ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.330.2005.1
sp. zn. 29 Odo 330/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci navrhovatele Ing. Z. Ž., za účasti S. b. d. K., o určení obsahu členských práv a povinností, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 57/2003, o dovolání družstva proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2004, č.j. 11 Cmo 123/2004-78, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2004, č.j. 11 Cmo 123/2004-78 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. prosince 2003, č.j. 33 Cm 57/2003-40, se ve výrocích, jimiž byl určen obsah členských práv a povinností a ve výrocích o nákladech řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. prosince 2003, č.j. 33 Cm 57/2003-40, určil, že obsahem členských práv a povinností navrhovatele ve S. b. d. K. se sídlem v M. (dále jen „družstvo“ ), je právo nájmu navrhovatele k družstevnímu bytu č. 55 o velikosti 2+1 s příslušenstvím v 9. patře domu čp. 1237, blok 541 v R.ulici v M. (výrok I.), zamítl návrh na určení, že členský podíl navrhovatele v družstvu činí 26.285,- Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně uzavřel, že navrhovatel má naléhavý právní zájem na určení, že obsahem členských práv v družstvu je i právo nájmu k družstevnímu bytu, neboť je třeba, aby bylo zřejmé, zda navrhovatel při převodu členských práv převede na třetí osobu též právo nájmu k předmětnému bytu. Členství navrhovatele v družstvu nebylo mezi účastníky sporné a v řízení provedenými důkazy vzal soud prvního stupně za prokázané, že navrhovatel je nájemcem družstevního bytu č. 55 v 9. patře domu čp. 1237, blok 541 v R. ulici v M., na základě nájemní smlouvy ze dne 9. února 1996 uzavřené mezi navrhovatelem a původním vlastníkem bytu – Městem M. Přípisem ze dne 15. července 1999 družstvo nájemníkům oznámilo, že nájemníci, kteří nebudou chtít realizovat koupi bytu, zůstávají v nájmu a jejich byty koupí žalovaný. Má-li navrhovatel právo nájmu k družstevnímu bytu, je toto právo součástí jeho členských práv a může být bez souhlasu družstva převedeno na třetí osobu. Zamítnutí žaloby o určení, že členský podíl navrhovatele v družstvu činí 26.285,- Kč, soud prvního stupně odůvodnil nedostatkem naléhavého právního zájmu na tomto určení.
K odvolání družstva Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. září 2004, č.j. 11 Cmo 123/2004-78, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části (ve výroku o určení obsahu členských práv a ve výroku o nákladech řízení), potvrdil a zavázal družstvo k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje tyto závěry za správné a odkazuje na odůvodnění rozsudku tohoto soudu. Co do určení obsahu členských práv a povinností přitakal závěru soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu na určení vzhledem k zásadnímu negativnímu stanovisku družstva k žalobnímu návrhu.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud dále uvedl, že navrhovatel se stal členem družstva dne 12. dubna 1999, následně se družstvo stalo vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, navrhovatel se na zaplacení kupní ceny domu podílel částkou 26.285,- Kč představující družstvem vypočtenou cenu jím užívaného bytu. Koupí domu došlo ke změně vlastnictví pronajaté věci a družstvo vstoupilo do právního postavení pronajímatele podle ustanovení §680 odst. 2 občanského zákoníku. S členstvím v družstvu navrhovatel nabyl i členská práva a povinnosti, mezi něž patří i právo na uzavření nájemní smlouvy, a tedy i právo nájmu, pokud již existuje. S tímto závěrem koresponduje i ustanovení §229 obchodního zákoníku, podle něhož lze dohodou převést členská práva a povinnosti na jinou osobu a ustanovení §230 obchodního zákoníku, které používá dikce „převod práv a povinností spojených s členstvím“. Podle §714 občanského zákoníku důsledkem zániku členství v bytovém družstvu je i zánik nájmu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy že je dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávný právní názor, podle něhož u těch nájemců, kteří se stali členy družstva, došlo po nabytí vlastnictví družstva k domu ke změně nájmu na nájem družstevní, neboť navrhovatel se nepodílel žádnou majetkovou účastí na koupi domu v souladu se stanovami družstva. Majetkovou účast v družstvu tvoří základní členský vklad, členský podíl, případně dodatečný členský podíl (článek 14 stanov). Člen družstva má právo na přidělení konkrétně určeného bytu, splatí-li členský podíl na výzvu družstva ve stanovené lhůtě. Členským podílem je majetková účast na družstevní výstavbě, technickém zhodnocení domu, případně na pořízení pozemku příslušejícího k domu (článek 15 stanov). Podle stanov nelze tedy požadovat členský podíl na koupi domu. Úhradou částky 26.285,- Kč navrhovatel nehradil členský podíl, ale kupní cenu bytu, aniž by uhradil další náklady spojené s převodem bytu. Uvedená částka byla proto družstvem navrhovateli vrácena. Nestanovilo-li družstvo členský podíl za byt a nepožadovalo-li po navrhovateli v souladu se stanovami jeho složení, nelze předmětný byt považovat za družstevní. Závěr odvolacího soudu nemá oporu ani v ustanovení §714 občanského zákoníku. Podle přesvědčení dovolatele nájem bytu navrhovateli nevznikl na základě nájemní smlouvy, která by byla uzavřena za podmínek upravených stanovami družstva, nejedná se proto o družstevní byt.
V návaznosti na to dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že obsahem členských práv a povinností je i právo nájmu, neboť tento závěr zcela opomíjí skutečnost, že podle stanov právo na uzavření nájemní smlouvy vzniká splacením členského podílu a toto právo nemají členové družstva, kteří uhradili pouze základní členský vklad.
Za nesprávný považuje i závěr odvolacího soudu, že navrhovatel má naléhavý právní zájem na určení obsahu členských práv zahrnující i právo nájmu k předmětnému bytu, neboť pokud by uzavřel s třetí osobou dohodu o převodu členských práv a povinností, pak by teprve nabyvateli těchto práv a povinností vzniklo právo na uzavření nájemní smlouvy za splnění podmínek určených stanovami.
Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Navrhovatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v této věci.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud spatřuje, a potud má dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné, ve výkladu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. a v řešení otázky, zda dohodou o převodu členských práv a povinností uzavřenou podle ustanovení §230 obchodního zákoníku přechází i právo nájmu k bytu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v závěru, že určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobci domáhají (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21). Platí též, že žaloba o určení není zpravidla na místě tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. v judikatuře např. již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na rozdíl od soudů obou stupňů je dovolací soud názoru, že navrhovatel nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení obsahu členských práv a povinností, neboť skutečnost, že žalovaný se žalobou nesouhlasí – z níž dovodil naléhavý právní zájem odvolací soud – nemůže být pro závěr o existenci naléhavého právního zájmu významná, když při akceptaci takového právního názoru by naléhavý právní zájem byl dán téměř vždy.
Dovodil-li soud prvního stupně naléhavý právní zájem navrhovatele z toho, že je třeba, aby bylo mimo vší pochyby zřejmé, zda žalobce v rámci převodu členských práv v družstvu převede na třetí osobu též právo nájmu, Nejvyšší soud zastává názor, že řešení této otázky se nijak neprojeví na obsahu a rozsahu členských práv a povinností navrhovatele v družstvu, když bude významné nikoli pro účastníky řízení, nýbrž pro případného nabyvatele těchto práv (tj. pro osobu, na kterou by navrhovatel členská práva a povinnosti převedl).
Podle ustanovení §685 občanského zákoníku nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu určitou nebo bez určení doby užívání (odstavec 1 věta první). Nájemní smlouvu o nájmu družstevního bytu lze uzavřít za podmínek upravených ve stanovách bytového družstva (odstavec 2).
Z ustanovení §680 občanského zákoníku vyplývá, že dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele a nájemce je oprávněn zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu byla změna oznámena, nebo nabyvatelem prokázána (odstavec 2). Dojde-li ke změně vlastnictví k nemovité věci, může z tohoto důvodu vypovědět nájemní smlouvu pouze nájemce, a to i tehdy, byla-li smlouva uzavřena na dobu určitou; výpověď však musí podat v nejbližším výpovědním období, pokud je zákonem nebo dohodou stanoveno (odstavec 3 věta první).
Podle ustanovení §230 věta první obchodního zákoníku převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu orgánů družstva.
Podle ustanovení §714 věta první občanského zákoníku zánikem členství osoby v bytovém družstvu zanikne i její nájem bytu.
Nabylo-li družstvo dům s byty do vlastnictví kupní smlouvou vloženou do katastru nemovitostí, změnil se charakter bytů z obecních na družstevní (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 1202/2003, již citovaný rozsudek ze dne 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 501/2003 a rozsudek ze dne 10. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003), změnou vlastnictví k domu vstoupilo družstvo podle §680 odst. 2 občanského zákoníku jako nabyvatel do právního postavení pronajímatele.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 501/2003 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož dohodou o převodu členských práv a povinností uzavřenou podle §230 obchodního zákoníku nevstupuje nabyvatel práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu do práv a povinností vyplývajících z nájemní smlouvy uzavřené mezi dosavadním členem a původním pronajímatelem. Právním důsledkem uzavření dohody je zánik členství převodce v družstvu a vznik členství nabyvatele práv a povinností. O jaká práva a povinnosti jde konkrétně, určuje zákon a stanovy. Určují-li stanovy, že k členským právům patří i právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, pak zánikem členství převodce v bytovém družstvu zanikne podle ustanovení §714 věty první občanského zákoníku jeho nájem bytu a nabyvateli členských práv z dohody o převodu práv a povinností vznikne právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, splní-li další podmínky určené stanovami. Dohodou o převodu členských práv a povinností však nepřechází právo nájmu k družstevnímu bytu. Ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl i v rozsudku ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 440/2001 a v usnesení ze dne 31. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1531/2002.
Dospěly-li soudy obou stupňů k závěru, že právo nájmu bytu přechází dohodou o převodu členských práv a povinností uzavřenou podle ustanovení §230 obchodního zákoníku, považuje dovolací soud i tento závěr za nesprávný.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a poněvadž důvody zrušení se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Podle ustanovení §200e odst. 1 a 3 o. s. ř. v souvislosti s ustanovením §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., je formou rozhodnutí v řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob usnesení. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně mají proto povahu usnesení, byť tak nejsou označena. Proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. srpna 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu