ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.270.2003.1
sp. zn. 29 Odo 270/2003-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Františka Kučery v právní věci žalobce P. P., proti žalované Z. s. P. u S., a. s., zastoupené JUDr. V. K., advokátem, o žalobě žalované na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Příbramí pod sp. zn. 12 C 113/2002, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2002, č. j. 23 Co 492/2002 – 24, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 9. září 2002, č. j. 12 C 113/2002 – 10, zamítl žalobu žalované na obnovu řízení vedeného před Okresním soudem v Příbrami pod sp. zn. 12 C 52/2000, uváděje, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro povolení obnovy řízení. Důkazy předložené žalovanou totiž mohly být provedeny již v původním řízení, jelikož žalovaná o nich věděla, měla je k dispozici a mohla je proto použít; nejde o důkazy, které by dodatečně vyšly najevo. Na tomto základě soud - odkazuje na ustanovení §228 odst. 1 a §235e odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - uzavřel, že žaloba na obnovu řízení není přípustná.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. listopadu 2002, č. j. 23 Co 492/2002 – 24, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vysvětlil, že v původním řízení byly provedeny veškeré důkazy navrhované účastníky, a to včetně archivních dokladů předchůdců žalované, tedy Z. d. P. a bývalého Z. S. Okolnost, že žalovaná znovu prozkoumala celý archív bývalého Z. S. a Z. d. P. a k důkazu nabízí archivní doklady, z nichž část předložila v původním řízení, neznamená, že jde o důkazy nebo skutečnosti, které bez své viny nemohla použít v původním řízení. Navíc z těchto důkazů nelze dovodit, že by mohly znamenat pro žalovanou příznivější rozhodnutí ve věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítajíc, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Tuto nesprávnost spatřuje dovolatelka v názoru soudů, že nově předložené důkazy a tvrzené skutečnosti mohla použít během původního řízení, a že se nelze domnívat, že by mohly dovodit pro ni příznivější rozhodnutí. K tomu dovolatelka uvádí, že není právní nástupkyní bývalého Z. S., a proto má k dispozici pouze část archivu tohoto družstva, který byl při částečné transformaci družstva Z. S. na ni převeden v souvislosti s přechodem části majetku Z. S. Předložené listinné důkazy pocházejí z archivu zcela jiné organizace, o jehož existenci a obsahu neměla až do zahájení soudního řízení ve věci samé, a i po značnou část tohoto řízení, vědomost. O existenci dalších písemných materiálů se dovolatelka dozvěděla až v souvislosti s jednáním před Krajským soudem v Praze. Ze zápisu o jednání členské schůze Z. S. ohledně vypořádání členského podílu právního předchůdce žalovaného jednoznačně vyplývá, že posledně uvedený se nikdy nestal osobou oprávněnou vůči dovolatelce, neboť veškeré jeho majetkové nároky přešly v 70. letech na Z. P. Není proto pravdou, že by nově navržené důkazy nemohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci pro dovolatelku, jelikož zpochybňují věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí ve věci samé, a to zejména ve vztahu k výpovědi svědka L. Nárok žalobce byl v řízení opřen v podstatě o jediný listinný důkaz, a to o majetkový list oprávněné osoby, který však sám o sobě nemůže nárok žalobce založit. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí, s tím, že tvrzeními dovolatelky se soudy opakované zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru.
Dovolání není v této věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon - zde v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. - připouští.
Ustanovení §238 odst. 1 písm. b/, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Podle ustanovení §238 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení (odstavec 1 písm. a/). Ustanovení §237 o. s. ř. platí obdobně (odstavec 2).
Ustanovení §238 o. s. ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za shodných podmínek jako ty, jež jsou uvedeny v §237 o. s. ř. (včetně omezení, jež plynou z ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř.).
Dle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí „ve věci samé“. Ve spojení s dikcí §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je pak nutno míti za rozhodnutí „ve věci samé“ též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (§235e odst. 1 o. s. ř.); jiný výklad by vedl k absurdnímu závěru, že úprava přípustnosti dovolání formulovaná v §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. se vzhledem k omezením plynoucím z obdobné aplikace §237 o. s. ř. neprosadí vůbec (shodně srov. v právní teorii např. Winterová, A. a kol. in: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, 1. vydání. Linde Praha, a. s., 2003, str. 542-543). Nicméně, přesto, že podmínka, aby šlo o usnesení „ve věci samé“, v posuzovaném případě splněna je, chybí další předpoklady formulované ustanovením §237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání není přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., protože usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím (písmeno a/) a usnesení ze dne 9. září 2002 je prvním rozhodnutím soudu prvního stupně v dané věci (písmeno b/).
V neposlední řadě není splněna podmínka přípustnosti uvedená v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Námitky dovolatelky po obsahové stránce nesměřují k řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. Soustřeďují se totiž toliko k prověření závěru, zda v konkrétním případě jsou nabízené důkazy - v intencích §228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. - těmi, jež bez své viny nemohla použít v původním řízení, a jež mohou přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci; takové posouzení však potřebný judikatorní přesah nemá. Napadené rozhodnutí též neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (jde v něm o výklad procesního práva).
Skutečnost, že odvolací soud žalovanou nepřesně poučil - nepoučil ji o tom, že dovolání není přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím v poučení označeného soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam - přípustnost dovolání nezakládá; měla (ve shodě s ustanovením §240 odst. 3 o. s. ř.) jen ten následek, že dovolatelce uběhla lhůta pro podání dovolání až uplynutím čtyř měsíců od doručení rozhodnutí (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto bez jednání odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
U žalobce, jemuž odmítnutím dovolání žalované vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. září 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu