ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.160.2006.1
sp. zn. 29 Odo 160/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně M. C. & S. L., zastoupeného advokátem, proti žalované E. S. A., zastoupené advokátem, o zaplacení 45,865.497,50 Kč, vedené u Městského soudu v P., sp. zn. 50 Cm 128/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 28. června 2005, č. j. 14 Cmo 463/2004 – 185, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 111.282,85 Kč do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v P. ze dne 24. června 2004, č. j. 50 Cm 128/2002 – 120, kterým tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 45,865.497,50 Kč s příslušenstvím, jako rozdílu mezi cenou 740,- Kč za jednu akcii společnosti S. s. a ž. a. s. uvedenou v povinné nabídce převzetí žalované, kterou žalobkyně přijala ohledně 83 165 akcií, a cenou 1.291,50 Kč, o níž se domnívá, že byla cenou přiměřenou (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 222.744,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud přisvědčil žalobkyni v tom, že je zavádějící, pokud soud prvního stupně uvedl, že „veřejně obchodovatelné akcie je nutno vykoupit dle §183c obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), tedy za cenu odpovídající šestiměsíčnímu váženému průměru cen na veřejném trhu“, což by odpovídalo formulaci uvedeného ustanovení ve znění platném před 1. lednem 2001. Dále konstatoval, že ustanovení §183c odst. 3 obch. zák. „v platném znění“ upravuje minimální výši protiplnění při povinné nabídce převzetí tak, že cena nebo směnný poměr uvedené v nabídce převzetí musejí být přiměřené hodnotě účastnických cenných papírů. K tomu dodal, že zákon stanoví kritéria, která výši ceny v konečném důsledku ovlivňují či korigují. Vážený šestiměsíční průměr cen (průměrná cena) není po novelizaci obchodního zákoníku provedené v roce 2000 závazným určením ceny, nýbrž podkladem, ze kterého bude vycházet znalec v posudku podle §183c odst. 5 obch. zák. pro posouzení přiměřenosti ceny při povinné nabídce. Adresátům nabídky je třeba umožnit efektivní výstup ze společnosti za spravedlivých podmínek reflektujících hodnotu společnosti před tím, než v ní byla získána většina. Z toho odvolací soud dovodil, že průměrná cena zůstala rozhodujícím kritériem pro určení ceny při povinné nabídce. Základem výpočtu průměrné ceny, která má odrážet vývoj tržní hodnoty cenných papírů, pokračoval odvolací soud, jsou všechny obchody s cennými papíry, které eviduje Středisko cenných papírů. Za stěžejní ve sporu pak označil otázku, zda cena 740,- Kč za akcii, stanovená v nabídce převzetí, je přiměřená hodnotě akcií, která musí být určena znalcem při zohlednění korigujících hledisek.
Dále pak odvolací soud zdůraznil, že základem pro stanovení ceny podle §183c odst. 3 obch. zák. je znalecký posudek, který musel vyhovovat kritériím Komise pro cenné papíry (dále jen „Komise“), jež v rozhodné době udělovala k nabídce převzetí souhlas, zejména musel umožnit posouzení, zda cena navržená v nabídce převzetí je přiměřená hodnotě akcií, když závěr o přiměřenosti je jedním ze základních předpokladů pro udělení souhlasu Komise. Odvolací soud připomněl, že Komise vykonávala preventivní dozor nad nabídkami převzetí, jejichž předmětem byly registrované (nyní kótované) cenné papíry, a dbala na to, aby minoritní akcionáři nebyli diskriminováni. V rámci řízení o udělení souhlasu Komise znalecký posudek přezkoumávala a analyzovala. Pojem hodnoty akcií přitom Komise, dle vyjádření odvolacího soudu, vykládala jako hodnotu tržní. Odvolací soud konstatoval, že v daném případě Komise znalecký posudek (zpracovaný společností A. A. s. r. o.) přezkoumala, shledala jej vyhovujícím a udělila souhlas s nabídkou převzetí.
Přitom vyšel ze zjištění, že znalecký posudek A. A. s. r. o. stanovil hodnotu akcií pevnou částkou (776,- Kč). Konstatoval tudíž, že nabízená cena 740,- Kč je přiměřená. Závěry posudku neměl odvolací soud za vyvrácené posudkem soudních znalců, když zjištěná hodnota akcie se vejde do rozpětí, jež tito znalci vymezili, jestliže jako minimální stanovili průměrnou cenu 627,54 Kč a maximum vymezili současnou hodnotou budoucích očekávaných výnosů odhadnutou na 1.178,- Kč, přičemž výslovně uvedli, že nejde o cenu tržní. Odvolací soud vzal v úvahu též zjištění těchto znalců, podle něhož přiměřenost ceny by neměla být posuzována podle odhadu výnosové hodnoty jedné akcie, nýbrž ve vztahu k trhu, přičemž částka 1.178,- Kč je zhruba dvojnásobkem tehdejších tržních cen.
Odvolací soud se ztotožnil s tím, jak posudek soudem jmenovaných znalců hodnotil soud prvního stupně. Konstatoval, že pokud znalecký posudek A. A. s. r. o. vyhověl požadavkům Komise při udělení souhlasu a nebyl vyvrácen ani soudem stanovenými znalci, není důvod pro doplnění řízení revizním posudkem ani dalšími důkazy navrhovanými žalobkyní (zejména týkajícími se ocenění akcií při nabídce převzetí v jiných společnostech). Provedené důkazy hodnotil jako způsobilý podklad pro závěr o přiměřenosti ceny akcie. Shodně se soudem prvního stupně tak uzavřel, že cena akcie uvedená v nabídce převzetí je cenou přiměřenou a neodporuje ustanovení §183c odst. 3 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Co do důvodů odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam přisuzuje otázce, „jak vykládat ustanovení §183c obch. zák. ve znění platném ke dni 10. listopadu 2001.“
Dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil, když se spokojil se závěrem znaleckého posudku A. A. s. r. o., se stanoviskem Komise a se znaleckým posudkem vyžádaným soudem prvního stupně a když nedostatečně přihlédl ke změně obchodního zákoníku po novele provedené zákonem č. 370/2000 Sb. Uvádí, že znalci ustanovení soudem namísto toho, aby nejprve stanovili hodnotu akcie, vyjádřili se k průměrné ceně a stanovili cenu přiměřenou hodnotě akcie jednou konkrétní částkou, uvedli, že přiměřená cena by se měla pohybovat v intervalu mezi průměrnou cenou 627,54 Kč a hodnotou akcie 1.178,- Kč s tím, že přiměřenost ceny by neměla být posuzována podle odhadu hodnoty akcie, nýbrž ve vztahu k trhu.
Tento závěr považuje dovolatelka za rozporný s ustanovením §183c obch. zák., podle něhož cena musí být přiměřená hodnotě účastnických cenných papírů a k ceně dosahované na trhu se pouze přihlédne. Dovolatelka poukazuje na to, že znalecké posudky nepřihlédly k tomu, že kapitálový trh v období, kdy na něm byly obchodovány akcie žalované, neplnil vždy řádně své funkce.
V té souvislosti podrobně rozvádí, jak Komise vykládala pojem hodnoty akcie pro účely nabídek převzetí a veřejných návrhů smlouvy. Zejména poukazuje na to, že jím Komise rozuměla alikvotní podíl na tržní hodnotě čistého obchodního majetku, dále že tržní hodnotu Komise spatřuje v odhadnuté částce, „za kterou by měl být majetek směněn k datu ocenění mezi koupěchtivým kupujícím a prodejechtivým prodávajícím při transakci mezi samostatnými a nezávislými partnery po náležitém marketingu“, a že za hodnotu uvedenou v §183c odst. 3 obch. zák. pokládá pro rata podíl na tržní hodnotě cílové společnosti, nikoliv tržní hodnotu účastnického cenného papíru. Dovolatelka rovněž upozorňuje, že (vzhledem ke skutečnosti, že český akciový trh je trhem s nízkou likviditou) Komise připouští, že průměrná cena nemusí vždy odrážet hodnotu akcie. Cena v případě nízké likvidity může být výsledkem pohledu několika málo konkrétních investorů na hodnotu akcie, přičemž zejména v případě nízkého počtu provedených transakcí nemusí mít k hodnotě žádný vztah. Tato skutečnost je také důvodem požadavku doložení přiměřenosti nabízené ceny hodnotě akcií posudkem znalce.
Znalci dle názoru dovolatelky důsledně nevycházeli ze základních mezinárodních uznávacích metod ocenění, kterými jsou výnosová metoda (DCF) a metoda tržního porovnání. Přílišnou váhu přisoudili šestiměsíčnímu váženému průměru obchodů s akciemi společnosti na veřejných trzích, když cena na veřejných trzích je ovlivňována mnoha vlivy, mnohdy nesouvisejícími s provozem podniku, a objem obchodů s akciemi oceňované společnosti byl ve sledovaném období relativně omezený. Dovolatelka také vyslovuje pochybnost, zda při stanovení hodnoty bylo vycházeno ze správných a úplných podkladů, a rozebírá, na čem se tato pochybnost zakládá.
Ze všech uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 15. ledna 2007, kterým dovolatelka dovolání doplnila, poukazuje na nové skutečnosti týkající se, dle jejího názoru, nedostatečné znalecké způsobilosti společnosti A. A., s. r. o., která zpracovávala posudek pro účely povinné nabídky převzetí. Tuto nezpůsobilost vyvozuje z předmětu podnikání znalce, jenž byl k datu zhotovení posudku zapsán do obchodního rejstříku a jenž se údajně nekryje s oblastí, které se posudek týkal.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry, k nimž dospěl odvolací soud, a na jejich obranu odkazuje na svá předchozí podání. Namítá, že výtky předestřené dovolatelkou postrádají judikatorní přesah, když dovolatelka nevymezuje otázky zásadního právního významu. Obecný požadavek na výklad ustanovení §183c obch. zák., jejž dovolatelka vznáší v dovolání, je dle žalované neurčitý a nedostatečný.
Předpokladem přípustnosti takového dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr Nejvyššího soudu o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Zásadní právní význam dovolatelka dle vlastního vyjádření přisuzuje výkladu ustanovení §183c obch. zák., ve znění účinném ke dni 10. listopadu 2001. Lze souhlasit s žalovanou, že takto pojaté zadání dovolacímu přezkumu otevřeno není, když odvolací soud na něm v dané šíři rozhodnutí nezaložil. Z celkového kontextu rozhodnutí odvolacího soudu i výtek, jež proti němu dovolatelka vznáší, nicméně plyne, že se domáhá posouzení, zda je přípustné, aby znalec vyjadřující se k tomu, nakolik je cena akcií nabídnutá v povinné nabídce převzetí podle §183b obch. zák. přiměřená jejich hodnotě ve smyslu
§183c odst. 3 a 5 obch. zák., výsledek zjištěný metodou diskontovaných peněžních toků (DCF) korigoval směrem dolů váženým průměrem cen, za něž byly s posuzovanými akciemi uskutečněny obchody v době šesti měsíců před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí, když konstatoval, že hodnotu určenou metodou DCF nelze vzhledem k podmínkám panujícím na trhu v době vzniku povinnosti považovat za tržní, a uzavřel, že nabídnutá cena je přiměřená, pohybuje-li se v rozmezí mezi průměrnou cenou a hodnotou, k níž znalec dospěl metodou DCF. Jelikož nastíněná právní otázka dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, má Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu za přípustné.
Podle ustanovení §183c odst. 3 obch. zák., ve znění účinném v době, kdy žalované vznikla povinnost učinit nabídku převzetí a kdy tuto povinnost také splnila (v listopadu 2001), cena nebo směnný poměr uvedené v povinné nabídce převzetí musely být přiměřené hodnotě akcií. Při stanovení ceny pro účely povinné nabídky převzetí při ovládnutí společnosti se mělo přihlédnout k váženému průměru z cen, za něž byly uskutečněny obchody s těmito cennými papíry v době šesti měsíců před vznikem povinnosti, které byly evidovány Střediskem cenných papírů podle §183c odst. 4 obch. zák. (dále jen „průměrná cena“). Jestliže akcionář nebo osoba jednající s ním ve shodě nabyla v posledních šesti měsících cenné papíry, které byly předmětem nabídky převzetí, za cenu vyšší, než je průměrná cena (dále jen „prémiová cena“), nesměla být cena navrhovaná v nabídce převzetí nižší než prémiová cena snížená až o 15 %, ledaže stanovy tuto odchylku vylučovaly nebo zpřísňovaly. Takto snížená prémiová cena nesměla být nižší než průměrná cena. Podle ustanovení §183c odst. 5 obch. zák. platilo, že přiměřenost ceny při povinné nabídce převzetí musela být doložena posudkem znalce.
Citovanou úpravu začlenil do obchodního zákoníku zákon č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. ledna 2001. Před touto novelizací ustanovení §183c odst. 3 obch. zák. určovalo, že pokud se povinný veřejný návrh smlouvy týkal veřejně obchodovatelných akcií, musela být cena za jednu akcii stanovena alespoň jako vážený průměr cen, které byly uveřejněny
z obchodů uskutečněných na veřejných trzích v době šesti měsíců přede dnem, kdy vznikla povinnost učinit veřejný návrh smlouvy. Až do 31. prosince 2000 byl tedy vážený průměr cen z obchodů na veřejných trzích jediným kritériem, od něhož se odvíjela výše minimální ceny povinné nabídky převzetí podle ustanovení §183b obch. zák.
Z důvodové zprávy k zákonu č. 370/2000 Sb. se podává, že cílem novelizace nebyl zásadní koncepční odklon od způsobu zjišťování minimální ceny povinné nabídky převzetí a kritérií, na jejichž základě má být tato cena určena, nýbrž pouze dílčí korekce, umožňující lépe reflektovat konkrétní okolnosti toho kterého případu. Lze odkázat zejména na následující část zprávy: „Vzhledem k nestandardnosti českého kapitálového trhu je jen obtížné naformulovat přesná pravidla pro stanovení přiměřené ceny registrovaných účastnických cenných papírů, a proto návrh zákona na rozdíl od stávající úpravy nestanoví přesně postup při stanovení minimální ceny, jež musí být obsažena v povinné nabídce převzetí, nýbrž pouze stanoví, že cena musí být přiměřená a stanoví kritéria, k nímž se přihlíží při stanovení přiměřené ceny. Nadále se bude přihlížet k váženému průměru cen z obchodů, jež se uskutečnily s těmito cennými papíry v době posledních šesti měsíců před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí, avšak na rozdíl od stávající právní úpravy nejen k obchodům uskutečněným na veřejných trzích, ale k jakýmkoliv obchodům, které byly evidovány ve Středisku cenných papírů v souladu s odstavcem 4 a požadavky stanovenými zvláštními předpisy. Kromě toho se bude přihlížet k tzv. prémiové ceně, tj. ceně, za kterou navrhovatel nabyl cenné papíry zúčastněné společnosti v době posledních šesti měsíců, pokud je nabyl za cenu vyšší než tato cena průměrná.“
Skutečnost, že novelizované znění §183 odst. 3 obch. zák. nadále ukládá přihlížet k váženému průměru z cen, za něž byly uskutečněny obchody těmito cennými papíry v době šesti měsíců před vznikem povinnosti, které byly evidovány Střediskem cenných papírů, potvrzuje závěr, že tento průměr zůstal i po 1. lednu 2001 (vedle nově zavedeného kritéria prémiové ceny) hlavním indikátorem (tržní) hodnoty cenných papírů, které jsou předmětem povinné nabídky, a tedy i minimální ceny této nabídky.
Cílem právní úpravy povinné nabídky převzetí při ovládnutí cílové společnosti (či při posílení ovládání na hranice uvedené v §183b odst. 1 obch. zák.) a její minimální ceny není sankcionovat ovládající osobu za uskutečněnou akvizici tím, že by musela ostatním akcionářům nabídnout za jejich účastnické cenné papíry plnění, které formálně odpovídá libovolně vysoké imaginární „hodnotě“ dotčených cenných papírů, jak se tato hodnota jeví znalci, i kdyby na trhu (lhostejno z jakých důvodů) takovou „hodnotu“ v době vzniku povinnosti nebylo možné realizovat. Účelem této úpravy je pouze zajistit minoritním akcionářům likviditu cenných papírů dotčených provedeným či posíleným ovládnutím a umožnit jim tak snadný výstup z jejich investice za podmínek, které reflektují tržní situaci před ovládnutím či jeho posílením, ale také respektují zásadu rovnosti akcionářů, když navrhovatel musí nabídnout všem akcionářům (nemají-li se ocitnout v horším právním postavení) alespoň cenu, již se v rozhodné době zavázal uhradit jinému akcionáři či jiným akcionářům (princip prémiové ceny).
Naznačenému účelu může vyhovovat jedině taková interpretace požadavků na minimální cenu povinné nabídky převzetí, která v maximální možné míře a prioritně odráží právě panující tržní podmínky v době vzniku povinnosti. Ostatním metodám určování hodnoty účastnických cenných papírů pro účely stanovení minimální ceny povinné nabídky převzetí podle §183b obch. zák. je nutno přisoudit pouze podpůrný význam, jsou-li dány důvody domnívat se, že trh byl v rozhodné době deformován vlivy, které snižují jeho kurzotvornou funkci (např. mimořádně nízkou likviditou, zakázanými manipulacemi atd.). Za běžných tržních poměrů nelze výsledky těchto metod bez dalšího stavět nad průměrnou, resp. prémiovou cenu. Zhodnotit, do jaké míry je opodstatněné uchýlit se k alternativním metodám ocenění, a tyto metody případně vhodně kombinovat, je přitom hlavním úkolem znalce, jejž zákon do procesu tvorby minimální ceny za tím účelem vtahuje prostřednictvím ustanovení §183c odst. 5 obch. zák.
Na podporu uvedeného závěru je možné argumentovat i tím, že zákon č. 370/2000 Sb. byl převážně novelou harmonizační. Primární snahou zákonodárce tedy bylo uvést úpravu obsaženou v §183c obch. zák. do souladu s požadavky, byť v té době pouze návrhu, směrnice o nabídkách převzetí (tzv. třináctá směrnice). Odkaz na tento návrh se v důvodové zprávě objevuje výslovně: „Návrh Třinácté směrnice výslovně nestanoví, podle jakých kritérií musí být cena stanovena, pouze obsahuje požadavek ceny přiměřené a požadavek rovného zacházení se všemi akcionáři.“ Směrnice Evropského parlamentu a Rady o nabídkách převzetí byla pod č. 2004/25/ES přijata až 21. dubna 2004. Ustanovení čl. 5 odst. 4 této směrnice ukládá členským státům odvíjet tzv. spravedlivou cenu výlučně od ceny prémiové. Potřeba, ba možnost požadovat znalecké posudky, tím jednoznačně odpadá. Jen jako výjimku mohou členské státy připustit, aby orgán dohledu minimální cenu zjištěnou prostřednictvím prémiové ceny upravil s ohledem na konkrétní okolnosti případu a předem vymezená kritéria. Třebaže požadavky směrnice dosud nejsou do českého práva transponovány a v době vzniku povinnosti ještě nebyly ani přijaty, Nejvyšší soud se domnívá, že podpůrně je nutno k nim přihlížet alespoň v rámci interpretace tehdy účinné právní úpravy, když jejím hlavním cílem bylo zajištění souladu s tehdejším zněním návrhu směrnice.
Na zásadě, podle níž klíčovým, často jediným, v každém případě však prioritním indikátorem hodnoty cenného papíru, který je přijat k obchodování na veřejném (nyní regulovaném) trhu, je právě kurz dosahovaný na tomto trhu, ostatně stojí řada platných právních předpisů.
Tak např. ustanovení §19 odst. 1 písm. a) zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů, určuje, že kótované cenné papíry tuzemské nebo zahraniční, obchodované na tuzemském regulovaném trhu nebo současně na tuzemském i zahraničním regulovaném trhu, se oceňují kurzem vyhlášeným na tuzemské burze v den ocenění.
Ještě výstižněji vyznívají ustanovení §27 odst. 4 a 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, podle nichž se pro účely tohoto zákona jako reálná hodnota aktiva použije primárně jeho tržní hodnota (vymezená právě jako hodnota, která je vyhlášena na tuzemské či zahraniční burze nebo na jiném regulovaném trhu) a teprve podpůrně (není-li tržní hodnota ve shora uvedeném smyslu k dispozici nebo nedostatečně představuje reálnou hodnotu) lze vyjít z ocenění kvalifikovaným odhadem nebo posudkem znalce. I v posledně uvedeném případě ale zákon předepisuje, aby metody ocenění použité při kvalifikovaném odhadu nebo posudku znalce zajistily přiměřené přiblížení se tržní hodnotě (opět ve smyslu hodnoty vyhlášené na tuzemské či zahraniční burze či na jiném regulovaném trhu).
Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že odvolací soud nepochybil, shledal-li správnými závěry znaleckého posudku, který pro účely minimální ceny povinné nabídky převzetí korigoval hodnotu určenou metodou diskontovaných peněžních toků částkou zjištěnou jako vážený průměr cen dosahovaných na trhu s posuzovanými akciemi v době šesti měsíců před vznikem povinnosti s poukazem na to, že jedině tuto částku lze (vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu) považovat za tržní hodnotu oceňovaných akcií, vůči níž měla být navržená cena přiměřená.
Věcnou správnost znaleckého posudku a závěrů, k nimž znalec dospěl na základě výtek přednášených dovolatelem, přitom Nejvyšší soud posuzovat nemůže, když tyto otázky nejsou pro chybějící judikatorní přesah a skutkový charakter dovolacímu přezkumu otevřeny.
Protože je posuzovaný závěr odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2, věta před středníkem, zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 7. a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., včetně daně z přidané hodnoty.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 8. ledna 2008
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu