ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.169.2001.1
sp. zn. 29 Odo 169/2001- 61
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce B.B., zast. advokátem, proti žalovanému Z.d. „D.\" S.-M. se sídlem v M., zast. advokátem, o zaplacení částky 589.790,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 85/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2000, čj. 24 Co 477/2000-41, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15.6.2000, čj. 7 C 85/2000-22, ve věci samé pokud jde o lhůtu k plnění soudem uložené povinnosti tak, že soudem stanovenou povinnost zaplatit žalobci 589.790,- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 25. 11. 1999 do zaplacení, ve lhůtě do 31. 12. 2000, musí žalovaný splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pokud jde o náklady řízení přes soudem prvního stupně, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a připustil v této věci dovolání. Dovolání připustil pro posouzení právní otázky, zda v případě, že nedojde k dohodě o vydání majetkového podílu transformovaného družstva v jiné formě, vyplývá z ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. nárok oprávněné osoby na peněžité plnění, když judikaturou byla tato otázka řešena pouze pokud jde o oprávněné osoby podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb.
Žalovaný zastoupený advokátem podal proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu včas dovolání. V něm namítá, že soudy obou stupňů při rozhodování vycházely z rozsudku Vrchního osudu v Praze ve věci sp. zn. 7 Cdon 176/93 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 6/1998), který řeší problematiku nároků oprávněných osob podle ustanovení §13 odst. 2 zákona číslo 42/1992 Sb. Vzhledem k tomu, že žalobce není podnikatelem ve smyslu posledně uvedeného ustanovení, nelze při řešení tohoto sporu vycházet z výše uvedeného judikátu, a žalobce tedy nemůže požadovat úhradu podílu v penězích. Dovolatel napadá právní posouzení dané věci odvolacím soudem, pokud jde o formu vypořádání, a uplatňuje tedy dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., není však důvodné.
Právní závěr odvolacího soudu, že ve všech případech, kdy se o způsobu vypořádání majetkového podílu z transformace účastníci nedohodli, je nutné vycházet z univerzality vypořádání nároku v penězích a ustanovení §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb. zakládá pro takové případy nárok na zaplacení peněžního ekvivalentu určeného majetkového podílu, je správný. I když se ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1154/96, publikované v časopisu Soudní judikatura č. 6/1998) vztahuje k ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 142/1992 Sb., Nejvyšší soud uzavřel, že tuto judikaturu lze vztáhnout i na způsob vypořádání podle §13 odst. 3 cit. zákona. Protože dikce obou těchto odstavců ukládají shodně povinné osobě „vypořádat“ (před novelou provedenou zákonem č. 144/1999 Sb. „vydat“) majetkový podíl oprávněné osobě, není logického důvodu vykládat použitý pojem odchylně. Pro úplnost je třeba dodat, že dopad shora uvedené změny pojmu řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 134/2001, kde se zabýval důsledky novely zákona č. 42/1992 Sb. provedené zákonem č.144/1999 Sb. a nálezem Ústavního soudu č. 3/2000 Sb. na danou problematiku a dospěl k závěru, že uvedená změna pojmu na dosavadní judikatuře nic nemění.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože dovolací soud nezjistil (a ani dovolatel netvrdil), že by rozsudek dovolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1, 142 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. října 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r. předsedkyně senátu