ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.214.2003.1
sp. zn. 29 Odo 214/2003-192
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně S.P.M.B. a.s., zastoupené JUDr. M. S., advokátkou, proti žalované S., a.s. – v likvidaci, zastoupené JUDr. J. Š., advokátem, o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu na zaplacení částky 14.023,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod. sp. zn. 24 Cm 497/94, k dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. května 2002, č.j. 7 Cmo 614/99-178, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. května 2002, č.j. 7 Cmo 614/99-178 se ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 400.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 15. října 1992 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
II. Dovolání směřující proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. května 2002, č.j. 7 Cmo 614/99-178, jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 14.023,- Kč, se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 2. února 1999, č.j. 24 Cm 497/94-150 tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 400.000,-Kč s 18% úrokem z prodlení od 15. října 1992 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítl vzájemný návrh, jímž se žalovaná domáhala po žalobkyni zaplacení částky 14.023,- Kč a žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 82.499,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku na účet její právní zástupkyně.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že jako správná přejímá skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, ovšem nesouhlasí se závěry, které na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně učinil. Vycházeje z toho, že existence pohledávky žalobkyně vůči žalované z jí tvrzeného důvodu nebyla sporná (žalovaná tento závazek ostatně co do důvodu i výše dne 1. prosince 1993 uznala), zabýval se odvolací soud důvodností obrany žalované spočívající v uplatněné námitce započtení, když žalovaná tvrdila, že má vůči žalobkyni pohledávku v celkové výši 458.623,- Kč. Existenci této pohledávky dovozovala ze skutečnosti, že žalobkyni zaplatila za provedené práce podle předchozích smluv o dílo o tuto částku více, než bylo sjednáno. Oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobkyně nebyla oprávněna jednostranně bez souhlasu žalované zvýšit smluvenou cenu, odvolací soud uzavřel, že žalovaná veškeré faktury vystavené žalobkyní na základě smluv o dílo uhradila a zaplacením vyúčtované ceny díla převyšující cenu smluvenou „zcela nepochybně“ vyjádřila souhlas s jejím zvýšením a v intencích ustanovení §407 obchodního zákoníku co do důvodu i výše uznala pohledávku žalobkyně, když neučinila nic, z čeho by bylo možné usuzovat, že závazek, který plnila, zpochybňuje.
Současně odvolací soud zdůraznil, že žalovaná sama tvrdila, že plněním na faktury vystavené žalobkyní zaplatila „za provedené práce“, a pokud žalobkyně práce pro žalovanou provedla, byť i nad rámec sjednaný ve smlouvách, a žalovaná za tyto práce zaplatila, nelze dovodit, že by žalobkyni vzniklo bezdůvodné obohacení. Platby realizované žalovanou za provedené práce pak v žádném případě nelze považovat za plnění bez právního důvodu, jak dovodil soud prvního stupně. Proto, aby obrana a vzájemný návrh žalované byly úspěšné, musela by, dle odvolacího soudu, tvrdit nejen to, že přeplatila sjednanou cenu díla, ale i to, že práce, za které zaplatila, nebyly provedeny, a tato svá tvrzení by musela rovněž prokázat. Absence potřebných tvrzení a k nim přiřazených důkazů pak znamenala, že nebyl prokázán ani základní předpoklad úspěšnosti uplatněné námitky započtení a vzájemného návrhu, tj. existence vzájemné pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.], s tím, že ceny díla dle smluv o dílo č. 0606-23-48-609 z 3. března 1992 a č. 0612-23-48-609 ze dne 13. května 1992 měly být posuzovány z pohledu ustanovení §547 odst. 2 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a plnění poskytnutá nad ceny sjednané ve smlouvách o dílo nutno považovat za plnění bez právního důvodu, přičemž pohledávku takto vůči žalobkyni vzniklou, z části započetla na žalobou uplatněný nárok a z části uplatnila vzájemnou žalobou.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka dále spatřovala i v závěru, že zaplacením prací měla vyjádřit souhlas se zvýšením ceny, a v této souvislosti zdůrazňovala, že k dohodě o změně ceny nedošlo, a navíc ke změně písemně uzavřené dohody mohlo dojít pouze v písemné formě, a to pod sankcí neplatnosti. Dovolatelka proto požadovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání, jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozsudku, ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolání žalované v části směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 14.023,- Kč, není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §238 o. s. ř. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odst. 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.
Jelikož dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 14.023,- Kč nelze je považovat za přípustné, a přípustnost dovolání pak nemohla být založena ani poučením odvolacího soudu o opravných prostředcích, v němž odvolací soud uvedl, že „ve lhůtě jednoho měsíce od právní tohoto rozsudku je možné podat dovolání u Krajského soudu v Brně“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání v této části jako nepřípustné odmítl.
Ve zbývající části je dovolání žalované přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §536 odst. 1 obchodního zákoníku smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení.
Ustanovení §547 obchodního zákoníku pak stanoví, že na výši ceny nemá vliv, že cena byla určena na základě rozpočtu, jenž je součástí smlouvy nebo byl objednateli sdělen zhotovitelem do uzavření smlouvy (odstavec 1). Byla-li však cena určena na základě rozpočtu, ohledně něhož ze smlouvy vyplývá, že se nezaručuje jeho úplnost, může se zhotovitel domáhat přiměřeného zvýšení ceny, objeví-li se při provádění díla potřeba činností do rozpočtu nezahrnutých, pokud tyto činnosti nebyly předvídatelné v době uzavření smlouvy (odstavec 2). Nesouhlasí-li se zvýšením ceny objednatel, určí její zvýšení soud na návrh zhotovitele (odstavec 4). Zhotoviteli zaniká nárok na určení zvýšení ceny podle odstavců 2 a 3, jestliže neoznámí nutnost překročení rozpočtované částky a výši požadovaného zvýšení ceny bez zbytečného odkladu poté, kdy se ukázalo, že je nevyhnutelné překročení ceny, jež byla určena na základě rozpočtu (odstavec 6).
Podle ustanovení §549 odst. 1 obchodního zákoníku dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na omezení rozsahu díla a nesjednají-li jeho důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit cenu přiměřeně sníženou; dohodnou-li se tímto způsobem na rozšíření díla, je objednatel povinen zaplatit cenu přiměřeně zvýšenou. Podle odstavce 2 dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na změně díla a nesjednají-li její důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit cenu zvýšenou nebo sníženou s přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v účelných nákladech spojených se změněným prováděním díla.
Podmínky, za nichž lze zvýšit cenu díla určenou podle rozpočtu, ohledně něhož ze smlouvy vyplývá, že se nezaručuje jeho úplnost (§547 odst. 2 obchodního zákoníku), nelze ztotožňovat s podmínkami pro zvýšení ceny díla v důsledku dohodnutého rozšíření díla nebo změny díla po uzavření smlouvy (§549 obchodního zákoníku). V prvém z uvedených případů je totiž upravena možnost domáhat se přiměřeného zvýšení ceny určené podle rozpočtu, která je podmíněna tím, že při provádění díla vyvstane potřeba činností do rozpočtu nezahrnutých a současně tyto činnosti nebyly předvídatelné v době uzavření smlouvy. Naproti tomu zvýšení ceny dle ustanovení §549 obchodního zákoníku je vázáno na dohodu stran smlouvy o rozšíření, popř. změně díla, aniž by byly sjednány důsledky na jeho cenu, přičemž zvyšovaná cena díla nemusí být cenou určenou na základě rozpočtu. Taková dohoda stran (rozuměj dohoda stran o rozšíření, popř. změně díla) by přitom vyžadovala písemnou formu pouze tehdy, obsahovala-li by původní (měněná) písemně uzavřená smlouva o dílo ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě (srov. §272 odstavec 2 obchodního zákoníku).
Jestliže odvolací soud bez bližšího odůvodnění současně hovoří o „zvýšení ceny díla“ a o „zaplacení prací provedených nad rámec sjednaný ve smlouvách“, aniž by rozlišoval (a skutkovými zjištěními podložil), zda šlo o situaci předvídanou ustanovením §547 odst. 2 obchodního zákoníku nebo zda šlo o práce prováděné na základě dohody stran o rozšíření díla, popř. práce realizované bezesmluvně, a aniž by konkretizoval, co bylo právním důvodem plnění nad rámec cen sjednaných ve smlouvách o dílo, nelze než jeho právní závěr, dle kterého toto plnění nebylo plněním bez právního důvodu, považovat za neúplný, a tudíž i nesprávný.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.], dovolací soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 1 věty za středníkem, odst. 2 věty první odst. 5 o. s. ř. v rozsahu, v němž bylo dovolání shledáno přípustným, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. května 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu