ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.329.2001.1
sp. zn. 29 Odo 329/2001-207
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdenka Krčmáře a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovanému „H. S.“, spol. s r. o. , zast. JUDr. J. P., advokátkou, o 1,106.630,58 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 138/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2001, čj. 5 Cmo 419/2000 - 190, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako odvolací soud shora označeným rozsudkem v předmětné věci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2000 čj. 13 Cm 138/99 – 156, ve znění jímž uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci částku 1,106.630,58 Kč a náklady řízení ve výši 44.268,- Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II. odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a ve výroku III., že dovolání se připouští.
Předmětem řízení byl nárok žalobce na zaplacení nesplacené části úvěru na trvale se obracející zásoby („TOZ“), poskytnutého právním předchůdcem žalobce právnímu předchůdci žalovaného, kterýžto závazek převzal žalovaný spolu s privatizovaným majetkem na základě smlouvy o prodeji části podniku H. S. I a II, uzavřené dne 30. 4. 1997 s Pozemkovým fondem České republiky.
K odvolání žalovaného odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle §212 an. občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“) a ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně.
Odvolací soud se zabýval jednotlivými námitkami odvolatele.
Námitku, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval promlčení namísto prekluze nároku neshledal odvolací soud důvodnou, když dovodil, že není-li přesně doloženo, kdy byla předmětná úvěrová smlouva uzavřena a novela hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „hosp. zák.“), provedená zák. č. 105/1990 Sb. s účinností od 1. 5. 1990, v hospodářsko-právních vztazích nahradila prekluzi promlčením, pak podle přechodných ustanovení platilo, že na závazky, u nichž by podle dosavadní úpravy počala prekluzivní lhůta běžet po účinnosti novely, se již aplikovala nová úprava institutu promlčení. Pouze závazky, u nichž již začala běžet prekluzivní lhůta před účinností výše cit. novely, mohly zaniknout prekluzí. V takovém případě bylo však nutno aplikovat úpravu v ust. §384 hosp. zák. v tehdejším znění, podle níž nejen neprobíhala lhůta pro zánik práv banky ze vztahů z úvěrů tehdy, kdy na účtě zavázaného nebyly finanční prostředky, ale tato lhůta ani nezačala běžet. Obdobná úprava byla zakotvena novelou pro běh promlčecí lhůty u práv banky. Ustanovení §384 hosp. zák. přitom nepochybně dopadalo na právní předchůdce žalobkyně a žalovaného až do okamžiku převodu závazku z Komerční banky na Konsolidační banku, s. p. ú. Námitka, že v důsledku zrušení vyhlášky č. 201/1989 Sb. a č. 561/1990 Sb. nebylo nadále možno poskytovat úvěry na TOZ není důvodná, protože těmito vyhláškami byla pouze podrobněji upravena pravidla týkající se úvěrů na TOZ. Obecná úprava v ust. §382 an. hosp. zák. nepochybně umožnila uzavírání úvěrových smluv na TOZ i poté.
Odvolací soud se shodl i se závěrem soudu prvního stupně, který dovodil existenci úvěrové smlouvy i z jiných důkazů nepřímých, a to žádosti dlužníka o převzetí pohledávky z úvěru na TOZ, jakož i z uznání dluhu žalovaným z 8. 1. 1996.
Pokud jde o platnost dohody mezi Konsolidační bankou, s. p. ú., uzavřenou dne 1. 3. 1993, již posuzovanou Nejvyšším soudem v rámci dovolání, dovolací soud ji shledal platnou, nicméně nově je namítána neplatnost této dohody, resp. její neúčinnost pro neudělení souhlasu věřitelů, tj. České národní banky a České pojišťovny podle čl. IX. bodu 6 dohody. Pokud žalovaný namítá, že JUDr. U. nebyl oprávněn jednat jménem České pojišťovny bez předchozího písemného zmocnění uděleného představenstvem, je tato námitka nedůvodná, protože nelze zaměňovat jednání statutárního orgánu s jednáním jménem právnické osoby. Z ustanovení §20 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obč. zák.“) a §15 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obch. zák.“) vyplývá, že jménem právnické osoby mohou jednat nejen statutární orgány, ale i jiní pracovníci, přičemž nebylo prokázáno v daném případě, že by předmětný právní úkon byl vyhrazen výlučně statutárnímu orgánu. Česká pojišťovna byla s právním úkonem srozuměna, resp. jej uznává a nic proti němu nenamítá a to platí obdobně i pro jednání České národní banky.
Námitka, že přiznané úroky z prodlení jsou co do výše nezákonné, je rovněž nedůvodná. Ust. §378 hosp. zák. sice stanovilo výši úroků z prodlení 5% p. a., ale hospodářský zákoník připouštěl – zdůraznil odvolací soud – v ust. §141 sjednání i vyšší než zákonem stanovené majetkové sankce. Je třeba odlišit situaci, kdy dojde ke změně závazku narovnáním nebo privativativní novací od případu, kdy dojde pouze k postoupení pohledávky. Při postoupení pohledávky totiž přecházejí spolu s pohledávkou i práva s ní spojená, tedy i právo na úroky.
Odvolací soud z uvedených důvodů shledal napadený rozsudek věcně správným. Poněvadž však došlo při písemném vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně ke zřejmé chybě v záměně číslic ve výroku přiznané částky, potvrdil napadený rozsudek podle ust. §219 o. s. ř., avšak ve vyhlášeném znění odpovídajícím žalobnímu petitu.
208
K právní otázce, zda neudělení souhlasu věřitelů postupitele může mít za následek neúčinnost smlouvy o postoupení pohledávky, týkající se ustanovení čl. IX. bodu 6 smlouvy, připustil odvolací soud dovolání s tím, že se jedná o zásadní právní otázku s dopadem na všechny smlouvy o úvěru na TOZ.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s odkazem na připuštění dovolání k předmětné právní otázce, vymezené odvolacím soudem v odůvodnění.
Žalovaný cituje ustanovení čl. IX. odst. 6, čl. II. odst. 3 a čl. IV. smlouvy, uzavřené dne 1. 3. 1993 mezi K. b. s. p. ú. a K. b. P. s. p. ú. a poukazuje na to, že přílohy č. 4 – souhlas věřitele České národní banky a č. 5 – souhlas věřitele České pojišťovny a. s., které měly být nedílnou součástí smlouvy, nebyly v řízení předloženy, neboť podle tvrzení žalobce nebyly u něj nalezeny. Dokazováním vyšlo najevo, že nebyly nalezeny ani u věřitelů, tj. u České národní banky a u České pojišťovny. Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že souhlasy věřitelů byly dány a že smlouva nabyla účinnosti pouze na základě prohlášení JUDr. V. U., v rozhodné době předsedy představenstva České pojišťovny, a na základě výpovědi svědka J. K., který byl v té době podřízeným vrchního ředitele obchodního úseku ČNB ing. M. K.
Dovolatel dále cituje podle výpisu z obchodního rejstříku, že pro Českou pojišťovnu v období od 11. 2. 1993 do 7. 10. 1993 platilo, že za společnost jednají statutární orgány a členové představenstva a vedoucí odštěpných závodů, a to buď všichni členové představenstva, nebo společně předseda nebo místopředseda a jeden člen představenstva anebo samostatně jeden člen představenstva, který byl představenstvem písemně zmocněn, a dále vedoucí odštěpných závodů jednají ve věcech týkajících se příslušného odštěpného závodu. Z toho podle dovolatele vyplývá, že JUDr. V. U. nebyl oprávněn bez písemného zmocnění představenstva samostatně jednat a podepisovat za společnost. Žádné písemné zmocnění v řízení předloženo nebylo. Pokud se týká svědka J. K., ten pouze vypověděl, že si pamatuje, že jeho nadřízený Ing. M. K. psal dopis, v němž byl vysloven souhlas ke smlouvě z 1. 3. 1993, takový dopis však předložen nebyl. Kromě toho ani ing. M. K. nebyl oprávněn k jednání za ČNB a žádné jeho zvláštní pověření k jednání za ČNB nebylo předloženo.
Žalovaný dále s odkazem na ust. §15 obch. zák. namítá, že z předmětu podnikání České pojišťovny a. s. zapsaného v obchodním rejstříku ani z vymezení činnosti podle zák. č. 6/1993 Sb., o České národní bance, neplyne, že by udělování souhlasu za tyto subjekty jakožto věřitele k postoupení pohledávek takového rozsahu a druhu, jak je tomu v předmětné smlouvě, bylo obvyklou činností dotčených osob. Ostatně výpověď svědka nemůže nahradit listinný důkaz, který má být nedílnou součástí smlouvy. Z důkazů nevyplynulo, že by předmětná smlouva nabyla účinnosti, natož datum nabytí účinnosti.
Vzhledem k uvedenému má dovolatel za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyjadřuje přesvědčení, že smlouva z 1. 3. 1993 je platná a účinná. Byla dodatečně doplněna o prohlášení bývalého generálního ředitele České pojišťovny JUDr. V. U., o prohlášení býv. vrchního ředitele České národní banky Ing. M. K. a o výpověď pracovníka ČNB J. K., kteří doložili udělení souhlasu ze strany České pojišťovny a České národní banky. K postoupení pohledávek došlo dohodou z 18. 3. 1991 z Komerční banky na K. b. s. p. ú. a následně smlouvou z 1. 3. 1993 na K. b. P. s. p. ú.
Postoupením pohledávek z úvěrů na TOZ se Nejvyšší soud již několikrát zabýval ve svých rozhodnutích (sp. zn. 1 Odon 112/97, 1 Odon 153/97, 32 Cdo 957/99) a dospěl k závěru, že k řádnému postoupení v posuzovaném případě došlo, neboť to odpovídalo vůli jednajících stran a zásadám poctivého obchodního styku. Podle názoru žalobkyně nepřísluší žalovanému posuzovat oprávněnost úkonů postupitele a postupníka.
Žalobkyně považuje závěry soudů obou stupňů za správné a navrhuje, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
V daném případě odvolací soud v řízení postupoval podle bodu 15, hlavy I., části dvanácté o. s. ř. ve výše cit. znění, a proto i dovolací soud realizoval postup podle shora cit. ustanovení a aplikoval ust. §239 odst. 1 o. s. ř. v rozhodném znění.
Zákonem č. 239/2001 Sb. o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů, byla s účinností ke dni 1. 9. 2001 zřízena Č. k. a. Podle ust. §19 odst. 1 zákona je tato právnická osoba právním nástupcem původní žalobkyně K. b. P., státního peněžního ústavu, která byla ke stejnému dni zrušena. Nejvyšší soud proto jako se žalobkyní dále jednal s Č. k. a.
Se zřetelem k tomu, že odvolací soud sice ve výroku svého rozsudku dovolání připustil, a dovolání je proto přípustné ve smyslu ust. §239 odst. 1 o. s. ř., avšak nespecifikoval zde současně právní otázky zásadního významu, pro které je dovolání přípustné, není rozsah přípustnosti dovolání z hlediska cit. ustanovení omezen a dovolání je v takém případě přípustné pro všechny otázky zásadního právního významu, na kterých napadený rozsudek dovolacího soudu spočívá.
Otázka, kterou jako otázku zásadního právního významu formuloval odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí a poté dovolatel v dovolání, zda neudělení souhlasu věřitelů postupitele k postoupení pohledávky může mít za následek neúčinnost resp. neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky, představuje ze strany dovolatele námitku z právního hlediska neakceptovatelnou.
Vůči žalovanému, který je v postavení dlužníka, je v rámci institutu postoupení pohledávky relevantní pouze úprava oznámení o postoupení pohledávky, popř. prokázání smlouvy (dohody) o postoupení pohledávky ve smyslu ust. §526 obč. zák. Obdobnou úpravu obsahovalo ust. §128 odst. 1 věta druhá hosp. zák., které určovalo, že dokud organizace, která má povinnost plnit, neví o postupu, může plnit organizaci původně oprávněné. Tyto úpravy mají pouze ten právní význam, aby byl dlužník uvědoměn o tom, komu má plnit. Sám dlužník však není oprávněn namítat relativní neplatnost či neúčinnost smlouvy o postoupení pohledávky jakožto právního úkonu, učiněného mezi postupitelem a postupníkem (Nejvyšší soud již v rozhodnutí z 3. 3. 1998 sp. zn. 1 Odon 112/97, uveřejněném pod č. 28/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, judikoval, že relativní neplatnosti dohody o postoupení pohledávky podle ustanovení §128 odst. 1 hosp. zák. se může dovolat pouze postupitel nebo postupník, nikoliv však dlužník). I případná neplatnost či neúčinnost postoupení pohledávky by měla pro dlužníka jen ten právní důsledek, že by měl povinnost plnit původnímu věřiteli, jemuž byl jako dlužník před tím zavázán.
209
Dovolací soud se proto nezabýval otázkou, zda v posuzovaném případě byly souhlasy věřitelů, tj. České pojišťovny, a. s. a České národní banky k dohodě o postoupení pohledávky uděleny (což by ostatně bylo otázkou pouze skutkovou, nikoli otázkou právní) a zejména právní otázkou, zda byl v daném případě souhlas udělen k tomu oprávněnými osobami věřitelů.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není důvodné, proto je Nejvyšší soud zamítl (ust. §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení je odůvodněno ust. §142 odst. 1 a §151 odst. 1 v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř., když neúspěšný dovolatel neměl na náhradu nákladů řízení právo, žalobkyni pak podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. února 2002
JUDr. František Faldyna, v.r.
předseda senátu