ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.255.2006.1
sp. zn. 29 Odo 255/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce D. i. H. K., výrobní družstvo, zastoupeného advokátem, proti žalované P. D., s. r. o., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 227/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2005, č. j. 25 Co 89/2005 – 283, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 6.039,25,- Kč do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. října 2004, č. j. 8 C 227/98 – 264, kterým tento soud zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí uvedených ve výroku (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. K těmto závěrům dodal, že Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. prosince 1990, sp. zn. Do 92, zapsal do tehdejšího podnikového rejstříku, výrobní družstvo H. K. [(poté Obchodní družstvo P.) – dále jen „družstvo“ ]. Stalo se tak na základě usnesení členské schůze žalobce ze dne 10. prosince 1990. Zápis do podnikového rejstříku měl konstitutivní charakter a jeho podmínkou bylo i doložení protokolu o vyčlenění majetku, včetně nemovitostí ve smyslu §49 odst. 3 zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví (dále též jen „zákon“). Vznik družstva a vložení nemovitostí do něho je podle odvolacího soudu nutno pokládat za jeden neoddělitelný celek. Majetkové spory vzniklé v souvislosti s vyčleněním rozhodovala hospodářská arbitráž (§49 odst. 4 zákona), avšak návrh na takové rozhodnutí žalobce ani družstvo nepodali. K zápisu vyčleněného družstva došlo podle §107 a násl. hospodářského zákoníku a rejstříkový soud byl povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady k provedení zápisu vyžadované právními předpisy (§112 odst. 2 hospodářského zákoníku); žádné pochybení tehdy neshledal a jeho usnesení nabylo právní moci. Přezkumem platnosti podmínek, za nichž došlo k vyčlenění družstva a majetku ze žalujícího družstva, by soudy na základě žaloby o určení vlastnického práva nepřípustně přezkoumávaly předpoklady vzniku družstva (k 1. lednu 1991) a pravomocné rozhodnutí o jeho vzniku.
Odvolací soud dále uvedl, že k 1. lednu 1992 nabyl účinnosti zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), kterým došlo mimo jiné ke zrušení zákona č. 176/1990 Sb. (§772 bod 8. obch. zák.). Družstvo, stejně jako žalobce, se následně přeměnily na družstva podle obchodního zákoníku (§765 obch. zák.). Po zápisu změn do obchodního rejstříku se družstvo a žalobce pokládají za družstva založená podle tohoto právního předpisu (§765 odst. 2 poslední věty obch. zák.).
Pro právní poměry žalobce a družstva, proto platí zásady, na kterých je založen obchodní zákoník. Jednou z nich je zásada spočívající v tom, že důsledky porušení právní povinnosti nesmějí být v hrubém nepoměru s dopadem, které toto porušení mělo do právních poměrů oprávněné osoby, ani se závažností takového porušení. Tuto zásadu je možno aplikovat i bez výslovného ustanovení v zákoně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 1013/2002). Určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, by ve své podstatě znamenalo vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze ze dne 10. listopadu 1990 a zpochybnění vzniku družstva. Takové určení by se velmi závažně promítlo do právních poměrů celé řady oprávněných osob. Rozhodující dopad by mělo do majetkových podílů členů družstva a žalobce, které v minulosti nepochybně někteří členové převedli. Družstva prošla transformací a družstvo v mezidobí vstoupilo do mnoha závazkových vztahů se třetími osobami, mj. došlo k převodu části podniku na žalovanou a neplatnost vzniku družstva by měla za následek, že vztahy s neexistujícím subjektem nemohly vzniknout. Nastolen by byl stav podstatným způsobem zasahující do práv mnoha osob získaných v dobré víře a vznikl by hrubý nepoměr s dopadem, který má porušení kogentního ustanovení §49 zákona na právní poměry žalobce.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) a §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel rekapituluje dosavadní průběh sporu a uvádí, že pro otázku vlastnického práva žalované považuje za podstatné zda lze smlouvou o prodeji podniku nabýt vlastnické právo od nevlastníka.Tvrdí, že žalované vlastnické právo nesvědčí, když převodce, nebyl vlastníkem převáděných nemovitostí, ale ještě v době jejich převodu na žalovanou byl vlastníkem žalobce.
Dovolatel poukazuje na protokol o převodu vlastnictví a práva hospodaření a zpochybňuje datum jeho vzniku, neboť byl pořízen a podepsán 10. prosince 1990, avšak uvedeno v něm je, že byl schválen představenstvem družstva 21. prosince 1990. Nadto obsah této listiny shledává v rozporu s obecným právem a konstantní judikaturou, když není zřetelné, zda jde o převod vlastnictví anebo práva hospodaření k určitým věcem a stejně tak není zřetelné, ke kterému okamžiku se takový převod vlastnictví či práva hospodaření děl, zda ke dni 31. prosince 1990, kdy nabyvatel neexistoval anebo až ke dni 1. ledna 1991, kdy sice již existoval, avšak osoby, které se pod protokol o převodu vlastnictví a práva hospodaření za jednající podepsaly, takové jednání činit nemohly, navíc za subjekt dosud neexistující. Dovolatel tvrdí, že stranou nelze ponechat ani „hodnocení určitosti převáděných věcí“.
Otázky, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, spatřuje dovolatel v posouzení, zda k převodu vlastnického práva anebo práva hospodaření může dojít na základě dvou na sobě nezávislých právních skutečností, jednak usnesení kolektivního orgánu právnické osoby, jež nemá podle ustálené rozhodovací praxe účinky navenek a dále rozhodnutí rejstříkového soudu (lhostejno, zda vedoucího podnikový či nyní obchodní rejstřík) o povolení zápisu právnické osoby do podnikového (či nyní obchodního) rejstříku, zda usnesení kolektivního orgánu právnické osoby bez účinků navenek, je právní skutečností a zda lze usnesení kolektivního orgánu jedné právnické osoby (zde usnesení členské schůze žalobce ze dne 10. prosince 1990) spojit s autoritativním konstitutivním rozhodnutím rejstříkového soudu o vzniku jiné právnické osoby, bez toho, že by šlo o nástupce (ať již universálního nebo singulárního) v titulu pro nabytí vlastnického práva k nemovitostem.
Pokud jde o dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., napadá dovolatel postup, kdy ve věci bylo rozhodnuto částečným rozsudkem a posléze doplňujícím rozsudkem, přičemž vadu spatřuje v tom, že se soudy obou stupňů věnovaly „především institucionálním otázkám souvisejícím s vyčleňováním označeného družstva“ a neprovedly důkazy obsahem listin „týkajících se existence nemovitostí a jejich alespoň přiměřeně konkrétního určení“a ani v odůvodnění rozhodnutí se s těmito skutečnostmi nevypořádaly. Tato vada vyvěrá podle dovolatele především z „nekritického konstatování, že není pochyb o tom, co mezi sebou žalobce a označené družstvo podle označeného protokolu o převodu vlastnictví a práva hospodaření eventuelně hodlali převést ve vztahu k tomu, co v důsledku smlouvy o převodu podniku mezi družstvem a žalovanou převáděli podle smlouvy o prodeji podniku“. Přitom v odůvodnění svých rozhodnutí vybudovaly soudy svůj závěr toliko na otázce charakteru vyčlenění označeného družstva.
Dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné s hmotným právem, především pak se zákonem č. 176/1990 Sb. (dále jen „zákon“). Za rozporné s hmotným právem považuje i posouzení formy a obsahových náležitostí smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem a existence subjektů takové smlouvy a jejich oprávnění jednat jménem právnické osoby v určitém čase.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc přikázal k novému projednání se závazným právním názorem.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch rozhodnutí soudů obou stupňů. Dovolání má za nedůvodné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, nebo dospěje-li k závěru, že napadené rozhodnutí je správné, aby dovolání zamítl.
Dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Odvolací soud založil své rozhodnutí především na tom, že vyčleněné družstvo řádně vzniklo zápisem do obchodního rejstříku. S tímto závěrem se dovolací soud zcela ztotožňuje, neboť je v souladu s jeho rozhodnutím ze dne 13. ledna 1999, sp. zn. 1 Odon 101/97. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že poté, co byla do obchodního rejstříku pravomocně zapsána skutečnost, která vyplynula z unesení valné hromady – v projednávané věci z usnesení členské schůze – nelze provedený zápis přezkoumávat jinak, než na základě rozhodnutí soudu o tom, že usnesení valné hromady (členské schůze) je neplatné. Nebylo-li takové rozhodnutí vydáno, není přezkum takového zápisu možný. Stejný závěr pak vyplývá od účinnosti zákona č. 370/2000 Sb., z ustanovení §131 odst. 8 obch. zák. a §242 odst. 2 obch. zák. K tomu je ještě třeba dodat, že od 1. července 1996, kdy bylo zákonem č. 142/1996 Sb., do obchodního zákoníku vloženo ustanovení §69b (dnes ustanovení §68a), nelze zrušit rozhodnutí, jímž se povoluje zápis společnosti či družstva do obchodního rejstříku a nelze se domáhat určení, že společnost či družstvo nevznikly.
Smlouvu o prodeji části podniku tedy se žalovanou uzavřela existující právnická osoba – družstvo.
Dále pak se odvolací soud zabýval otázkou, zda byl prodávající ze smlouvy o prodeji podniku vlastníkem nemovitostí, jichž se žaloba týká.
K tomu uzavřel, že podmínkou pro zápis vyčleněného družstva do podnikového rejstříku bylo i doložení protokolu o vyčlenění majetku, včetně nemovitostí, ve smyslu §49 odst. 3 zákona. Majetkové spory vzniklé v souvislosti s vyčleněním tehdy rozhodovala hospodářská arbitráž (§49 odst. 4 zákona), avšak ani žalobce ani družstvo arbitrážní žádost o takový přezkum nepodali. Přitom vznik družstva a vložení nemovitostí do něho je nutno pokládat za jeden neoddělitelný celek. Tento závěr odvolacího soudu je správný.
V ustanovení §49 odst. 3 a 4 zákona se určuje, že nové družstvo vznikne dnem zápisu do podnikového rejstříku. K návrhu na zápis se připojí údaje o vyčlenění členů a protokol obsahující zejména údaje o vyčlenění majetku, práv a povinností; protokol musí být schválen představenstvem družstva a nadpoloviční většinou členů vyčleňované organizační jednotky. Nedojde-li k dohodě o obsahu protokolu, přiloží se k návrhu na zápis prohlášení o této skutečnosti. Majetkové spory vzniklé v souvislosti s vyčleněním, rozhoduje hospodářská arbitráž. Z uvedeného vyplývá, že nedomohl-li se žalobce postupem podle §49 odst. 4 zákona rozhodnutí, že vlastnické právo k nemovitostem, které jsou předmětem sporu, na družstvo nepřešlo, nemůže být úspěšná jeho žaloba na určení vlastnického práva k těmto nemovitostem.
Námitky dovolatele týkající se tvrzených procesních pochybení neshledal Nejvyšší soud důvodnými, neboť žádný z napadaných postupů nelze kvalifikovat jako vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
Dalšími odvolatelem předestřenými otázkami se dovolací soud zabývat nemohl, neboť odvolací soud na nich své rozhodnutí nezaložil.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení §5 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 20. listopadu 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu