ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.151.2001.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobkyně A., a. s. v likvidaci, proti žalovanému JUDr. S. L., zast., advokátem, o 6,122.392,79 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 431/98, k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2000, čj. 5 Cmo 156/2000-51, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení 6,122.392,79 Kč z důvodu nesplacení úvěrů, poskytovaných na základě dvou úvěrových smluv ze dne 30. 9. 1991. Vymáhaná částka zahrnuje nesplacenou jistinu i příslušné úroky.
Shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, bylo rozhodnuto v předmětné věci, že napadený rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. 11. 1999 čj. 53 Cm 431/98-34, se v zamítavé části mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2,726.392,79 Kč (výrok I.), v ostatním se zamítavý výrok potvrzuje (výrok II.). Ve výroku III. rozhodl odvolací soud o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. Ve výroku IV. odvolací soud vyslovil, že se připouští dovolání k otázce účinků zástavních práv zřízených podle občanského zákoníku na promlčení závazků hospodářskoprávních.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, vyšel především z jeho skutkových zjištění a zopakoval dokazování oběma úvěrovými smlouvami, na jejichž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěry v celkové výši 4,250.000,- Kč. Od obou úvěrových smluv pak žalobkyně odstoupila k 30. 9. 1994 pro nedodržení smluvních podmínek ze strany žalovaného. Dále odvolací soud vycházel ze zjištěné dlužné částky úvěrů a úroků, jakož i ze skutečnosti, že mezi účastníky byla v roce 1992 uzavřena zástavní smlouva na nemovitosti – dům čp. 45 se staveb. parc. č. 117/1,2 v kat. úz. V. k zajištění dluhů žalovaného a z toho, že Okresní soud ve Znojmě rozsudkem sp. zn. 12 C 415/99 určil, že žalovaný již není vlastníkem zastavených nemovitostí. Z dalších písemných důkazů odvolací soud učinil zjištění, že výše uvedené nemovitosti byly vydány O. M. z P. 6 v rámci restitučního řízení podle zák. č. 229/1991 Sb., této oprávněné osobě bylo k nemovitostem zaznamenáno vlastnické právo v katastru nemovitostí, přičemž zůstalo vloženo zástavní právo k těmto nemovitostem pro žalobkyni.
Odvolací soud konstatoval, že právní vztah obou účastníků z úvěrových smluv se řídí hospodářským zákoníkem, jak správně dovodil i soud prvního stupně.
Odvolací soud se nejprve zabýval existencí zástavního práva jako otázkou předběžnou, významnou pro posouzení námitky promlčení. Podle učiněných skutkových zjištění byla zástavní smlouva mezi účastníky uzavřena v roce 1992 a i když zástavní právo směřuje k zajištění hospodářskoprávních závazků (z úvěrových smluv), je nutno na vztah ze zástavní smlouvy vztáhnout již ust. §151a an. občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obč. zák.“), zejména též ust. §151d obč. zák. o vzniku zástavního práva u věci cizí (zde nemovitostí, jejichž vlastníkem se stala restituentka), byl-li zástavní věřitel v dobré víře, kterážto presumpce v daném případě platí, protože nebyl prokázán opak. Vložením zástavního práva na nemovitost pak platí věc za odevzdanou.
Odvolací soud dále dovodil, že podle ust. §130 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „hosp. zák.“) majetkové právo zabezpečené zástavním právem se nepromlčí, pokud trvá zástavní právo, což nasvědčuje tomu, že nedošlo ani k promlčení sporné pohledávky. Naproti tomu občanský zákoník v §100 odst. 2 zastává jinou koncepci, když stanoví, že zástavní právo se nepromlčí dříve, než zajištěná pohledávka. Současné použití obou předpisů by znamenalo, že ani smluvní pohledávka ani zástavní právo by se nemohly promlčet nikdy. Proto dospěl odvolací soud k závěru, že z hlediska ust. §130 hosp. zák. jsou významná jen zástavní práva, vzniklá podle téhož předpisu (ust. §129c an. hosp. zák.) a nelze pod toto ustanovení podřadit zástavní práva, byť trvající, založená po 1. 1. 1992 podle občanského zákoníku.
Dále odvolací soud posuzoval otázku platnosti a účinnosti odstoupení od smlouvy (od úvěrových smluv.) Pokud došlo k platnému odstoupení od smlouvy, stal se tím okamžikem splatný celý dluh a promlčení počalo běžet ohledně celé částky. Z ust. §139 hosp. zák. je zřejmé, že má-li být platně odstoupeno od smlouvy, musí věřitel nejprve vyzvat povinného k plnění v přiměřené lhůtě s upozorněním, že při nedodržení náhradní lhůty od smlouvy odstoupí. Tento postup v daném případě dodržen nebyl. Žalobkyně jednala, jako by šlo o závazek obchodněprávní, a neurčila žádnou náhradní lhůtu plnění. Zcela chybí i jakékoliv upozornění. Takové odstoupení od smlouvy nemohlo být platné. Nejde však o žádný z důvodů relativní neplatnosti podle ust. §22 hosp. zák., ale o rozpor s předpisem a tedy neplatnost absolutní podle ust. §21 hosp. zák. Proto je nepodstatné, kdo tuto neplatnost odstoupení od smlouvy způsobil.
Odvolací soud měl dále za to, že pokud některé splátky byly splatné v době tří let před podáním návrhu, nebyly by promlčením dotčeny. To se vztahuje u obou smluv na splátky splatné ke konci června a ke konci září 1995, tj. celkem na Kč 854.000,-.
Pokud žalobkyně odkazovala na ust. §384 hosp. zák., podle kterého promlčení neběží, pokud nejsou na účtu, ze kterého mají být pohledávky uhrazeny, dostatečné prostředky, pak ze smluvních ujednání ohledně jistiny vyplývá, že úvěr byl sice čerpán převodem na běžný účet žalovaného, ale hrazen měl být splátkami na příslušný úvěrový účet bez určení zdroje. Zejména nebylo dohodnuto, že by úhrady měly být prováděny z běžného účtu žalovaného, anebo že by měl věřitel ohledně jistiny právo si dlužné částky odepisovat z běžného účtu žalovaného. Proto na promlčení jistiny nelze toto ustanovení vztáhnout.
Jinou situaci odvolací soud shledal ohledně placení úroků. Obě smlouvy obsahují ujednání, že úroky si bude věřitel (žalobkyně) odepisovat z běžného účtu žalovaného. Jestliže se, jak bylo zjištěno, běžný účet nacházel v rozhodné době v debetu resp. bez kreditního zůstatku, pak podle cit. ustanovení u úroků až do podání návrhu promlčecí lhůta neběžela. Nárok na úroky proto promlčen není a všechny uplatněné úroky byly přiznány, u první smlouvy ve výši Kč 1,377.340,19 a u druhé smlouvy Kč 495.052,60, když výši nároků ověřil svým dokazováním již soud prvního stupně a nebyla ostatně ani sporná.
Odvolací soud proto v rozsahu nepromlčené jistiny a uvedených úroků napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil podle ust. §220 o. s. ř. a v tomto rozsahu návrhu vyhověl. V ostatním rozsudek podle ust. §219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.
Pokud jde o potvrzující část výroku svého rozsudku odvolací soud připustil dovolání podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř. k výše uvedené otázce, neboť jde o problém neobvyklý, byť taková kolize dvou proti sobě jdoucích ustanovení nebude zřejmě častá.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, a to proti té části výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 2,726.392,79 Kč. Jako důvody uvádí jednak nesprávné právní posouzení věci (ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.), jednak to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.).
Žalovaný především poukazuje na porušení dispoziční zásady, podle níž je soud vázán žalobou. Žalobkyně se domáhala zaplacení 6,122.392,79 Kč jako dluhu ze smlouvy o úvěru, avšak poté, co byla namítnuta neplatnost odstoupení žalobkyně od smlouvy o úvěru, se nestal v důsledku tohoto absolutně neplatného úkonu splatným celý dluh. Soud zjistil, že poslední dvě splátky z obou smluv o úvěru ke dni podání žaloby promlčeny nebyly. Ačkoli žalobkyně nezměnila svůj žalobní návrh a nespecifikovala požadované plnění, rozhodl soud o povinnosti žalovaného zaplatit dosud nepromlčené splátky. Soud však nesměl jít ultra petita partium, v zákoně vyjádřené zásady v §153 odst. 2 o. s. ř., a proto nemohl přiznat žalobkyni více nebo něco jiného, než co požadovala v žalobním petitu a nemohl přiznat ani požadované plnění z jiného skutkového základu. Případná změna žalobního návrhu učiněná žalobkyní by znamenala, že běh promlčecích lhůt ohledně takto uplatněných práv by se stavěl až dnem změny návrhu a tudíž by byly promlčeny všechny splátky žalovaného.
Dále dovolatel namítá, že porušením jedné z právních zásad je i to, že soud přiznal žalobkyni dlužné úroky, které byly příslušenstvím promlčených pohledávek, ačkoli příslušenství zásadně sdílí právní osud hlavní věci. Úvěrová smlouva obsahuje ujednání o odepisování úroků z běžného účtu žalovaného. Soud se zřetelem k §384 hosp. zák. presumoval, že u těchto úroků neběžela promlčecí lhůta, neboť na běžném účtu nebyly v rozhodné době žádné prostředky. Výjimku ze zásady shora uvedené by si však museli účastníci ve smlouvě vymínit, a to se nestalo a žalobkyně tak bezesporu nemá nárok na úroky z promlčených splátek.
Dovolatel dále nesouhlasí s výpočtem dlužných úroků. Jedna z úvěrových smluv stanoví splatnost úroku měsíční a druhá čtvrtletní. Při výpočtu však soud v obou případech vycházel ze splatnosti měsíční. Samotný výpočet dlužných úroků během řízení byl dosti neprůhledný a nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vzhledem k tomu, že žalovaný se bránil námitkou promlčení a ke změně žalobního návrhu nedošlo, nebyly skutečnosti týkající se jednotlivých dlužných částek náležitě rozporovány.
Dovolatel žádá, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že podané dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti (ust. §240 odst. 1., §241 odst. 1 a 2 o. s. ř., zejména bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem), konstatoval, že dovolání je přípustné, neboť jím dotčeným výrokem v rozsahu částky 2,726.392,79 Kč odvolací soud změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) tak, že žalobě vyhověl.
Dovolatel se dovolává důvodů ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
Dovolacím důvodem podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soudu dospěl. Nelze-li v tomto směru soudu vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat z jeho skutkovými závěry. V daném případě z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a z obsahu spisu je zřejmé, že skutkové zjištění soudu o výši úroků vyplynulo z přednesu žalobkyně a z provedených důkazů. Odvolací soud nepominul žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo a v hodnocení důkazů, které byly provedeny, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti žádný logický rozpor. Dovolatel ostatně ani neuvádí konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že by skutkové zjištění o výši přiznaných úroků nemělo oporu v provedených důkazech, popř. v jakém směru je to či ono skutkové zjištění neadekvátní.
Jako druhý uplatnil dovolatel dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně jiný daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel na prvním místě namítá, že odvolací soud přiznal žalobkyni i plnění ultra petitum v rozporu s ust. §153 odst. 2 o. s. ř.
S tímto tvrzením dovolatele se nelze ztotožnit.
Žalobkyně se v žalobním petitu domáhala zaplacení celkové částky 6,122.392,79 Kč, která je v žalobě specifikována jednak jako nesplacené úvěry, poskytnuté na základě dvou smluv o úvěru ze dne 30. 9. 1991 (obě jistiny ve výši 3,200.000,- Kč a 1,050.000,- Kč nebyly splaceny ani částečně), jednak úroky z těchto úvěrů.
Byla-li žalobkyni rozhodnutím odvolacího soudu přiznána částka 2,726.392,79 Kč, která zahrnuje jak jistiny úvěru (po odpočtu promlčených splátek), tak i úroky z nezaplacených splátek, popř. částek obou úvěrů, nelze dovodit, že soud překročil návrh žalobkyně a přisoudil jí více, než čeho se domáhala. Předmětem enunciátu je resp. byl nadále nárok, který je předmětem žalobního petitu, tj. nezaplacené úvěry resp. nesplacené splátky úvěrů a jim odpovídající úroky.
Námitkou žalovaného, že nelze přiznat žalobkyni nepromlčené splátky z obou smluv, splatné ke konci června a ke konci září 1995, tj. celkem 854.000,- Kč bez změny žalobního návrhu, se zabýval již odvolací soud a dovolací soud se ztotožňuje s jeho závěrem, že „jestliže navrhovatel se domáhá celé nesplacené části, pak nepochybně nikoli s tím, že požaduje vše nebo nic, ale v celkovém požadavku je obsažen požadavek na každou jednotlivou splátku“. Navíc dovolatel svoji argumentaci stavěl na mylném předpokladu, že žalobkyně svůj žalobní návrh opírala v otázce splatnosti o odstoupení od smlouvy, neboť žaloba žádné tvrzení v tomto směru neobsahuje.
Nelze souhlasit ani s námitkou dovolatele, že odvolací soud přiznal žalobkyni úroky, které byly příslušenstvím promlčených pohledávek (splátek), ač „příslušenství sdílí osud hlavní věci“, a že výjimku by si účastníci museli sjednat ve smlouvě.
Dovolací soud dovozuje, že hospodářský zákoník – na rozdíl od občanského zákoníku - příslušenství pohledávky neznal. Úroky na základě smlouvy o úvěru podle ust. §382a hosp. zák. proto nejsou příslušenstvím jistiny (pohledávky), ale samostatným nárokem, která se promlčuje samostatně. To platilo i pro tzv. majetkové sankce ve smyslu §141 hosp. zák., popř. i §378 a §378a hosp. zák.
Odvolací soud dále přesvědčivě dovodil, že na rozdíl od jistiny úvěrů byla situace ohledně úroků jiná. Obě smlouvy o úvěru obsahují ustanovení (bod I. 5), že úroky budou hrazeny z běžného účtu žalovaného. Jestliže se běžný účet v rozhodné době nacházel v debetu, resp. bez kreditního zůstatku, pak ohledně dlužných úroků ve smyslu §384 hosp. zák. promlčecí lhůta neběžela. Odvolací soud tudíž právem i z tohoto důvodu uplatněné úroky jako nepromlčené přiznal, u první smlouvy ve výši 1,377.340,19 Kč a u druhé smlouvy ve výši 495.052,60 Kč, když tyto částky ověřil svým dokazováním již soud prvního stupně a – jak odvolací soud zdůraznil – výše úroků „nebyla doposud ostatně ani jinak sporná“.
Pokud pak otázku úroků vztahoval dovolatel k zásadě, vyjádřené v ust. §153 odst. 2 o. s . ř., platí totéž, co bylo již řečeno shora o rozsahu žalobního petitu v předmětné věci.
Z uvedeného se podává, že nebyl naplněn ani dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci.
Dovolací soud tudíž nedůvodné dovolání zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné (ust. §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud v souladu s ust. §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Dovolatel neměl v řízení o dovolání úspěch, žalobkyni pak žádné náklady, na jejichž náhradu by měla právo, v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. prosince 2002
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu