ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.181.2002.1
sp. zn. 29 Odo 181/2002-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. V., podnikatele, proti žalované I. M., o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 140/97, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2001, č. j. 20 Co 792/2000, 228/2001 - 112, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2001, č. j. 20 Co 792/2000, 228/2001 - 112, se s výjimkou potvrzujícího výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 16. června 2000, č. j. 6 C 140/9783, zastavil řízení ohledně částky 5.000,- Kč (bod I. výroku), uložil žalované zaplatit žalobci částku 195.000,- Kč se sedmnáctiprocentním úrokem z prodlení od 11. června 1996 do zaplacení (bod II. výroku) a určil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalované (jež směřovalo proti vyhovujícímu výroku rozsudku ve věci samé) i žalovaného (který je podal toliko proti výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. května 2001, č. j. 20 Co 792/2000, 228/2001 - 112, odvolání žalované odmítl (první výrok) a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci na jejich náhradu částku 40.270,- Kč (druhý výrok). Dále potvrdil usnesení ze dne 16. října 2000, č. j. 6 C 140/97 - 105, jímž Okresní soud v Uherském Hradišti neprominul žalované zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku (třetí výrok) a zavázal žalovanou zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.162,50 Kč (čtvrtý výrok).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §47 a §218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - odmítl odvolání žalované jako opožděné, uzavíraje, že sama okolnost, že žalovaná dojížděla do zaměstnání mimo trvalé bydliště, nevede k závěru, že zásilka nebyla doručována řádně. Žalovaná sice doložila, že se v zaměstnání zdržovala ve dnech 31. července až 2. srpna 2000, podle sdělení pošty jí však byla zásilka doručována již 28. července 2000 a opětovně jí bylo uložení zásilky oznámeno i dne 2. srpna 2000, tedy v den, kdy se mohla vrátit do místa trvalého bydliště. Potvrzení matky žalované, že se žalovaná v měsících červnu až září 2000 ve dnech volna zdržovala u ní v B. u B., podle odvolacího soudu vzbuzuje vážné pochybnosti o věrohodnosti tohoto nynějšího tvrzení žalované. Jde o nejasné prohlášení, jež bylo předloženo teprve v průběhu řízení o odvolání proti usnesení o prominutí zmeškání lhůty; nadto není žádným věrohodným způsobem dokládáno, že by se žalovaná v U. H. vůbec nezdržovala v době od 28. července 2000 do 15. srpna 2000.
Proti usnesení odvolacího soudu, a to pouze proti prvnímu výroku, jímž bylo odmítnuto její odvolání, podala žalovaná (zastoupena advokátem) včas dovolání, s tím, že je opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíc, že v dané věci hraje zásadní význam výklad ustanovení §46 odst. 4 o. s. ř., přičemž vzniká otázka, zda za místo doručení podle uvedeného ustanovení lze považovat obec (jako správní jednotku) nebo katastrální území. U obcí by v takovém případě vznikalo mnoho nejasností, zejména u větších měst, poněvadž účastník se může zdržovat v obci, ale na zcela jiném místě, a zdržováním se rozumí fyzická přítomnost (faktický stav). Zákonodárce podle ní zajisté neměl na mysli takové případy, kdy někdo bydlí ve městě, ale na jiném konci, v jiné čtvrti. Dále pochybuje o tom, zda to, že někdo pracuje ve vzdálené obci a přijde se domů jen vyspat, je „zdržováním se“. Podle dovolatelky jsou uvedená ustanovení sporná a nelze trvat na jejich slovním výkladu. Na tomto základě dovolatelka poukazuje především na to, že v době doručování se na adrese svého trvalého bydliště v U. H. nezdržovala, neboť (jak plyne z potvrzení jejího zaměstnavatele) byla v zaměstnání v obci V., vzdálené od U. H. asi šedesát kilometrů. Vhodným způsobem výzvy k vyzvednutí zásilky pak zákonodárce nemohl mít na mysli vhození lístku do schránky poštovním doručovatelem, v situaci, kdy poštovní schránky v domě dovolatelky jsou poškozeny a volně přístupné. S takovou výzvou tedy nemohou být spojovány příslušné právní důsledky. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhl dovolání zamítnout. Uvedl, že odvolací soud rozhodl věcně i formálně správně a argumenty, jimiž zástupce dovolatelky dovolání odůvodnil, jsou pro posouzení právního vztahu nevýznamné, jelikož uváděné ustanovení §46 odst. 4 o. s. ř. se stalo účinným až od 1. ledna 2001.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - odvolání dovolatelky rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolatelka se v dovolání výslovně nepřihlašuje k žádnému z dovolacích důvodů vypočtených v §241 odst. 3 o. s. ř., po obsahové stránce (co do nesouhlasu s výsledky šetření odvolacího soudu o okolnostech doručení rozsudku soudu prvního stupně) jsou však dovolací námitky podřaditelné dovolacímu důvodu uvedenému v §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a co do námitek ohledně výkladu ustanovení §46 odst. 4 o. s. ř. dovolacímu důvodu uvedenému v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. přípustné a je i důvodné, byť nikoli z příčin v něm uvedených.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolacím důvodem dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., přičemž shodně se žalobcem uzavřel, že co do úvah týkajících se ustanovení §46 odst. 4 o. s. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné již proto, že podle tohoto ustanovení v rozhodné době (červenec 2000) nebylo ani nemohlo být postupováno (doručení písemností určených do vlastních rukou adresáta - fyzické osoby upravovalo před 1. lednem 2001 ustanovení §47 o. s. ř. a ustanovení §46 odst. 4 se v občanském soudním řádu v uvedené době vůbec nenacházelo). Dovolání je v tomto směru založeno na úpravě účinné od 1. ledna 2001, nadto se v něm tvrdí, že napadené usnesení je usnesením, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání proti svému rozsudku (k tomu srov. ustanovení §208 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001). K tomu lze uvést, že ať již bylo dovolatelce podkladem pro posledně cit. tvrzení cokoli, zcela jistě to nebyl obsah tohoto spisu, neboť v něm se žádné takové rozhodnutí nenachází a napadené usnesení je usnesením, jímž odvolací soud sám odmítl odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Pro úplnost (pomine-li Nejvyšší soud skutečnost, že dovolatelka snáší argumenty k jiné normě) lze dodat, že Nejvyšší soud opakovaně formuloval a odůvodnil závěr, od nějž nevidí důvodu odchýlit se ani v této věci a podle kterého vhodným způsobem výzvy k vyzvednutí písemnosti je i písemné uvědomění o uložení zásilky na poště, vhozené poštovním doručovatelem do poštovní schránky adresáta. Případná ztráta písemného uvědomění o uložení zásilky na poště, bylo-li doručeno do sféry ovládané adresátem, tedy např. do jeho - byť společné - poštovní schránky, jde (za jinak splněných podmínek vyžadovaných ustanovením §47 odst. 2 o. s. ř.) na vrub adresáta (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1999, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 10). Nejvyšší soud rovněž nemá žádné pochybnosti o tom, že osoba, která se z místa, kde pracuje (byť vzdáleného šedesát kilometrů), každý den vrací (byť jen „přespat“) do místa svého bydliště, se na takové adrese „zdržuje“ ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud nicméně přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. „zmatečnostem“), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; právě zmatečnostní vadou dle §237 odst. 1 o. s. ř., jakož i jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je řízení postiženo.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je řízení zmatečné i tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu spisu je patrno, že v odvolání (ze dne 11. září 2000) proti rozsudku soudu prvního stupně (spojeném se žádostí o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání) dovolatelka uvedla, že pracuje mimo své bydliště v obci V. v okrese Z., v hotelu s nepřetržitým provozem, kde současně přechodně bydlí a domů dojíždí občas o víkendech, přičemž o doručení rozsudku nebyla žádným způsobem vyrozuměna. V odvolání (ze dne 27. října 2000) proti usnesení, kterým jí okresní soud neprominul zmeškání lhůty k podání odvolání, dovolatelka tvrdila že se v červenci, srpnu a září 2000 zdržovala mimo bydliště, neboť jednak přechodně pobývala v hotelu, v němž pracovala jako servírka, jednak občas o víkendech dojížděla za matkou do obce B. u B. Pobyt u matky v B. u B. doložila čestným prohlášením matky.
Odvolací soud vydal napadené usnesení, aniž nařídil jednání, přičemž z odůvodnění jeho usnesení plyne, že předložené prohlášení pokládal za nejasné a neměl je za dostatečně věrohodné.
Při zkoumání, zda rozsudek byl účastníku řízení doručen, vychází soud ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, popřípadě ze skutečností o okolnostech doručení zjištěných pomocí šetření, které provedl buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně jako soudu dožádaného. I když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení, zda soudní písemnost byla řádně doručena, nejde o dokazování, soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení §122 a násl. o. s. ř. Účastníci proto mají mimo jiné právo být přítomni při výslechu svědků (§126 o. s. ř.), výslechu účastníků (§131 o. s. ř.) či provádění důkazu listinou (§129 o. s. ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného šetření (§123 o. s. ř.). Obdobné závěry nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již v usneseních uveřejněných pod čísly 25/2002 a 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 25/2002“ a „R 40/2003“).
V mnoha svých rozhodnutích Nejvyšší soud také vysvětlil, že to, že soud neprovedl důkaz navržený ve sporném řízení procesní stranou zatíženou důkazním břemenem k prokázání okolnosti důležité pro rozhodnutí o věci, může představovat jen vadu řízení (jinou než uvedenou v §237 odst. 1 o. s. ř.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která naplňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 23 Cdo 75/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 20, ročník 1998, pod číslem 146).
Důvodem k tomu, aby soud odmítl provedení účastníkem navrženého důkazu, je vztah nabízeného důkazu k projednávané věci. Může jít například o to, že navržený důkaz nemůže žádným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu věci, že jeho provedení by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně zjištěn dříve provedenými důkazy, nebo že nejde o důkaz potřebný pro rozhodnutí (ačkoliv může osvětlit skutkový stav věci), se zřetelem k soudem zaujatému právnímu názoru. Důvodem k odmítnutí důkazu však nemůže být jeho nevěrohodnost. Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu §132 o. s. ř., přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl dokazování.
Z ustanovení §214 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. se podává, že k projednání odvolání není třeba nařizovat jednání ani v případě, že se odmítá odvolání podle §218 o. s. ř.
Možnost odmítnout odvolání bez jednání má však odvolací soud jen neprovedl-li v odvolacím řízení dokazování, jehož výsledky mají být podkladem pro rozhodnutí o odvolání; pro šetření o okolnostech doručení to platí obdobně. Přistoupí-li tudíž odvolací soud ke zjišťování skutečností o okolnostech doručení pomocí šetření, musí i v případě uvedeném v ustanovení §214 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nařídit jednání; využití postupu podle označeného ustanovení nesmí být na újmu práv, která občanský soudní řád účastníkům poskytuje. Jen při jednání mohou totiž účastníci uplatnit své právo vyjádřit se k výsledkům provedeného šetření (§122 odst. 1, §123 a §129 odst. 1 o. s. ř.).
Jestliže odvolací soud takto nepostupuje a při rozhodování o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zjišťuje rozhodné skutečností o včasnosti odvolání pomocí šetření, aniž nařídí odvolací jednání a aniž dá účastníkům řízení možnost se při tomto jednání k výsledkům provedeného šetření vyjádřit, trpí řízení vadou dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.. Hodnotil-li tedy odvolací soud v této věci věrohodnost žalovanou nabízené listiny (čestného prohlášení její matky), aniž nařídil odvolací jednání, při němž by tuto listinu četl nebo sdělil její obsah (srov. §129 o. s. ř.) a při němž by dal účastníkům řízení možnost se k výsledkům provedeného šetření vyjádřit, pak jeho postup správný nebyl a odvolací řízení je postiženo zmatečností dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (shodně srov. opět R 25/2002 a zejména R 40/2003).
Odvolací soud své rozhodnutí založil na k závěru, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno o tvrzení, že se v místě doručování v rozhodný okamžik nezdržovala.
Podle ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. (jak platilo v rozhodné době), nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Výklad podávaný soudní praxí je pak jednotný v tom, že závěr o náhradním doručení písemnosti určené do vlastních rukou nemůže - v intencích §47 odst. 2 věty první o. s. ř. - obstát, není-li splněna podmínka, že adresát písemnosti (který nebyl zastižen) se v místě doručení při prvním pokusu o doručení písemnosti zdržuje.
Podle ustanovení §120 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (odstavec 1 věta první). Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3 věta druhá).
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka nebyla (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 věty první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá.
Povinnost důkazní uložená účastníkům řízení je povinností procesní. O této povinnosti a o z ní vyplývajícím důkazním břemenu je proto soud účastníky povinen (ve smyslu §5 o. s. ř.) poučit (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a poučovací povinnost v tomto směru má i odvolací soud (srov. §211 o. s. ř.).
Odvolací soud pak závěr o neunesení důkazního břemene dovolatelky co do tvrzení, že se v době doručování rozsudku v místě bydliště nezdržovala, učinil, aniž dovolatelku - jak je patrno z obsahu spisu - poučil o její procesní povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení a o následcích případné nečinnosti v uvedeném směru. Zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Uvedené platí tím více, že od 1. července 2000 do 31. prosince 2000, neměla byť i řádně vyplněná doručenka povahu veřejné listiny. Dřívější judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. jeho usnesení ze dne 25. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 18, ročník 1998, pod číslem 127) vycházela z předpokladu, že k tomu, aby doručence bylo možné přiznat povahu veřejné listiny (s procesními důsledky plynoucími z §134 o. s. ř.), zde musí být právní předpis vymezující náležitosti doručenky. V době od 1. července 2000 do 31. prosince 2000 tomu tak nebylo, neboť vyhláška č. 78/1989 Sb., ve znění vyhlášky č. 59/1991 Sb., jež se zabývala náležitostmi doručenky („doručováním úředních písemností s hnědým pruhem“ a „doručováním úředních písemností s modrým pruhem“) v příloze číslo 5, byla s účinností od 1. července 2000 zrušena zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních službách. Jinak řečeno, doručenka prokazující doručení písemnosti v době od 1. července 2000 do 31. prosince 2000 byla pouze soukromou listinou a zpochybnil-li účastník řízení údaje v takové doručence uvedené, bylo věcí soudu prokázat, že k doručení písemnosti způsobem předjímaným v ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. skutečně došlo.
Lze tedy uzavřít, že napadené usnesení je postiženo zmatečností dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. a trpí i jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci; Nejvyšší soud je proto - s výjimkou výroku, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně týkající se žádosti žalované o prominutí zmeškání lhůty - zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Na odvolacím soudu bude, aby v mezích procesního poučení, jež dovolatelce poskytne, jmenovanou poučil i o tom, že jen důkazy, jež se budou vztahovat ke dni, kdy byl činěn první pokus o doručení rozsudku (ke dni 28. července 2000) jsou způsobilé doložit tvrzení, že se v rozhodné době nezdržovala v místě svého bydliště.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. září 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu