ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1573.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1573/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Tomáše Brauna, v právní věci žalobkyň a/ Z. s. a. s., a b/ P. T. a. s., proti žalovanému R. Č., za účasti V. P., jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 74/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. května 2006, č. j. 19 Co 428/2006-315, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 14 C 74/2005-250, Okresní soud v Českých Budějovicích určil, že obchodní společnost Q. S., s. r. o., (dále jen „obchodní společnost“), je vlastnicí ve výroku označených nemovitostí. Soud prvního stupně se určovací žalobou zabýval věcně, přičemž dovodil, že správce konkursní podstaty obchodní společnosti, V. P., účastnící se řízení jako vedlejší účastník řízení na straně žalovaného R. Č., prodal nemovitosti žalovanému v době, kdy již nebyl oprávněn za úpadkyni jednat. Konkurs na majetek obchodní společnosti byl zrušen po splnění rozvrhového usnesení.
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. května 2006, č. j. 19 Co 428/2006-315, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud s odkazem na ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) uzavřel, že žalobkyně nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, jelikož vlastnické právo je takto vnucováno subjektu, který není účastníkem řízení a pro nějž výrok rozsudku není (ve smyslu §159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) závazný.
Žalobkyně podaly proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítajíce, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatelky uvádějí, že soud prvního stupně správně dovodil jejich aktivní legitimaci ve sporu z toho, že se určení vlastnického práva domáhají jako konkursní věřitelky obchodní společnosti, aby si vůči tomuto třetímu subjektu zajistily postavení věřitele pro případ, že by se v rámci exekuce nemohly domoci uspokojení svých pohledávek z jiného majetku společnosti. Soud prvního stupně též správně dovodil, že dovolatelky se domáhají prejudicielně absolutní neplatnosti kupní smlouvy, jež působí vůči všem. Závěr odvolacího soudu, jenž uvedené aspekty přehlíží, nemají dovolatelky za správný. Ostatně – pokračují dovolatelky – i sám odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek ve stejném rozsahu jako účastníky zavazuje i soud a ostatní orgány. Pro orgány činné v exekučním řízení a tedy i pro jeho účastníky, by tak rozsudek závazný byl. Odvolací soud současně přehlédl, že dovolatelky se jako konkursní věřitelky domáhají vrácení plnění z neplatného právního úkonu správce konkursní podstaty reprezentujícího dispoziční oprávnění úpadce. Proto dovolatelky požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání, jež je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že závěr, podle kterého dovolatelkami požadované určení by bylo závazné jen pro účastníky řízení a nikoli již pro toho, jemuž je tímto určením vlastnické právo vnucováno (pro obchodní společnost, vůči které žaloba podána nebyla) učinil ve skutkově obdobné věci již v rozsudku ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2006, pod číslem 107. Tamtéž uzavřel, že takovým určením by k eliminaci stavu ohrožení práva nebo právní nejistoty v právním vztahu nedošlo. Jak dále Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2357/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2001, pod pořadovým číslem 51, jestliže se dovolatelky v důsledku požadovaného určení dle svého vlastního tvrzení nestanou vlastníky věci, ani jim na tomto základě nevznikne právo na převedení věci do jejich vlastnictví, a je-li tímto způsobem pouze „vnucováno“ vlastnické právo na řízení nezúčastněnému subjektu, pak nemůže být dán ani naléhavý právní zájem na takovém určení (srov. mutatis mutandis i závěry, jež v nálezu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 3, ročníku 1995, dílu I., pod číslem 35, str. 261-266, formuloval Ústavní soud).
Dovolatelkami uplatněné argumenty ke zpochybnění těchto judikatorních závěrů nevedou, nadto se z větší části týkají věcně legitimace dovolatelek k požadovanému určení, jež s naléhavým právním zájmem na požadovaném určení směšovat nelze (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 77).
Zabývat se dovoláním v této věci meritorně, pokládá Nejvyšší soud za dané situace za zbytečné.
K návrhu dovolatelek, aby podle §243 o. s. ř. byla odložena vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud uvádí, že rozsudek o zamítnutí žaloby o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, se nevykonává, takže odložení vykonatelnosti pojmově nepřichází v úvahu; přitom platí, že neshledá-li dovolací soud návrh na odklad vykonatelnosti důvodným, nevydává zvláštní rozhodnutí, a to ani v souvislosti s rozhodnutím o dovolání.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšným dovolatelkám právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalovaného a vedlejšího účastníka žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. listopadu 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu