ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.223.2001.1
sp. zn. 29 Odo 223/2001-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobců: A) m. P., B) T. C. P. akciová společnost, proti žalované: D., spol. s r.o., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 65/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2000, čj. 13 Co 348/2000 - 42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl výše uvedeným rozsudkem v předmětné věci ve výroku I. tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 2. 2000, čj. 12 C 65/99-23, kterým tento soud uložil žalované vyklidit a předat žalobci b) nebytové prostory vymezené ve výroku, potvrdil. Výrokem II. zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit každému žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 875,- Kč.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dovodil, stejně jako soud prvního stupně, že dne 5. 10. 1990 účastníci neuzavřeli platnou smlouvu o nájmu nebytových prostor, neboť smlouva neměla náležitosti podle ust. §3 odst. 3 zák. č. 116/1990 Sb. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že příslušný správní orgán byl požádán o předchozí souhlas k pronájmu nebytových prostor a z tohoto důvodu je smlouva neplatná. Neplatnost smlouvy se vztahuje ke dni uzavření, tedy k 5. 10. 1990, a následné listiny se této neplatnosti nedotýkají. Smlouva je podle ust. §3 odst. 4 zák. č. 116/1990 Sb., neplatná od počátku, bez ohledu na změnu provedenou zákonem č. 302/1999 Sb., který na právní posouzení věci nemůže mít vliv, neboť pro posouzení věci je rozhodná právní úprava v době uzavření smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání podle §239 a §237 písm. c) ve spojení s §241 odst. 1) a 2) občanského soudního řádu ve znění novely, provedené zákonem č. 30/2000 Sb., (dále též jen „o. s. ř.). V úvodu dovolatelka nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy. Smlouvu o nájmu je třeba hodnotit komplexně a teprve souhrn všech jejích složek z ní vytváří jednu perfektní smlouvu. Právní úvaha odvolacího soudu je v tomto nesprávná. Největší pochybení odvolacího soudu rázu formálního i materiálního spočívá v tom, že odvolací soud, přestože zaprotokoloval dodatek odvolání žalované ze dne 23. 10. 2000, vůbec tuto část odvolání žalované nehodnotil a nezabýval se důvody tohoto doplnění, a tím žalovanou zkrátil na jejím právu na odvolání. Dovolatelka opsala doplnění odvolání, ve kterém se domnívá, že zásada dobrých mravů použitá ve prospěch žalobce, by naopak měla být argumentem ve prospěch žalované. Vedle toho poukazuje na to, že žalobce po dobu trvání nájemního poměru věděl o absolutní neplatnosti, a proto v rámci smluvní volnosti dané mu dispozitivností občanského zákoníku upravil některá práva a povinnosti zakotvené ve smlouvě odchylně. Žalobce využil smluvní volnosti a uzavřel smlouvu, kterou se také deset let řídil, což by jistě nečinil, kdyby smlouva měla být pro něj nevýhodná nebo dokonce neplatná, a to od samého počátku. Dovolatelka soudí, že by bylo v rozporu s přirozeným právem, aby právě ve prospěch žalobce byla použita zásada „contra bonos mores“, když tato zásada by naopak měla být argumentem ve prospěch dovolatelky. S námitkami, které byly obsahem doplnění odvolání se však v odůvodnění odvolací soud vůbec nevyrovnal, nebyly hodnoceny, ani kladně, ani záporně a nebyly odmítnuty jako právně nesprávné či neadekvátní. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto nepřezkoumatelné a dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud věc přijal, protože jde o věc mimořádně právně významnou. Současně žádá, aby dovolací soud odložil podle §243 o. s. ř. vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejde - li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jde - li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, úprava připouští dovolání jen ve třech případech. V prvním z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle §239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. Ve druhém případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné také tehdy, jestliže odvolací soud při splnění dalších, v citovaném ustanovení uvedených předpokladů, nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
O žádný z vyjmenovaných případů přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v daném případě nejde, neboť odvolací soud potvrdil - v tam uvedeném znění - v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž by proti svému potvrzujícímu výroku rozsudku připustil dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř. a aniž by připuštění dovolání žalovaná navrhla před vyhlášením rozsudku. Pouhé tvrzení dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže samo o sobě založit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., schází-li prvotní předpoklad přípustnosti dovolání, totiž odvolacím soudem zamítnutý (popř. opomenutý) procesní návrh žalované na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného zákonného ustanovení.
Protože v posuzovaném případě není dovolání podle ustanovení §239 o. s. ř. přípustné a protože dovolatelka netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné
Dovolací soud proto dovolání žalované - aniž se věcí dále zabýval - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. c) o. s ř., odmítl.
Pro odložení vykonatelnosti podle ust. §243 o. s. ř. nebyl shledán důvod.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobcům v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. října 2001
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v. r.
předseda senátu