ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.283.2001.1
sp. zn. 29 Odo 283/2001-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce MUDr. P. S., proti žalované Č. I. H., a. s., o určení právního stavu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 50/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2000, čj. 7 Cmo 464/2000-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.075,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalované JUDr. M.V., advokáta.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14.3.2000, čj. 27 Cm 50/99-42, kterým tento soud zamítl návrh na určení, že žalovaná je investičním fondem a nevyhověl žádosti žalobce na připuštění dovolání.
Žalobce podal proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu včas dovolání. Jeho důvodnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dále v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jsou tedy dány dovolací důvody dle §241 odst. 3 písm. b) a d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Pokud jde o přípustnost dovolání odkazuje dovolatel na to, že o připuštění dovolání z důvodu řešení otázek zásadního právního významu požádal, ale odvolací soud jeho návrhu nevyhověl (ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.). Konkrétně v odvolání požadoval připuštění dovolání pro posouzení tří otázek, které považuje za otázky zásadního právního významu a to:
„ 1. Jak přihlížet k obsahu usnesení valné hromady investičního fondu po uplynutí 3 měsíců, je-li obsah tohoto usnesení v rozporu se zvláštní kogentní úpravou veřejnoprávního charakteru a v rozporu se základními principy investičního fondu jako instrumentu kolektivního investování? Bylo toto možné před zvláštní úpravou po 1.7.1996?
2. Změna právních skutečností, která nemohla nastat, se stává zápisem této změny do obchodního rejstříku existující (platnou)?
3. Je soudní přezkum právního postavení subjektů (inv. fondu – akciové společnosti), o němž je důvodné pochybovat, vyloučen?“
V dovolání žalobce výše uvedené otázky a argumentaci jich se týkající dále rozvíjí. Zejména argumentuje tím, že valná hromada žalované nemohla rozhodovat o změně předmětu podnikání a změně obchodního jména, neboť tomu bránila úprava provedená zákonem č. 248/1992 Sb. Proto nelze k obsahu usnesení valné hromady přihlížet, „neboť obsah takového usnesení valné hromady jako tzv. jiná právní skutečnost nikdy nenastal a tedy právně relevantní změny právních skutečností neexistují.“ S touto skutečností se pak pojí závěr, že stávající stav zápisu do obchodního rejstříku žalované neodpovídá faktickému právnímu stavu. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že dle jejího názoru není dovolání dle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné, neboť při rozhodování soudů nebyly řešeny otázky zásadního právní ho významu. Je tomu tak z toho důvodu, že s otázkami, pro něž žalobce navrhoval připuštění dovolání, se dovolací soud již jednou vypořádal, a to ve svém rozsudku ze dne 1.6.2000, čj. 32 Cdo 500/2000-106. Žalovaná také upozorňuje na skutečnost, že argumentace dovolatele je podobná, jako v již zmíněné Nejvyšším soudem rozhodnuté věci. Žalovaná považuje rozhodnutí obou soudů za věcně správná. Za podstatné považuje to, že k její faktické přeměně z investičního fondu na „běžnou“ akciovou společnost došlo až za platnosti novely zákona č. 248/1992 Sb. provedené zákonem č. 151/1996 Sb., a to na základě rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 17.3.1997, kterým bylo žalované podle §35i výše uvedeného zákona odňato povolení působit jako investiční fond. Vzhledem k tomu, že o udělení povolení potřebného ke vzniku a existenci investičního fondu podle §8 výše citovaného zákona rozhoduje jiný orgán než soud, tedy ministerstvo, je žalovaná toho názoru, že v této konkrétní věci není pravomoc soudu ve smyslu §7 o. s. ř. vůbec dána. S ohledem na shora uvedené skutečnosti, navrhuje žalovaná, aby Nejvyšší soud, v případě, že dospěje k závěru, že jde o věc, která nenáleží do pravomoci soudů, rozhodnutí obou soudů zrušil a současně rozhodl o zastavení řízení, v opačném případě, aby dovolání odmítl.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném řed 1. lednem 2001).
Dovolání není přípustné.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci - jak se podává z obsahu žalobcova odvolání ve spisu na č. 56 - naplněn) může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové”) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na právním závěru, že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem, jehož doložení je nezbytným předpokladem pro úspěšnost žaloby určovací dle §80 písm. c) o. s. ř. Uzavřel, že tento naléhavý právní zájem žalobce nemá, neboť jako akcionář žalované mohl k dosažení stejného cíle použít zvláštní určovací žalobu dle ustanovení §183 obch. zák.
Ustanovení §183 obch. zák. ve spojení s §131 obch. zák. je svou povahou speciální úpravou vůči obecné úpravě určovací žaloby v ustanovení §80 o. s. ř. Důvodem pro tuto speciální úpravu je mimo jiné vyšší potřeba právní jistoty pokud jde o rozhodování valné hromady. Právě proto je právo napadnout usnesení valné hromady určovací žalobou omezeno tříměsíční lhůtou. Z výše uvedeného pak plyne, že ten, kdo je legitimován k podání žaloby dle §183 obch. zák., nemůže napadat rozhodnutí valné hromady žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud se s právním závěrem soudu prvního stupně ztotožnil. Pokud soudy obou stupňů dopěly k závěru, že v případě žalobce není splněn předpoklad naléhavého právního zájmu a věcně se žalobou nezabývaly (a ani tak při uvedeném názoru činit nemohly), pak na otázkách, které dovolatel považuje za zásadního právního významu, svá rozhodnutí nezaložily. Napadené rozhodnutí proto za zásadně významné po právní stránce mít nelze, neboť posouzení výše uvedených otázek nemá dopad na postavení dovolatele v tomto sporu (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost je třeba dodat, že dovolatelem předestírané otázky, Nejvyšší soud již řešil ve svém rozhodnutí ze dne 1.6.2000, čj. 32 Cdo 500/2000-106, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 128.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam). Jelikož dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 1.000,- Kč a jedné náhrady paušálních výdajů 75,- Kč, celkem tedy z částky 1.075,- Kč.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodoval Nejvyšší soud v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, odstavce 10 zákona č. 30/2000 Sb. podle vyhlášky č.177/1996 Sb. (srov. ustanovení §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) §13 odst. 3).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 13. listopadu 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.
předsedkyně senátu