ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.343.2001.1
sp. zn. 29 Odo 343/2001-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužnice M. s. V. s. r. o., o návrhu věřitelky K., s. r. o., pro doručování pošty na adrese K., s. r. o. , na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 K 135/99, o dovolání věřitelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2001, č. j. 2 Ko 53/2000 - 129, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2001, č. j. 2 Ko 53/2000 - 129 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. února 2000, č. j. 12 K 135/99117, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11. února 2000, č. j. 12 K 135/99 - 117, zamítl návrh věřitelky K. b., a.s., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, uzavíraje, že navrhovatelka neosvědčila existenci úpadku dlužnice, když jako dalšího věřitele označila K. b. P. s. p. ú., tedy subjekt, který se stal věřitelem na základě smlouvy o postoupení pohledávky a který nebyl původním věřitelem dlužnice. Úpadek dlužníka, jenž předpokládá existenci alespoň dvou věřitelů dlužníka, totiž nemůže být naplněn tím, že toliko jediný dlužníkův věřitel svou pohledávku postoupí třetí osobě; musí zde být více původních věřitelů, tedy těch, kteří své pohledávky neodvozují od věřitele jediného.
K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. února 2001, č. j. 2 Ko 53/2000 - 129, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně zákonem požadované plurality dlužníkových věřitelů coby znaku dlužníkova úpadku. Odvolací soud věc projednal a rozhodl se stejnými účastníky, ohledně kterých vydal své usnesení soud prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání společnost K., s. r. o., opírajíc přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241 odst. 3 o. s. ř. pod písmeny b/ a d/ o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Existenci vady dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že soud prvního stupně nepostoupil odvolacímu soudu oznámení o tom, že původní navrhovatelka postoupila dovolatelce svou pohledávku za dlužnicí, čímž dovolatelce byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. S touž skutečností pak dovolatelka spojuje naplnění dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem tkví podle dovolatelky v závěru, že pro posouzení úpadku musí jít o původní a nikoli postoupené pohledávky věřitelů. K postoupení pohledávky na dovolatelku došlo na základě usnesení vlády č. 820 ze dne 28. července 1999 a č. 187 ze dne 16. února 2000, takže nemohlo jít o postoupení v rozporu s dobrými mravy. Výklad odvolacího soudu je v rozporu s principem rovnosti věřitelů. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001. O takový případ jde - se zřetelem k tomu, že odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal a rozhodl podle dosavadních předpisů – i v této věci.
Dle článku II. bodu 3 zákona č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným před účinností tohoto zákona (tedy před 1. květnem 2000) se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů. S přihlédnutím k době vydání usnesení soudu prvního stupně (11. února 2000), je tudíž pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 30. dubna 2000, to jest ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na kterou poukazuje dovolatelka.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je řízení zmatečné i tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda v něm může pokračovat.
V soudní praxi není sporu o tom, že k procesnímu nástupnictví dochází tehdy, jestliže práva nebo povinnosti účastníka řízení přešla po zahájení soudního řízení na jiného v důsledku některého z případů universální sukcese (srov. výše cit. §107 odst. 1 o. s. ř.); sukcesor spolu s předmětem sukcese nabyl všechna (tedy i procesní) práva svého právního předchůdce. Také v případě, že v průběhu občanského soudního řízení došlo k tzv. singulární sukcesi, přecházela na sukcesora (bez zřetele k tomu, že tento institut nebyl v občanském soudním řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 upraven výslovně) i práva a povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatňováním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Jde o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení docházelo, aniž by o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu bylo, aby singulární sukcese byla u soudu uplatněna. Od universální sukcese se singulární sukcese liší jen tím, že při ní na nabyvatele přecházejí jen jednotlivá práva a povinnosti vymezené předmětem sukcese. Z hlediska přechodu práv a povinností universální sukcese vyjadřuje (ve srovnání se sukcesí singulární) jen rozsah přechodu, nikoliv jeho kvalitu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v témže časopise, č. 10, ročník 1997, pod číslem 82 jakož i nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 16, části I., pod číslem 171).
Nejvyšší soud dále již v usnesení ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 31 Cdo 175/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999, pod číslem 43, vysvětlil, že samotné podání návrhu na prohlášení konkursu nemá žádný vliv na běh promlčecí či prekluzívní lhůty ohledně pohledávky, kterou věřitel, který návrh podal, „doložil”, což dokládá i dikce ustanovení §20 odst. 8 ZKV, ze kterého plyne, že běh lhůty pro promlčení a zánik práv se staví až přihlášením pohledávky do konkursu (podáním přihlášky u soudu, který prohlásil konkurs na majetek dlužníka). Nicméně, se zřetelem k tomu, že cílem konkursu je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku (srov. §2 odst. 3 ZKV), a že tohoto cíle lze dosáhnout i prostřednictvím věřitelského návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (srov. §4 odst. 1 ZKV), který, je-li úspěšný, vede k možnosti věřitele přihlásit pohledávku za dlužníkem (úpadcem) do konkursu, lze uzavřít, že dojde-li na straně věřitele, který podal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, k singulární sukcesi (např. formou smlouvy o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení §524 a násl. občanského zákoníku) v té fázi konkursního řízení, jež předchází přihlášení jeho pohledávky do konkursu, přecházejí na sukcesora i procesní práva a povinnosti dosavadního subjektu spojená s účastí na konkursním řízením (s jeho postavením navrhovatele konkursu) - shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2001 sp. zn. 29 Cdo 1422/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2002, pod číslem 15).
Ze spisu se podává, že návrh na prohlášení konkursu podala dne 26. srpna 1999 (srov. č. l. 1 - 5) věřitelka K. b., a.s., která 3. března 2000 (srov. č. l. 119) podala odvolání proti soudu prvního stupně a vůči které též soudy obou stupňů věc rozhodovaly. Soud prvního stupně pak věc předložil odvolacímu soudu s odvoláním dne 12. května 2000 (srov. předkládací zpráva č. l. 127). Dne 6. června 2000 pak soudu prvního stupně došlo oznámení původní navrhovatelky o postoupení pohledávky za dlužnicí společnosti K., s. r. o. (srov. č. l. 133), doložené celkem osmi smlouvami o postoupení pohledávky (č. l. 135169). I ze způsobu žurnalizace těchto listin ve spisu je ovšem zřejmé, že odvolací soud je v době rozhodování neměl k dispozici (že mu je soud prvního stupně nepředložil).
K situací, kdy odvolací soud rozhodl o podaném odvolání bez části spisového materiálu, se Nejvyšší soud vyslovil již dříve. V usnesení ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1720/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 47, uvedl, že zastavil-li odvolací soud odvolací řízení podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř., aniž mu soud prvního stupně předložil účastníkem včas podané doplnění odvolání, je řízení postiženo vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. V usnesení ze dne 21. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 2936/99, uveřejněném v témže časopise č. 7, ročník 2001, pod číslem 89 pak uzavřel, že nepostoupil-li soud prvního stupně podání, kterým odvolatel odstranil vady odvolání po uplynutí stanovené lhůty, bez prodlení odvolacímu soudu za spisovým materiálem a ten zastavil odvolací řízení pro vady odvolání, je odvolací řízení postiženo (pouze) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Původní navrhovatelka mohla nepochybně projevit více procesní opatrnosti, když se dalo očekávat, že v době, kdy ohlásila postoupení pohledávky soudu prvního stupně (měsíc poté, co doplnila své odvolání), se již bude spisový materiál  v intencích §210 odst. 3 o. s. ř. – nacházet u odvolacího soudu. Nicméně nelze přehlédnout, že procesní nástupnictví dovolatelky bylo i tak uplatněno (a výše cit. listinami osvědčeno) více než osm měsíců před rozhodnutím odvolacího soudu. Soud prvního stupně tedy měl dostatečný časový prostor k předložení podání odvolacímu soudu. V porovnání se situací zkoumanou ve věci sp. zn. 20 Cdo 2936/99 je intenzita zásahu do poměrů účastníků vyvolaná nečinností soudu prvního stupně (jeho nesprávným postupem v průběhu odvolacího řízení) vyšší; odvolací soud totiž v jejím důsledku nejednal jako s účastníkem řízení s tím, s kým jednat měl (s dovolatelkou). Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že řízení zmatečností dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (byť způsobenou soudem prvního stupně a nikoli odvolacím soudem) vskutku trpí a dovolání je proto jak přípustné, tak i důvodné.
Způsobuje-li popsaná situace vadu dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., nemůže jít současně o vadu ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.; tento dovolací důvod tudíž zjevně dán není.
Dovolání je důvodné i v rovině dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ohledně právní otázky, na které založily svá rozhodnutí soudy nižších stupňů, sjednotil Nejvyšší soud rozhodovací praxi soudů usnesením uveřejněným pod číslem 44/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm formuloval a odůvodnil závěr, od nějž nevidí důvodu odchýlit se ani v této věci, totiž, že ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 a 3 ZKV může být dalším věřitelem se splatnou pohledávkou za dlužníkem i osoba, která jednu z více pohledávek za dlužníkem nebo část jediné pohledávky za dlužníkem nabyla od věřitele, který podal návrh na prohlášení konkursu, smlouvou o postoupení pohledávky nebo její části, uzavřenou podle ustanovení §524 a násl. občanského zákoníku.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) usnesení odvolacího soudu zrušil. Jelikož v mezích právního posouzení věci důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2002
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu