ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1773.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1773/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně B. T. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) L. Č., 2) P. K., a 3) P. K., všem zastoupeným advokátem o zaplacení částky 210.642,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 235/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2006, č. j. 3 Cmo 442/2005 – 97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. července 2005, č. j. 47 Cm 235/2003 – 66, kterým tento soud zamítl žalobu o zaplacení částky 210.642,- Kč s příslušenstvím.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. Žalobkyně dovozuje odpovědnost žalovaných jako bývalých jednatelů společnosti za škodu vzniklou dodatečným doměřením daní a vyměřením daňového penále z toho, že daňová kontrola shledala takové nedostatky ve vedení účetnictví, které měly za následek vznik dodatečné daňové povinnosti a daňového penále.
Odvolací soud – s poukazem na §135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník v platném znění (dále též jen „obch. zák.“) – uvedl, že jednatelé jsou povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti. Z toho však nelze dovodit, jak správně poukázali žalovaní, že by jednatel (jednatelé) byli povinni osobně vést účetnictví, ani že by osobně za vedení účetnictví odpovídali.
Odvolací soud rovněž projevil nesouhlas s výkladem pojmu „řádně“, jak jej učinila žalobkyně. Za řádné vedení evidence a účetnictví ve smyslu §135 odst. 1 obch. zák. je třeba považovat vedení evidence a účetnictví osobou k tomu odborně způsobilou, tedy osobou s odpovídajícím vzděláním a přiměřenou praxí, od které lze očekávat potřebné znalosti v oboru. Pokud žalovaní jako jednatelé společnosti pověřili vedením účetnictví osobu s ukončeným středoškolským vzděláním zaměřeným i na oblast účetnictví a s desetiletou praxí v oboru, pak podle názoru odvolacího soudu lze mít za to, že povinnost podle §135 odst. 1 obch. zák. splnili. Žalovaným přitom dle odvolacího soudu nelze přičítat k tíži, že finanční úřad ve společnosti zřejmě neprováděl průběžně daňové kontroly, neboť tuto okolnost nemohli sami ovlivnit. Odvolací soud sice přitakal názoru žalobkyně, že je na žalovaných, aby tvrdili a prokazovali, jakým způsobem svou povinnost splnili, ovšem podle odvolacího soudu žalovaní svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní splnili tím, že tvrdili, jakým způsobem zajistili ve společnosti vedení účetnictví a ke svým tvrzením navrhli důkazy, které soud prvního stupně provedl (výslechy svědků). Princip objektivní odpovědnosti, na kterém je založena náhrada škody podle obchodního zákoníku, pak podle odvolacího soudu neznamená, že žalovaní odpovídají bez dalšího za jakýkoli žalobkyní tvrzený škodlivý důsledek, který nastal za dobu jejich působení ve funkcích jednatelů žalobkyně. Taková odpovědnost nastupuje jen tehdy jsou-li splněny předpoklady podle §373 a násl. obch. zák. v návaznosti na §135 odst. 1 a 2 a §194 odst. 5 obch. zák. Nelze-li shledat v jednání žalovaných porušení zákonné povinnosti, pak zde nemůže být ani příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením povinností a vznikem škody, a žalobkyně se tak s úspěchem nemůže vůči žalovaným domáhat náhrady škody, uzavřel odvolací soud.
Proti rozsudku odvolacího podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá nesprávné právní posouzení věci a uplatňuje tak dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka brojí proti závěru soudů obou stupňů, že žalovaní jako jednatelé společnosti s ručením omezeným splnili svou zákonnou povinnost zajistit řádné vedení účetnictví ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 obch. zák. tím, že jeho vedením pověřili v rámci zaměstnaneckého poměru (tzn. s omezenou odpovědností) třetí osobu s ukončeným středoškolským vzděláním a desetiletou praxí v oboru, a že tedy nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. Připouští, že je možné a v praxi obvyklé, aby jednatelé vedením účetnictví pověřili třetí osobu, namítá však, že jejich osobní odpovědnost za vedení účetnictví tím nemůže být dotčena ani jakkoli omezena. Nedílnou součástí povinnosti zajistit řádné vedení účetnictví je dle jejího názoru též povinnost na vedení účetnictví průběžně dohlížet a pravidelně ověřovat jeho správnost.
Dovolatelka vyslovuje názor, že úprava náhrady škody je v obchodním zákoníku založena na principu objektivní odpovědnosti, tedy že strana, která poruší svoji povinnost, je povinna škodu vždy nahradit, a to bez zřetele na to, zda porušení povinností, které způsobilo vznik škody, zavinila či nikoli, z čehož dovozuje, že žalovaní odpovídají za výsledek, kterým je v posuzovaném případě vznik škody způsobené nesprávně (tedy nikoli řádně) vedeným účetnictvím. V posuzovaném případě pak musí být za porušení právní povinnosti žalovaných jednatelů považováno (pokud nebudou brány v úvahu jejich pokyny k zaúčtování konkrétních položek) právě jejich omisivní jednání, když tito nevytvořili dostatečné podmínky pro to, aby účetnictví společnosti mohlo být vedeno řádně. Dle dovolatelky tedy i v případě, že by pověření účetní – zaměstnankyně bylo na straně žalovaných jednatelů považováno za okolnost vylučující jejich odpovědnost, nemohou se tím své odpovědnosti zprostit, neboť tytéž důvody vyloučení odpovědnosti za škodu již nebyly dány na straně pověřených zaměstnanců.
Dovolatelka argumentuje dále tím, že pokud by se jednatel mohl své odpovědnosti za řádné vedení účetnictví v celém rozsahu zprostit pověřením zaměstnance, znamenalo by to nepřímo zároveň limitaci odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti stanovené obchodním zákoníkem, což je s odkazem na §386 odst. 1 obch. zák. nepřípustné. Žalovaní zejména měli možnost pověřit vedením účetnictví externího daňového či účetního poradce, který by byl k této činnosti autorizován a který by byl pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s poskytováním těchto služeb. Rovněž by bylo možné pověřit takového poradce zpracováním daňových přiznání a/nebo zajistit z jeho strany pravidelné kontroly vedení účetnictví. Pouze takový přístup by dovolatelka považovala za dostatečný z hlediska splnění požadavku na zajištění řádného vedení účetnictví, neboť i v případě, že by činnost externího daňového či účetního poradce nebyla vykonávána řádně, měla by společnost zajištěno, že škoda, která jí v důsledku takového vedení účetnictví vznikne, bude v plné výši nahrazena. Žalovaní však žádnou z možností, kterou by žalobkyni dostatečně zabezpečili před nebezpečím vzniku škody nevyužili a bez přiměřeného důvodu spoléhali na to, že škoda žalobkyni nevznikne. Podmínky vzniku odpovědnosti žalovaných tak dle dovolatelky splněny byly.
Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a pro případ, že důvody, pro které napadený rozsudek zruší, platily i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, nechť zruší i rozhodnutí tohoto soudu.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu, nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
V otázce právní kvalifikace odpovědnosti jednatele za škodu způsobenou porušením povinností uvedených v §135 obch. zák. Nejvyšší soud zásadní právní význam v popsaném smyslu nespatřuje, neboť tuto otázku vyřešil již v rozhodnutí ze dne 22. června 2000, sp. zn. 29 Cdo 1162/99. V tomto rozhodnutí uzavřel a obšírně argumentoval, že jednatel se zprostí odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinností uvedených v ustanovení §135 obch. zák., jestliže prokáže, že zajistil vedení předepsané evidence a účetnictví v potřebném rozsahu kvalifikovanou osobou, které vytvoří pro výkon činnosti potřebné podmínky (poskytne potřebnou součinnost). Nedodržení takového postupu dovolatelka netvrdila. Odvolací soud tedy předestřenou otázku posoudil správně a v souladu s tímto závěrem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243c, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl a žalovaným podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. května 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu