ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.173.2002.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny,CSc. a soudců JUDr. Pavla Vosečka a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně A. P., a. s. v likvidaci, adresa pro doručování: … proti žalovanému V. Š., zastoupenému, advokátem, o 946.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 370/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2001, čj. 1 Cmo 282/2000-116, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozhodl v předmětné věci rozsudkem ze dne 14. 6. 2000, čj. 39 Cm 370/99-85, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 946.000,- Kč s 16 % úroky p. a. z žalované částky od 23. 9. 1995 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve výroku II. soud zavázal žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení.
Předmětem sporu je závazek z úvěrové smlouvy, který přešel na žalovaného v souvislosti s vydraženým rekreačním zařízením D. L., ve smyslu §15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (tzv. „zákon o velké privatizaci“).
Rozsudkem ze dne 28. 8. 2001 čj. 1 Cmo 282/2000-116, rozhodl Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného, že zpětvzetí žaloby v rozsahu zahrnujícím zaplacení částky 462.466,18 Kč spolu s úrokem z prodlení ze základu 946.000,- Kč v sazbě 16 % p. a. od 23. 9. 1995 do 29. 5. 2001 se připouští a v tomto rozsahu se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušuje a řízení se zastavuje (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl odvolací soud, že ohledně zaplacení 483.533,82 Kč s úrokem z prodlení z této částky v sazbě 16 % p. a. od 30. 5. 2001 do zaplacení se výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrzuje. Ve výroku III. odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení v prvním stupni tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku IV. odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Konečně ve výroku V. rozhodl odvolací soud, že proti výroku II. tohoto rozsudku je dovolání přípustné.
Odvolací soud dospěl ve věci samé k závěru, že žalovaný vydražil podle zákona o velké privatizaci rekreační zařízení D. L. – H. M. na základě schváleného privatizačního projektu č. 23770/2011, přičemž ještě před tím žalobkyně poskytla podle smlouvy o úvěru č. … z 25. 3. 1995 bývalému vlastníku privatizovaného zařízení s. p. Š. H. B. návratný krátkodobý úvěr 14 mil. Kč s úrokovou sazbou 1 % p. a. Ve smyslu ust. §15 odst. 1 zákona o velké privatizaci přešel na žalovaného jako nabyvatele privatizovaného majetku také závazek ze smlouvy o úvěru ve výši 946.000,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud dovodil, že souvislost závazku s privatizovaným majetkem z dikce ust. §15 odst. 1 zákona o velké privatizaci přímo neplyne a bývá dovozována tehdy, kdy nevyplývá z relevantních dokumentů. Takovým relevantním dokumentem je v tomto případě karta provozní jednotky, kterou zákon zmiňuje v ust. §14 odst. 3 a v níž byl předmětný závazek uveden. Žalovaný se s obsahem karty před dražbou seznámil, což potvrdil i ve své výpovědi.
Na povinnosti žalovaného zaplatit dluh z úvěrové smlouvy nemůže nic změnit ani okolnost, že ve smlouvě o úvěru z 25. 3. 1995, uzavřené mezi žalobkyní a státním podnikem bylo v čl. V. dohodnuto, že peněžité pohledávky banky jsou zajištěny též vlastní bianco směnkou, vystavenou klientem. Jak již judikoval Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 10. 2. 2000 čj. 5 Cmo 224/99-213 ve sporu mezi žalobkyní a S. s. S. jako právním nástupcem s. p. Š. H. B., závazek ze zajišťovací směnky nemá charakter akcesorického závazku, směnka jako taková je samostatná a není vázána na hlavní závazek. Závazek žalovaného tudíž není dotčen vypořádáním práv ze směnky.
Odvolací soud proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku II. jeho rozsudku.
Žalovaný podal proti tomuto rozsudku dovolání ze dne 7. 11. 2001, a to – jak vyplývá z doplnění resp. upřesnění dovolání ze dne 20. 12. 2001 – v rozsahu výroku II., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zaplacení 483.533,82 Kč s úrokem z prodlení 16 % p. a. od 30. 5. 2001 do zaplacení. Dovolatel výslovně zmiňuje, že dovolání bylo připuštěno odvolacím soudem podle §239 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Dovolatel především namítá, že napadený rozsudek stejně jako rozsudek soudu prvního stupně vychází z nesprávného právního závěru, že na žalovaného jako vydražitele přešel závazek, který je předmětem sporu. Odvolací soud vyložil ust. §15 zákona o velké privatizaci tak, že pro přechod závazku je rozhodující jeho uvedení v kartě provozní jednotky a vědomost vydražitele o existenci závazku.
Podle názoru dovolatele však podle předmětného ustanovení přecházejí pouze závazky související s privatizovaným majetkem. Vědomé či nevědomé uvedení závazku nesouvisejícího s privatizovaným majetkem v kartě provozní jednotky nebo vydražitelova vědomost či nevědomost o závazku nemůže způsobit přechod závazku ze zákona podle cit. ustanovení (nesouvisí-li tento závazek s privatizovanou jednotkou).
Za nesprávný považuje dovolatel i právní názor obou soudů, že podpisem smlouvy o převzetí práv a závazků z 22. 9. 1995 a uznání závazku z téhož dne projevil souhlas s tím, že dluh uhradí. Žalovanému po provedené dražbě nezbylo, než tyto dokumenty podepsat, když zástupce privatizovaného státního podniku striktně podpis vyžadoval. Dovolatel přitom neměl možnost ověřit si, zda uváděné závazky se skutečně vztahují k privatizované jednotce. Ani po převzetí účetních dokladů neměl dovolatel možnosti si sporné údaje ověřit, neboť v účetnictví se žádné údaje o sporném závazku nenacházely a žalobkyně žalovanému potřebné údaje neposkytla. K tomu došlo podle názoru dovolatele ze zřejmého důvodu, když předmětný závazek vznikl z úvěrové operace na základě smlouvy o úvěru ze dne 25. 3. 1995 s tím, že prostředky měly být poskytnuty s. p. Š. H. B. dne 29. 3. 1995. Karta provozní jednotky pak uvádí závazek 946.000,- Kč, vztahující se údajně k privatizované jednotce rekreačního zařízení D. L. ke dni 30. 6. 1995. Tento závazek by tedy ve vztahu k předmětnému majetku musel vzniknout v období od 29. 3. do 30. 6. 1995, tudíž v rozmezí necelých 3 měsíců. V účetnictví privatizované jednotky se však nenacházejí žádné údaje o použití předmětné částky v provozní nebo v investiční činnosti rekreačního zařízení, které bylo navíc po dobu více než 2 let před privatizací uzavřeno a neprovozováno.
Z uvedeného podle názoru dovolatele plyne, že prostředky ve výši 946.000,- Kč byly použity na jiné části resp. jednotky bývalého státního podniku. Proto nemohly podle §15 zákona o velké privatizaci na dovolatele ze zákona přejít závazky, které se k předmětné privatizované jednotce nevztahovaly, popř. nevznikly z její činnosti. Z tohoto důvodu ani uznání závazku dovolatelem z 22. 9. 1995 nepředstavuje nic jiného, než uznání nedluhu a tudíž není platné.
Z dokladů ve spise podle mínění dovolatele je zřejmé i to, že s. p. Š. a A., a. s. v likvidaci se po datu dražby chovali tak, jako by předmětný závazek na dovolatele nepřešel, když prodlužovali dobu splatnosti dluhu, vzniklého z úvěrové smlouvy z 25. 3. 1995.
Za zcela nesprávný považuje dovolatel názor soudu prvního stupně, že „podmínku souvislosti závazku s privatizovaným majetkem je třeba vykládat šířeji …“. K privatizovanému podniku mohly patřit nejen závazky, které souvisely s jeho činností, ale i závazky, které vznikly přímo ze zákona, avšak v daném případě posledně jmenované závazky nevznikly a nepřešly, protože závazek nabyvatele nemůže být založen pouhým přiřazením pohledávky k privatizované jednotce.
Dovolatel má za to, že převzetí závazků nesouvisejících přímo s činností privatizované jednotky anebo závazků, jež nevznikly z činnosti privatizované jednotky, by muselo být uskutečněno samostatnou smlouvou, aby nabyvatel si byl zcela vědom takového závazku a jasně vyjádřil svou vůli závazek převzít.
Není udržitelný ani právní názor soudu prvního stupně, že předmětný závazek se nepochybně odrazil v ceně vydražené jednotky. Z přeložených dokladů naopak vyplývá, že navrhovaná vyvolávací cena ve veřejné dražbě podle rozhodnutí MSNMP ČR z 20. 5. 1994 činila 15 mil. Kč, účetní hodnota privatizovaného majetku, převedeného ministerstvem zemědělství ČR na F. n. m., představovala 7,092.000,- Kč a vyvolávací cena rekreačního zařízení podle karty provozní jednotky činila 2,900.000,- Kč, a to včetně předmětného závazku 946.000,- Kč. Dovolatel však získal předmětný majetek ve IV. kole dražby za cenu 4,300.000,- Kč.
Dovolatel na základě uvedeného navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení. V opravném podání z 20.12.2001 pak dovolatel upřesňuje, že navrhuje zrušit rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. a rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu ukládajícím žalovanému zaplatit částku 483.533,82 Kč s úrokem z prodlení 16 % p. a. od 30. 5. 2001 do zaplacení.
Žalobce ve stručném vyjádření k dovolání ze dne 2. 1. 2002 sděluje, že dovolání nepovažuje za důvodné. Žalovaný k meritu věci neuvádí nic nového a neuvádí ani nové skutečnosti, ani nic právně významného.
Žalobce považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje zamítnutí dovolání.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
V daném případě odvolací soud při přezkoumání ve věci samé postupoval podle znění občanského soudního řádu, účinného do 31. 12. 2000, což vyplývá též z poučení, které se váže k tomuto znění. Rovněž dovolací soud postupoval podle znění občanského soudního řádu ve znění před výše cit. novelou, provedenou s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací konstatoval, že v posuzovaném případě je v napadeném rozsahu dovolání přípustné podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř. Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu podle §239 odst. 1 o. s. ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nejde-li o důvody podle §241 odst. 3 písm. a) a b) o. s. ř., toliko z dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že odvolací soud otázku zásadního právního významu nevymezil ve výroku rozhodnutí, lze v dovolání uplatnit dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. k jakékoli právní otázce, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (shodně srov. nález Ústavního soudu z 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušné právní normy práva (oprávnění) a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správné vyložen, popř. správně aplikován.
V tomto případě, jak plyne z dovolání i z odůvodnění napadeného rozsudku, základní otázkou zásadního právního významu je, zda na žalovaného v souvislosti s privatizací předmětného majetku přešel závazek k zaplacení 946.000,- Kč s příslušenstvím, který představuje nesplacenou část úvěru ze smlouvy o poskytnutí krátkodobého úvěru ze dne 25. 3. 1995 mezi žalobkyní a bývalým s. p. Š. H. B. (právní předchůdce žalovaného).
V průběhu řízení před soudy prvního a druhého stupně bylo prokázáno, že žalovaný vydražil ve veřejné dražbě dne 22. 9. 1995 privatizovanou jednotku – rekreační zařízení D. L. – H. M. v souladu se schváleným privatizačním projektem podle zákona o velké privatizaci. Ve smlouvě o převzetí práv a závazků souvisejících s privatizovanou jednotkou a o smluvních pokutách, uzavřenou mezi F. n. m. České republiky a žalovaným jako nabyvatelem resp. zájemcem dražby, žalovaný prohlásil, že se seznámil s privatizovaným majetkem a bere na vědomí, pokud privatizovanou jednotku vydraží, přecházejí na něj ve smyslu ust. §15 zák. č. 92/1991 Sb. v platném znění, s vlastnickým právem i jiná práva a závazky související s tímto majetkem. Skutečnost, že majetek privatizované jednotky byl zatížen předmětným závazkem, plyne z toho, že závazek je uveden ve výkazu „Rozvaha“ a v příloze k ní, vyhotoveného k privatizované jednotce a podepsaného auditorem. Závazek byl takto uveden v kartě provozní jednotky jako podkladu k dražbě, s nimž se žalovaný před dražbou seznámil.
Podle ust. §15 odst. 1 zákona o velké privatizaci s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházející na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.
Samotná otázka, zda konkrétní závazek či právo souvisí s privatizovaným majetkem, je otázkou skutkového zjištění, nikoli otázkou právní. Zákon nehovoří o přímé či nepřímé souvislosti, jak se pokouší rozlišovat dovolatel, a neklasifikuje ani souvislost závazku s majetkem, zda vznikl z činnosti privatizované jednotky anebo dokonce tak, že „organizátor dražby takovýto závazek k určité dražené provozní jednotce přiřadí“.
Dovolací soud dovozuje, že rozhodující je, zda závazek souvisí s privatizovaným majetkem, bez ohledu na to, v čem tato souvislost spočívá, resp. čím je tato souvislost dána (např. předmětem činnosti nebo organizačním začleněním či souvislostí s jinou organizační jednotkou nebo finančním propojením s takovou jednotkou apod.). Zpravidla půjde o souvislost ekonomickou, resp. organizačně-ekonomickou, jak tomu bylo v daném případě.
Otázkou právní povahy je též otázka, zda souvislost závazku s privatizovaným majetkem přímo plyne z ust. §15 odst. 1 zákona o velké privatizaci anebo zda je souvislost dovozována „z relevantních dokumentů“, jak uvedl odvolací soud.
Takové rozlišení z cit. zákona nevyplývá, neboť toto ustanovení neurčuje předpoklady, při jejichž splnění uplatňovaný nárok vzniká. Stanoví pouze podmínku souvislosti závazku s privatizovaným majetkem a proto nemůže nárok vzniknout „přímo“ ze zákona, nýbrž musí být dána souvislost práva či závazku s privatizovaným majetkem na základě určitých konkrétních ekonomických, finančních, organizačních a dalších skutečností. Tak v posuzovaném případě se souvislost závazku z poskytnutého úvěru s privatizovaným majetkem podává z ekonomických i účetních údajů, doložených příslušnými doklady (rozvaha, karta provozní jednotky), takže o souvislosti závazku s privatizovaným majetkem není zde pochyb, jak ostatně dovodily po právu i soudy obou stupňů.
Konečně z dovolatelem uplatněných námitek právní povahy zbývá otázka právních účinků uznání závazku ze dne 22. 9. 1995. Nehledě k tomu, že dovolatel téhož dne podepsal smlouvu o převzetí práv a závazků, v níž je předmětný závazek obsažen (a jde tedy o další potvrzení existence závazku), uznal závazek podle §323 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve zkratce „obch. zák.“). Zákon v tomto ustanovení stanoví podmínku určitosti, nestanoví však způsob identifikace závazku co do důvodu a výše. Závazek může být dostatečně identifikován i jinými okolnostmi (skutečnostmi).
V daném případě byl závazek identifikován v uznání žalovaného dostatečně určitě a nebylo třeba, aby byly v uznání uvedeny další skutečnosti, např. že závazek souvisí s privatizovanou jednotkou apod. Pokud dovolatel namítá, že šlo o „uznání nedluhu“, nevylučuje sice zákon, aby bylo prokázáno, že závazek v době uznání neexistoval (ust. §323 odst. 1 věta první obch. zák. v tomto směru stanoví vyvratitelnou právní domněnku), takový důkaz, že by v daném případě žalovaný uznal nedluh, se však v řízení nezdařil. I v tomto směru proto jde spíše o otázku skutkového zjištění, než o otázku právního posouzení uznání závazku, resp. právních účinků tohoto uznání.
Ostatní námitky dovolatele se netýkají otázek, na jejichž řešení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu a proto se jimi dovolací soud z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o.s. ř. nemohl zabývat.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání zamítl (ust. §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném a přezkoumaném rozsahu správné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §142 odst. 1 a §151 odst. 1 v návaznosti na §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaný jako dovolatel neměl úspěch, žalobkyni však podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o dovolání, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. října 2002
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu