ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1756.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1756/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně „P. F., spol. s r. o.“, zastoupené advokátem, proti žalované Z., a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 260.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v B. pod sp. zn. 5 Cm 746/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v O. ze dne 15. května 2006, č. j. 2 Cmo 131/2006-132, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 42.840,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v O. potvrdil rozsudek ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 5 Cm 746/92-101, jímž Krajský soud v B. v plném rozsahu zamítl žalobu o zaplacení částky 260.000,- Kč. Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že pohledávka, kterou žalobkyně ani její právní předchůdci nepřihlásili do vyrovnání vedeného na majetek žalované, zanikla splněním vyrovnání. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že k zániku pohledávky došlo podle §63 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) ve znění zákona č. 370/2000 Sb., splněním vyrovnání, zdůrazňuje, že vzhledem k absenci přechodných ustanovení v dotčeném směru nemá zákonem č. 370/2000 Sb. změněné ustanovení §63 odst. 1 ZKV zpětnou účinnost a odkazuje na zásadu „zákazu zpětné účinnosti zákona“. Odvolací soud nicméně uzavřel, že týž následek (zánik nepřihlášené pohledávky) se vzhledem k cíli a účelu vyrovnání pojí se splněním vyrovnání podle §63 odst. 1 ZKV ve znění účinném do 25. října 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatelka poukazuje na to, že v době podání návrhu na vyrovnání (14. července 2000) ustanovení §63 odst. 1 ZKV neurčovalo, že pohledávky nepřihlášené do vyrovnání zanikají právní mocí usnesení o potvrzení vyrovnání a splněním povinností dlužníkem a takový následek se pojí až s ustanovením §63 odst. 1 ZKV ve znění účinném od 25. října 2000. V odvolání dovolatelka namítala, že při absenci přechodných ustanovení v zákoně č. 370/2000 Sb. zůstávají účinky dříve zahájeného řízení zachovány po celou dobu řízení, bez ohledu na novelizaci označeného ustanovení a její pohledávka proto nezanikla. Odvolací soud - pokračuje dovolatelka - se s námitkou, že má být aplikováno ustanovení §63 odst. 1 ZKV ve znění účinném do 25. října 2000, sice ztotožnil, leč toto ustanovení nesprávně vyložil. Dále dovolatelka snáší argumenty, jimiž oponuje názoru odvolacího soudu, že pohledávky nepřihlášené do vyrovnání zanikají po právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání okamžikem, kdy dlužník své povinnosti podle vyrovnání splní i podle úpravy účinné před 25. říjnem 2000. Přitom odkazuje i na rozsudek Krajského soudu v H. K. sp. zn. 25 Co 406/99; jde o rozsudek ze dne 26. srpna 1999, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 1, ročník 2000, str. 10, s právními větami (v dovolání citovanými) podle kterých: „Pravomocné skončení vyrovnacího řízení má jiné právní následky pro pohledávky, které byly předmětem vyrovnacího řízení, a jiné pro ty, které jeho předmětem nebyly. Pohledávky, které byly předmětem vyrovnacího řízení, se uspokojují jen částkou, stanovenou ve vyrovnání, a povinnost dlužníka zaplatit neuhrazený zbytek zaniká. Pohledávky, které předmětem vyrovnacího řízení nebyly, však nadále trvají v celém rozsahu“. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně je zamítnout jako nedůvodné. Konkrétně uvádí, že závěr, podle kterého ve vyrovnacím řízení zahájeném před 25. říjnem 2000, v němž však vyrovnání bylo povoleno, potvrzeno a splněno po uvedeném datu, splněním potvrzeného vyrovnání zanikají do vyrovnání nepřihlášené pohledávky, je správný. To platí přesto, že žalovaná nesdílí samotný závěr o nutnosti aplikace zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném před 25. říjnem 2000. V tomto ohledu žalovaná odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2006 sp. zn. 32 Odo 1171/2004, ve kterém se dovolací soud vyjádřil ke zcela totožné právní otázce tak, že odvolacímu soudu nelze vytknout pochybení při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, jestliže použil pro posouzení věci ustanovení §63 odst. 1 ZKV, ve znění zákona č. 370/2000 Sb.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro řešení otázky zda, případně za jakých podmínek, zanikají pohledávky nepřihlášené do vyrovnání tím, že dlužník po právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání splní své povinnosti podle vyrovnání, a jaký význam má změna ustanovení §63 odst. 1 ZKV, ke které došlo po zahájení vyrovnacího řízení (k 25. říjnu 2000); potud jde o problematiku dovolacím soudem řešenou jen zčásti.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci dovoláním nebyl (a ze zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:
1) Žalovaná podala (jako dlužnice) návrh na povolení vyrovnání dne 14. července 2000.
2) Usnesením ze dne 21. února 2001, č. j. 26 Kv 4/2000-130, Krajský soud v B. vyrovnání povolil.
3) Usnesením ze dne 18. května 2001, č. j. 26 Kv 4/2000-347, které nabylo právní moci 10. října 2001, Krajský soud v B. vyrovnání potvrdil.
4) Žalovaná své povinnosti podle vyrovnání splnila.
5) Usnesením ze dne 23. května 2002, č. j. 26 Kv 4/2000-459, prohlásil Krajský soud v B. vyrovnání za skončené.
6) Dovolatelka (její právní předchůdci) pohledávku uplatňovanou vůči žalované v této věci nepřihlásila do vyrovnání.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda odvolací soud ve věci použil správnou právní normu (ustanovení §63 odst. 1 ZKV ve znění účinném před 25. říjnem 2000).
Podle ustanovení §63 odst. 1 ZKV ve znění účinném ke dni podání návrhu na vyrovnání (ke 14. červenci 2000), tj. ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb. a č. 105/2000 Sb., platilo, že nabylo-li usnesení o potvrzení vyrovnání právní moci a dlužník úplně a včas své povinnosti podle něho splnil, zaniká jeho povinnost splnit věřitelům část závazku, k jejímuž plnění nebyl povinen podle obsahu vyrovnání, a to i tehdy, jestliže hlasovali proti přijetí vyrovnání nebo se hlasování nezúčastnili (odstavec 1). Potvrzeným vyrovnáním zůstávají nedotčena práva věřitelů proti spoludlužníkům a ručitelům dlužníka, jestliže se těchto práv výslovně nevzdali (odstavec 2). Byl-li na dlužníkův majetek prohlášen konkurs dříve, než byly úplně splněny povinnosti dlužníka vyplývající z vyrovnání, pokládají se pohledávky věřitelů v konkursu za uspokojené částkou, která jim byla podle vyrovnání skutečně zaplacena (odstavec 3). Na základě pravomocného usnesení o potvrzení vyrovnání pro pohledávku zapsanou do seznamu přihlášek lze vést výkon rozhodnutí s výjimkou případů popření pohledávky dlužníkem nebo správcem. Výkonem rozhodnutí mohou být proti dlužníkovi vymáhány i náklady řízení, jež byly určeny ve vyrovnání, nebyly-li zaplaceny nebo zajištěny ve lhůtě k tomu stanovené (§61 odst. 1 písm. c/ ZKV) (odstavec 4).
Do povolení vyrovnání (21. února 2001) byl zákon o konkursu a vyrovnání dále novelizován zákony č. 214/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 30/2000 Sb. a č. 368/2000 Sb. Ustanovení §63 ZKV však doznalo změny toliko novelou provedenou s účinností od 25. října 2000 zákonem č. 370/2000 Sb. a to tak, že podle bodu 11., článku VI., části šesté byla na konci §63 odst. 1 ZKV doplněna věta, podle které: „Ve stejný okamžik zaniká v plném rozsahu povinnost dlužníka plnit závazky vůči věřitelům, kteří nepřihlásili své pohledávky podle §56 odst. 1 nebo §58 odst. 1.“.
V této doplněné podobě platilo uvedené ustanovení i v době, kdy nabylo právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání (10. října 2001) a kdy soud prohlásil vyrovnání za skončené (23. května 2002); jde rovněž o stávající znění zákona.
Přechodná ustanovení k části šesté zákona č. 370/2000 Sb., obsažená v článku IX. části sedmé tohoto zákona, obsahují pouze text, který se vztahuje k bodu 10., článku VI., části šesté zákona, formulujícímu nově větu druhou §51 odst. 1 ZKV, a podle kterého: „podle ustanovení o doručování seznamu majetku dlužníka, jde-li o dlužníka s majetkem zvláště velkého rozsahu, se postupuje i v případech, byl-li návrh na vyrovnání podán před účinností tohoto zákona“.
Jinak řečeno, k tomu, zda a jak má být ustanovení §63 odst. 1 ZKV ve znění účinném od 25. října 2000 aplikováno (se zřetelem k časové působnosti právních norem) i ve vyrovnacích řízeních zahájených před 25. říjnem 2000, se zákon č. 370/2000 Sb. nevyslovuje.
V rozsudku uveřejněném pod číslem 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud vysvětlil, že nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, nemusí mít - obecně vzato - na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, žádný vliv. Takováto situace nastává, stanoví-li nový právní předpis, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, a že tedy právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, se včetně všech práv a nároků řídí dosavadními předpisy, i když tato práva a nároky vzniknou až po účinnosti nového právního předpisu. Obvykle však má nový právní předpis vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností; v takovémto případě nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu.
Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu.
Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou.
Shodným způsobem vyložil pojmy pravá a nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) také Ústavní soud. Ten v nálezu svého pléna ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb. (dále též jen „nález pléna“) odkázal na definici obsaženou v díle Tilsch, E.: Občanské právo. Obecná část, Praha 1925, str. 75 - 78, podle které „Pravé zpětné působení nového zákona jest tu jen tehdy, když působí i pro dobu minulou ... Nepravé zpětné působení ... tu jest, když nový zákon nařizuje, že ho má být užito i na staré právní poměry již založené, ale teprve od doby, kdy počíná působnost nového zákona, anebo od doby ještě pozdější.“ Odkazuje na článek Tichý, L.: K časové působnosti novely občanského zákoníku, uveřejněný v časopise Právník č. 12, ročník 1984, str. 1104, Ústavní soud v nálezu pléna dále zdůraznil, že pravá retroaktivita pak „zahrnuje v podstatě dvě odlišné situace“, a to za prvé „stav, že nová úprava dávala vznik (novým právním) vztahům před její účinností za podmínek, které teprve dodatečně stanovila“, a za druhé „novela může měnit právní vztahy vzniklé podle staré právní úpravy, a to ještě před účinností nového zákona“. Pro pravou retroaktivitu tudíž platí, že lex posterior ruší (neuznává) právní účinky v době účinnosti legis prioris, popřípadě vyvolává nebo spojuje práva a povinnosti subjektů s takovými skutečnostmi, jež v době účinnosti legis prioris neměly povahu právních skutečností. V případě retroaktivity nepravé „nový zákon sice nezakládá právních následků pro minulost, avšak buď povyšuje minulé skutečnosti za podmínku budoucího právního následku (prostá výlučnost), nebo modifikuje pro budoucnost právní následky podle dřívějších zákonů založené ... Nepravé zpětné působení zákona pouze znamená, že nový zákon zachycuje (právně kvalifikuje) minulé skutečnosti nebo že se dotýká (modifikuje, ruší) existujících právních následků, tj. na skutkové podstaty je založivší váže pro budoucnost jiná práva a jiné povinnosti než zákonodárství dosavadní. Jde zde tudíž o zásah nového zákona jednak do předchozích skutečností, jednak do tzv. práv nabytých.“ (Procházka, A.: Retroaktivita zákonů. In: Slovník veřejného práva. Sv. III, Brno 1934, str. 800).
Podle Ústavního soudu pak obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání. K těmto závěrům Ústavního soudu srov. dále např. dílo: Procházka, A.: Základy práva intertemporálního, Nakladatelství Barvič & Novotný, Brno 1928.
Změna právní normy, která se zřetelem ke svému dosavadnímu působení má (mohla mít) vliv i na právní vztahy, které vznikly před účinností této změny a pro kterou zákonodárce neformuloval žádné pravidlo vymezující dopady změněné úpravy na právní vztahy vzniklé dříve, tedy v intencích závěru Ústavního soudu uvedeného v předchozím odstavci, způsobuje nepravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) změněné právní normy.
Odvolací soud proto pochybil již tím, že na základě zjištění, že zákon č. 370/2000 Sb. postrádá úpravu zabývající se výslovně zpětnou účinností doplněného ustanovení §63 odst. 1 ZKV, uzavřel, že doplněné ustanovení zpětně nepůsobí.
Nepřiléhavý je v této souvislosti i odkaz na zásadu „zákazu zpětné účinnosti zákona“. Taková zásada se ve skutečnosti v českém právním řádu nenachází. Princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo, který patří k definičním znakům právního státu, se projevuje toliko zásadou zákazu pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v článku 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z článku 1 Ústavy (srov. k tomu opět výše cit. nález pléna).
Zbývá určit, zda se zřetelem k nepravé zpětné účinnosti (retroaktivitě) se doba, od které aplikaci ustanovení §63 odst. 1 ZKV v podobě doplněné s účinností od 25. října 2000 zákonem č. 370/2000 Sb. pro další fáze vyrovnacího řízení brání princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání, pojí již se dnem podání návrhu na vyrovnání (zde se 14. červencem 2000) nebo s jinou právní skutečností a se kterou.
Žalované lze přisvědčit potud, že problematikou aplikace ustanovení §63 odst. 1 ZKV ve znění účinném od 25. října 2000 ve vyrovnacím řízení zahájeném před uvedeným datem, leč skončeným po tomto datu, se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku sp. zn. 32 Odo 1171/2004, v němž vskutku uzavřel, že odvolací soud nepochybil, jestliže v takovém případě užil ustanovení §63 odst. 1 ZKV ve znění účinném od 25. října 2000. Ono rozhodnutí však neobsahuje skutkové závěry, jejichž prostřednictvím by bylo možné ozřejmit, který okamžik byl pro aplikaci novelizovaného ustanovení určující. Vypořádat se s touto otázkou tedy zůstalo úkolem Nejvyššího soudu v této věci.
Podle ustanovení §48 ZKV, účastníky vyrovnání jsou dlužník, manžel dlužníka, spoludlužníci a ručitelé dlužníka, pokud spolupodepsali návrh na zahájení vyrovnání a věřitelé, kteří včas (§50 odst. 3 písm. c/ ZKV) přihlásili své pohledávky a nejsou plně uspokojeni.
Dle ustanovení §56 ZKV, věřitelé musí přihlásit své pohledávky ve lhůtě stanovené v §50 odst. 3 písm. c/ ZKV (odstavec 1). Přihlásit pohledávku k vyrovnání musí i přednostní věřitelé (§54 odst. 2 ZKV) (odstavec 3).
Z ustanovení §58 odst. 1 ZKV se dále podává, že věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky včas, jsou oprávněni i před vyrovnacím jednáním podávat návrhy a prohlášení, jakož i hlasovat o vyrovnání. K opožděným přihláškám se při vyrovnacím jednání přihlédne, je-li možné je přezkoumat bez zbytečného odkladu.
Ustanovení §50 odst. 3 písm. c/ ZKV pak určuje, že o povolení vyrovnání soud rozhodne usnesením, v němž zároveň (mimo jiné) vyzve věřitele, aby své nároky přihlásili písemně nebo ústně do protokolu do čtyř týdnů ode dne vyvěšení usnesení na úřední desce soudu.
V této podobě platila citovaná ustanovení již v době podání návrhu na vyrovnání (14. července 2000) a dosud změny nedoznala.
Zánik povinnosti dlužníka plnit závazky vůči věřitelům, kteří nepřihlásili své pohledávky podle §56 odst. 1 nebo §58 odst. 1 ZKV, postihuje věřitele za to, že pohledávku nepřihlásil do vyrovnání, ač tak (chtěl-li docílit alespoň poměrného uspokojení pohledávky) učinit měl a mohl.
Zejména z ustanovení §50 odst. 3 písm. c/ ZKV plyne, že věřiteli, který musí přihlásit pohledávku do vyrovnání (chce-li na něm být účasten), se právo takto postupovat (a svou účast při vymáhání pohledávky ve vyrovnacím řízení tím založit) přiznává až v souvislosti s vydáním usnesení o povolení vyrovnání a jeho vyvěšením na úřední desce soudu (srov. i §48 ZKV); s dřívějším podáním přihlášky zákon o konkursu a vyrovnání nepočítá a s takovým procesním úkonem žádné účinky ani nespojuje. Také kvalifikované rozhodnutí o tom, jaké následky pro něj může mít (bude mít) nepřihlášení pohledávky do vyrovnání, může věřitel přijmout teprve v době, ve které (od které) může pohledávku účinně přihlásit do vyrovnání; před vydáním usnesení o povolení vyrovnání, jehož vyvěšením na úřední desce soudu začíná běžet lhůta k podání přihlášek, se s rozhodnutím věřitele pohledávku ve vyrovnání neuplatnit (nepřihlásit ji) žádné negativní důsledky ohledně dalšího trvání pohledávky nepojí.
Jinak řečeno, před vydáním usnesení o povolení vyrovnání zde nejsou žádné právní skutečnosti, jejichž ochrana by u věřitelů, kteří posléze nepřihlásili své pohledávky do vyrovnání, zakládala nutnost aplikace ustanovení §63 odst. 1 ZKV ve znění účinném ke dni podání návrhu na vyrovnání nebo k pozdějšímu datu předcházejícímu 25. říjnu 2000. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci bylo usnesení o povolení vyrovnání vydáno až po 25. říjnu 2000 (21. února 2001), bylo namístě aplikovat ustanovení §63 odst. 1 ZKV ve znění účinném od 25. října 2000.
Odvolací soud tedy uvedené ustanovení aplikoval v nesprávném znění. Za tohoto stavu je bezpředmětné zabývat se dále výkladem ustanovení §63 odst. 1 ZKV ve znění účinném od 25. října 2000. Nicméně, odvolací soud přijal ve svém důsledku správný (výslovnému znění §63 odst. 1 ZKV ve znění účinném od 25. října 2000 odpovídající) závěr, že dovolatelčina pohledávka nepřihlášená do vyrovnání zanikla po právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání (jež nastala 10. října 2001) okamžikem, kdy dlužník splnil své povinnosti podle vyrovnání.
Dovolací soud tedy přes chybnou aplikaci právní normy odvolacím soudem dovolání zamítl, maje závěr o zániku dovolatelčiny pohledávky splněním vyrovnání i tak za správný.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že procesně úspěšné žalované vzniklo - ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. - právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to - se zřetelem k době zahájení dovolacího řízení - ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“). Ve smyslu §3 odst. 1 bodu 6. a §10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 35.400,- Kč.
Vzhledem k tomu, že podle procesní plné moci došlo k převzetí zastoupení 28. listopadu 2006, je nutno náhradu hotových výdajů přiznat dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. září 2006, tj. ve výši 2 x 300,- Kč (za převzetí a přípravu zastoupení a za písemné vyjádření k dovolání). Celkem tak jde o částku 36.000,- Kč. Spolu s náhradou za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 6.840,- Kč) tak činí částka přiznaná žalované k tíži žalobkyně 42.840,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. února 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu