodů - pokračuje dovolatel - stanoví §3 odst. 2 ZKV presumpci zavinění.
Příčinná souvislost je pak dána tím, že úpadkyně, respektive její statutární orgán, přijímala plnění od věřitelů (provedení dopravy), ač za ně nebyla schopna poskytnout protiplnění (protože se nacházela v dlouhodobé platební neschopnosti, tedy v úpadku). Jak vyplynulo z dokazování, žalovaná jako jednatelka úpadkyně dobře věděla o platební neschopnosti své společnosti i svého rozhodujícího dlužníka (společnosti M. CZ s. r. o.). Přesto s dovolatelem sjednala přepravní smlouvu, jejímž předmětem byla doprava zboží právě tomuto subjektu. Jednání žalované (příčina) a vznik škody žalobci (následek) spolu zcela jednoznačně souvisí. Dovolateli není známo, proč odvolací soud označil jeho tvrzení, že kdyby věděl, že se společnost prakticky nachází v úpadku, přepravní smlouvu by neuzavřel, za spekulativní. Nepravděpodobnou spekulací by podle něj spíše bylo, kdyby takové vědomosti nepřikládal význam.
K výši škody dovolatel uvádí, že ta sestává, jednak z přímých nákladů, které vynaložil jako dopravce (pohonné hmoty, mzdy, řidičů, dálniční a spediční poplatky apod.), jednak z ušlého zisku (§379 obch. zák.). Součet těchto položek tvoří výši smluveného a společnosti vyúčtovaného dopravného.
Je jistě otázkou, poznamenává dovolatel, v jaké výši by byl uspokojen, kdyby žalovaná splnila svoji povinnost a podala včas návrh na prohlášení konkursu úpadkyně. Vzhledem k okolnostem tohoto případu by žalobce v takovém případě smlouvu vůbec neuzavřel a škoda by nevznikla. I kdyby šlo - jak uvedl odvolací soud - o spekulativní tvrzení, je na žalované, aby prokázala, že i při včasném návrhu na prohlášení konkursu by dovolateli vznikla škoda alespoň částečně. To podle dovolatele jednoznačně plyne z ustanovení §3 odst. 2 ZKV. Jinak řečeno, je na žalované, aby unesla důkazní břemeno o tom, že i při včasném návrhu na prohlášení konkursu na majetek společnosti by dovolateli vznikla škoda (ať již zčásti nebo zcela).
Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na správném právním posouzení zjištěného skutkového stavu a je proto správné.
Se zřetelem k bodům 2 a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolatel svá tvrzení výslovně nepřiřazuje žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., posuzováno podle obsahu je však dovolání kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud pak shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., pro posouzení všech otázek dovoláním otevřených, jelikož napadené rozhodnutí je v rozporu s jeho dřívějším rozsudkem ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, vydaným v obdobném sporu týchž účastníků.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:
1) Společnost A. s. r. o. si dne 12. listopadu 2001 objednala u dovolatele písemně (objednávkou č. 115100/01378) mezinárodní přepravu.
2) Dovolatel přepravu řádně provedl a dne 30. listopadu 2001 fakturou č. 21102637 vyúčtoval společnosti přepravné ve výši 54.000,- Kč.
3) Společnost byla k 15. listopadu 2001 v prodlení s úhradou závazků vůči S. P. (ve výši 42.000,- Kč) a V. Z. (ve výši 53.000,- Kč a 42.796,60 Kč); v prodlení s úhradou většího množství peněžitých závazků byla i vůči společnosti M. T. spol. s r.o.
4) Společnost žalobci přepravné neuhradila.
5) Žalovaná byla v době sjednávání přepravní smlouvy jednatelkou společnosti.
Podle ustanovení §3 ZKV, právnická osoba nebo fyzická osoba-podnikatel, která je v úpadku, je povinna bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu. Právnická osoba v likvidaci má tuto povinnost jen je-li předlužena (odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 mají i statutární orgány právnické osoby, likvidátor právnické osoby v likvidaci, je-li předlužena, a zákonní zástupci fyzické osoby. Jestliže osoby tuto povinnost nesplní, odpovídají věřitelům za škodu, která jim tím vznikne, ledaže prokáží, že škodu nezavinily; je-li těchto osob více, odpovídají společně a nerozdílně (odstavec 2). Povinnost podle odstavce 1 a 2 není splněna, jestliže řízení o návrhu na prohlášení konkursu bylo vinou navrhovatele zastaveno nebo jestliže byl návrh zamítnut (odstavec 3). Místo návrhu na prohlášení konkursu mohou osoby uvedené v odstavci 1 a 2 podat návrh na vyrovnání; jestliže však vyrovnání nebylo povoleno nebo potvrzeno, jsou povinny do 15 dnů podat návrh na prohlášení konkursu (odstavec 4).
Ustanovení §420 obč. zák. pak určuje, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3).
V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání a občanského zákoníku jak v době, kdy měla být uzavřena přepravní smlouva (listopad 2001), tak v době vydání napadeného rozsudku; jde i o stávající znění těchto zákonů.
Ve výše označeném rozsudku sp. zn. 29 Odo 1220/2005, od kterého nevidí důvodu se odchýlit ani v této věci a na který v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud k povaze a předpokladům odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, formuloval následující závěry:
1/ Odpovědnost osob uvedených v §3 odst. 2 ZKV za porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možnosti dotčených osob se této odpovědnosti zprostit (průkazem, že jejich zavinění není dáno).
2/ Skutečnou škodou, jež věřitelům může vzniknout tím, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu, ač se tak mělo stát dle §3 ZKV, se rozumí rozdíl mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkursu, kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou nakonec na úhradu svých pohledávek v konkursu obdrželi; to platí i pro věřitele, jejichž existující pohledávky v době, kdy měl být podán návrh na prohlášení konkursu, ještě nebyly splatné. U věřitelů, jejichž pohledávky vznikly až v době prodlení osob uvedených v §3 odst. 2 ZKV se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, se takovou škodou rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit věřiteli a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky
3/ Žaloba o náhradu škody opírající se o úpravu obsaženou v §3 ZKV nemůže uspět, (není dán znak protiprávnosti) nebyl-li návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo návrh na vyrovnání vůbec podán a nebyl-li na základě takového návrhu (lhostejno, zda podaného dlužníkem nebo věřitelem) osvědčen úpadek dlužníka prohlášením konkursu na jeho majetek, povolením vyrovnání, případně zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku.
Napadené rozhodnutí je sice v souladu se závěrem č. 1, leč v rozporu se závěrem č. 2. Aspekty věci promítnutými do závěru č. 3 se napadené rozhodnutí nezabývalo (potud je neúplné a proto nesprávné).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu