ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.341.2001.1
sp. zn. 29 Odo 341/2001-62
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně S. P. a.s., zastoupené JUDr. V. K., advokátem , proti žalované M. P. a.s., zastoupené JUDr. Ing. P. D., advokátem , o zaplacení 51.070,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 287/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2000, č. j. 4 Cmo 281/99 - 42, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2000, č. j. 4 Cmo 281/99 - 42, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. června 1999, č. j. 47 Cm 287/9825, uložil žalované zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 51.070,- Kč; ve zbytku žalobu zamítl (bod I. výroku). Vyhovující výrok ve věci samé odůvodnil soud tím, že žalobkyně se stala právní nástupkyní S. v. ú. m. a žalovaná právní nástupkyní V., v. a p. ú. c. v. B., s. p. Mezi těmito právními předchůdci účastníků pak na základě objednávky ze dne 14. ledna 1991 došlo k uzavření hospodářské smlouvy obsahující náležitosti požadované ustanovením §153 odst. 1 hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“). Předmětem hospodářské smlouvy byly zkušební vzorky odlitků věnce a kostky. Toto zboží bylo právnímu předchůdci žalované dodáno, takže žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) vzniklo právo fakturovat ve smyslu §376 hosp. zák. Jelikož faktura, kterou bylo zboží dodané smluvně účtováno (č. 20 249 ze dne 8. července 1991 na částku 39.000,-Kč), nebyla včas zaplacena, vzniklo žalobkyni i právo na úhradu poplatku z prodlení z fakturované částky (dle §378 hosp. zák.). V pojetí hospodářského zákoníku šlo o samostatný nárok (nikoli o příslušenství pohledávky), jehož výše ode dne požadovaného žalobkyní do dne vyhlášení rozsudku činila 12.070,-Kč. Přisouzená částka pak sestává z fakturovaného plnění ve výši 39.000,-Kč a z poplatku z prodlení za dobu od 30. září 1997 do 11. června 1999 ve výši 12.070,-Kč. Zbývající (zamítavá) část rozsudku se týkala poplatku z prodlení za dobu od 11. června 1999 do zaplacení. Soud prvního stupně měl přitom za prokázáno mimo jiné i to, že právní předchůdce žalované listinou ze dne 12. prosince 1991 svůj závazek zaplatit fakturu č. 20 249 ze dne 8. července 1991 na částku 39.000,-Kč uznal dle §132 hosp. zák. co do důvodu a výše.
K odvolání žalované (směřujícímu jen proti vyhovující části rozsudku soudu prvního stupně) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince 2000, č. j. 4 Cmo 281/99 - 42, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 51.070,- Kč. Odvolací soud poukázal na to, že zkoumanou smlouvu je nutno posuzovat dle ustanovení §332f hosp. zák. jako smlouvu o využití výsledků vědeckotechnických prací. Oproti soudu prvního stupně pak dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že splnila svoji povinnost z uzavřené smlouvy. Z provedených důkazů podle něj vyplývá, že žalobkyně předala žalované pouze část zkušebních výrobků, přičemž žalobkyně nenavrhla žádný důkaz, kterým by prokázala, že žalované předala výsledky vědeckotechnických prací a neprokázala též, že v celém rozsahu provedla výrobu zkušebních odlitků. Odtud odvolací soud – cituje ustanovení §375, §376 a §378 odst. 1 hosp. zák. – uzavřel, že žalobkyni, která neprokázala, že žalované řádně předala plnění dle zmíněné hospodářské smlouvy, nevzniklo právo fakturovat cenu za toto plnění a žalované nevznikla povinnost fakturu uhradit. Žalovaná se tedy nedostala ani do prodlení s placením faktury a žalobkyni proto nevzniklo ani právo na úhradu poplatku z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř. “), namítajíc, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. , jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatelka poukazuje na to, že splnění jejího závazku prokazuje písemné uznání závazku (ze dne 12. prosince 1991) právním předchůdcem žalované. Toto uznání přitom obsahuje všechny náležitosti vyžadované (v §132) hospodářským zákoníkem. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhla dovolání zamítnout, neboť žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím neprokázala, že by provedla a žalované předala zkušební odlitky v dohodnutém množství.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání je ve smyslu §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním zabýval správností právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu je přitom se zřetelem k době vzniku hospodářské smlouvy rozhodný výklad zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění zákonů č. 117/1965 Sb., č. 82/1966 Sb., č. 13/1967 Sb., č. 69/1967 Sb., č. 72/1970 Sb., č. 138/1970 Sb., č. 144/1975 Sb., č. 165/1982 Sb., č. 98/1988 Sb., č. 173/1988 Sb., č. 103/1990 Sb. a č. 403/1990 Sb.
Podle ustanovení §132 hosp. zák., platilo, že uzná-li povinná organizace co do důvodu a rozsahu písemně svůj závazek, třeba i promlčený, má se za to, že v rozsahu uznání závazek v době uznání trvá (odstavec 1). Uzná-li povinná organizace písemně svůj závazek před uplynutím promlčecí (prekluzívní) lhůty nebo i po uplynutí promlčecí lhůty, běží nová promlčecí (prekluzívní) lhůta ode dne takového uznání (odstavec 2). Byla-li uznána jen část závazku, nastávají uvedené účinky jen pro tuto část (odstavec 3).
Z ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. plyne, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Dle ustanovení §133 o. s. ř. dále platí, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak.
Odvolacímu soudu je třeba především vytknout, že při formulaci právních úvah připisuje právní úkony, k nimž došlo v průběhu roku 1991, stávajícím účastníkům řízení, ač šlo o jednání jejich právních předchůdců. S přihlédnutím k tomu, že odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o právním nástupnictví, však Nejvyšší soud nepokládá označenou nedůslednost samu o sobě za důvod ke zrušení napadeného rozsudku.
Součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež odvolací soud ponechal beze změny, byl však i závěr o tom, že právní předchůdce žalované dluh vůči právnímu předchůdci žalobce písemně – dle §132 hosp. zák. - uznal co do důvodu a výše, a to listinou ze dne 12. prosince 1991. Jestliže odvolací soud uvedenou listinu nehodnotil jinak než soud prvního stupně (a takový závěr se z odůvodnění napadeného rozsudku nepodává), pak nemohl žalobu v dotčeném rozsahu zamítnout pro neunesení důkazního břemene žalobcem, jelikož v důsledku uznání uskutečněného dle §132 hosp. zák. ke dni 12. prosinci 1991 jejím právním předchůdcem byla důkazním břemenem ohledně skutečnosti, že jí nevznikla povinnost plnit ze smlouvy, protože žalobkyně nesplnila svůj závazek, zatížena žalovaná (srov. též výše cit. ustanovení §120 odst. 1 a §133 o. s. ř.).
Lze tedy uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soude správné není, jelikož spočívá na vadné úvaze ohledně důkazního břemene žalobkyně a dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 1, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním žalované dotčen v plném rozsahu, kdy\\ž předmětem řízení byla původně vyšší částka než 51.070,- Kč. Formulace rozsudku odklizeného Nejvyšším soudem tuto skutečnost nezohledňovala.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2002
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu