ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.147.2002.1
sp. zn. 29 Odo 147/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Františka Kučery rozhodl v právní věci žalobkyně V. R., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) S. D., 2) A. D., o určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 67/2001, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2001 č. j. 20 Co 471/2001 - 55 takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. listopadu 2001 č. j. 20 Co 471/2001 - 55 potvrdil usnesení ze dne 31. července 2001 č. j. 5 C 67/2001 - 49, jímž Okresní soud v Náchodě zastavil řízení, v němž se žalobkyně domáhala určení, že je neplatná dohoda o převodu členských práv a povinností ve S. b. d. N., uzavřená dne 24. února 1993 mezi žalobkyní jako převádějící a žalovanými jako nabyvateli (dále jen „dohoda“). Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že projednání předmětné věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu ustanovení §159 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož o neplatnosti předmětné dohody bylo rozhodováno již v řízení vedeném u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 28/96.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně (zastoupená advokátem) včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., uvádějíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Dovolatelka namítala, že i přesto, že předmětné řízení má stejné účastníky a je v zásadě navrhován i obsahově stejný petit jako v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 28/96, nebrání pokračování v řízení překážka věci pravomocně rozhodnuté. V řízení vedeném u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 28/96 bylo předmětem dokazování, zda dovolatelka při uzavírání dohody o převodu členských práv a povinností jednala svobodně, vážně, bez vlivu tísně a nápadně nevýhodných podmínek, v duševní poruše a zda platně odstoupila od dohody o převodu členských práv a povinností k družstevním bytu. Předchozí řízení se týkalo pouze skutkových tvrzení týkajících se výše uvedeného okruhu otázek. Soudy, držíce se zásady projednací, ponechaly v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 28/96 stranou otázku, jaký důsledek má ve vztahu k platnosti zmíněné dohody absence ujednání o vzájemném majetkovém vypořádání účastníků. Tohoto důvodu neplatnosti se dovolatelka v předchozím řízení nedomáhala a je naopak předmětem daného řízení. Dovolatelka zdůraznila, že neuvedení této podstatné náležitosti v dohodě nelze vykládat tím způsobem, že z její strany šlo o darování, jak nesprávně dovodil odvolací soud ve svém rozhodnutí. Z uvedeného dovolatelka dovodila, že jí uplatněný důvod neplatnosti předmětné dohody je zcela nový, dříve nevymezený a netvrzený. Dovolatelka v neposlední řadě upozornila na rozhodnutí uveřejněné pod číslem 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 39/1988“), jež považovalo vydání interního právního předpisu, kterého se účastník sporu nově dovolával, za důvod, pro který nelze žalobu neprojednat s odkazem na věci již rozhodnutou. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.
Dovolatelka v dovolání uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, které mělo spočívat v tom, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně nesprávně posoudil existenci překážky věci rozsouzené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř. určuje, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku rozsudku projednávána znovu. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) tedy brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla projednávána znovu.
Ve smyslu tohoto ustanovení jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení (shodně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 60/2001 a 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z pohledu shora rozvedených kritérií překážka věci rozsouzené projednání a rozhodnutí této věci vskutku bránila.
Ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, který nebyl dovoláním zpochybněn a z nějž Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází, se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 11. 1996, č. j. 4 C 28/96 – 73, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 1997, č. j. 18 Co 126/97 – 101, byla pravomocně zamítnuta žaloba dovolatelky směřující proti stejným žalovaným o určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností ve S. b. d. N., uzavřené dne 24. února 1993 mezi dovolatelkou jako převádějící a žalovanými jako nabyvateli. Žalobou ze dne 19. února 2001, doručenou soudu prvního stupně 27. února 2001, se žalobkyně v této věci opět domáhala určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností. V žalobě uvedla, že řízení probíhající u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 28/96 se nezabývalo platností dohody z hlediska chybějících podstatných náležitostí, nýbrž zkoumalo ji toliko z pohledu ustanovení §39 obč. zák.
Dovolatelka se mýlí, má-li za to, že překážka věci pravomocně rozsouzené není dána jen proto, že v předchozím řízení tvrdila toliko neplatnost dohody z důvodů uvedených v ustanovení §39 obč. zák. a nikoliv i z důvodu, že nebyly splněny všechny podstatné náležitosti dohody. Řízení o neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 28/96 mělo (jak uvádí sama dovolatelka) stejné účastníky i stejný předmět sporu. Předmětem obou řízení byl tentýž skutek, a to uzavření dohody o převodu členských práv a povinností, které je charakterizováno stejným jednáním (uzavřením dohody o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu) a následkem (převodem členských práv a povinností z dovolatelky na žalované).
K argumentu dovolatelky, jenž se pojí s výkladem R 39/1988, je třeba uvést, že v citovaném rozhodnutí bývalý Nejvyšší soud ČSR toliko uzavřel, že překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159 odst. 3 o. s. ř.) není dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později. Od pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 28/96 však nevznikly žádné nové skutečnosti, jež by odůvodnily uplatnění shora vysloveného závěru v této věci. Okolnost, že dohoda o převodu členských práv a povinností neobsahovala dohodu o majetkovém vypořádání účastníků, totiž existovala a byla známa již v průběhu řízení vedeného před Okresním soudem v Náchodě. Přitom součástí žalobních tvrzení v předchozí věci žalobkyně již při podání žaloby učinila i údaj, že převod členských práv a povinností provedla zcela bezplatně a neobdržela ničeho ani na vypořádání zůstatkové hodnoty členského podílu (srov. č.l. 2 p.v. ve spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 4 C 28/96).
Lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, je správný.
Dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř. ), dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že žalobkyni, která s dovoláním neuspěla, právo na jejich náhradu nevzniklo a u procesně úspěšného žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu