ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.234.2002.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. V., proti žalované 2. s. p. i. f., a.s., o nařízení předběžného opatření a o neplatnost přeměny, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 308/99, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2001, čj. 14 Cmo 100/2001-60, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23.8.2001, čj. 32 Cm 308/99-46 a čj. 32 Cm 308/99-48. Prvním z těchto usnesení soud prvního stupně zrušil svoje usnesení ze dne 12.12.1999, čj. 32 Cm 308/99-6, jímž ve spojení s potvrzujícím usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19.4.2000, čj. 7 Cmo 348/2000-27, zamítl návrh na nařízení předběžného opatření a rozhodl o náhradě nákladů řízení a řízení o vydání předběžného opatření zastavil (výrok I.). Výrokem II. soud zastavil řízení ve věci samé a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve věci samé. Druhým usnesením pak soud prvního stupně rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci. Soud prvního stupně zrušil svoje předchozí rozhodnutí o předběžném opatření a spolu s ním i rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, jelikož dospěl k závěru, že žalovaná zanikla ke dni 1.5.2000 bez právního zástupce, a tedy nebylo možné po tomto datu doručit tomuto účastníku výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, a obě rozhodnutí o předběžném opatření tak nemohou nikdy nabýt právní moci. Zánik žalované byl i důvodem zastavení řízení ve věci samé.
Žalobce podal proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání. Pokud jde o jeho přípustnost, odkazuje na ustanovení §239 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) a f) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“). Důvodnost tohoto dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky procesního nástupnictví po žalované a dále v tom, že řízení trpí vadami uvedenými v §237 o.s.ř. Konkrétně namítá, že soudy obou stupňů pochybily, když po zániku žalované nepokračovaly v řízení s posledními akcionáři žalované, na které přešel její majetek a zřejmě i závazky. Těmto osobám měly soudy ustanovit procesního opatrovníka a pokračovat v řízení. Další pochybení soudů spatřuje žalobce v tom, že se nezabývaly otázkou možné procesní účasti investiční společnosti, jež obhospodařuje a spravuje majetek existujících právních nástupců žalované, v řízení. Soudy se však nejenže těmito otázkami nezabývaly, ale dokonce ani řádně nezdůvodnily proč tak neučinily. Tím byl žalobce zkrácen na svém ústavně garantovaném právu na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Dále žalobce uvádí, že z řízení o výmazu žalovaného z obchodního rejstříku se jej soud snaží vyloučit, a tak jej zbavit procesní možnosti brojit proti dopadům přeměny, zániku a výmazu žalovaného do svého právního postavení. V této souvislosti žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12.9.1996, sp. zn. IV. ÚS 230/95 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 6, ročník 1996, str. 39-44). S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud – ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. – odvolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky určené v ustanovení §239 o.s.ř. daná věc nesplňuje, neboť odvolací soud nerozhodoval ve věci samé (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 53/1998 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek).
Existenci vad uvedených v ustanovení §237 o.s.ř., na které žalobce odkazuje, dovolací soud také neshledal.
Pokud jde o vadu uvedenou v §237 odst. 1 pod písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2001, pod číslem 68, vysvětlil, že dovolací soud k ní přihlíží, jen týká-li se dovolatele. Již proto tudíž řízení touto vadou není postiženo.
Existenci vady dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Nejvyšší soud také nezjistil. Odnětím možnosti jednat před soudem dle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy a jestliže se takový nesprávný postup projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování.
V projednávané věci dovolatel spatřuje nesprávnost postupu v tom, že soudy neodstranily odstranitelnou překážku řízení, ale řízení zastavily. Rozhodnutí o zastavení řízení a jeho následné potvrzení odvolacím soudem je založeno na názoru soudu, že žalovaná zanikla bez právního nástupce. Tento hodnotící úsudek soudů, projevený v rozhodnutích, pak není nesprávným postupem „v průběhu řízení“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, publikované v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod číslem 42).
Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je odmítl.
K námitce dovolatele, že rozhodnutí obou soudů nejsou dostatečně odůvodněna, Nejvyšší soud uvádí, že i kdyby by takovýto nedostatek existoval, neodnímal by žalobci možnost jednat před soudem, neboť soudy by jím neodňaly účastníku žádné z procesních práv, která mu zákon přiznává, ale tento nedostatek by způsoboval vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jestliže je dovolání přípustné, je k takové vadě dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. povinen přihlédnout i bez návrhu. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci dovolání přípustné není, dovolací soud se případnou existencí uvedené vady nezabýval.
Pokud jde o odkaz dovolatele na výše uvedený nález Ústavního soudu a jeho námitku s ním související, týkají se řízení před rejstříkovým soudem a ne řízení tohoto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. září 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu