ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.350.2003.1
sp. zn. 29 Odo 350/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce F. n. m. Č. r., proti žalované H. s. H. a. s., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 19,100.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 952/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2002, č. j. 3 Cmo 19/2001-139, takto:
I. Dovolání žalobce v části směřující proti výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2002, č. j. 3 Cmo 19/2001-139, jimiž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. srpna 2000, č. j. 12 Cm 952/97-94, v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci 6,450.000,- Kč a v rozsahu povinnosti žalobce zaplatit na úhradu soudního poplatku 1,128.000,- Kč, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2002, č. j. 3 Cmo 19/2001-139, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. srpna 2000, č. j. 12 Cm 952/97-94, ve výroku I. v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci 6,450.000,- Kč a jinak, tj. ve zbývající části ohledně zaplacení částky 1,200.000,- Kč tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok). Dále odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba „ve zbývajícím rozsahu“ zamítnuta a ve výrocích, jimiž bylo účastníkům uloženo zaplatit náklady státu a žalobci soudní poplatek (druhý výrok). Odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok) a proti svému rozsudku připustil dovolání (pátý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že předmětem řízení je požadavek žalobce vůči žalované na zaplacení částky 10,000.000,- Kč, kterou poskytl P. z. ú. a. s. (dále též jen „zápočtový ústav“) právnímu předchůdci žalované dle smlouvy o bezúročné půjčce z 23. července 1993, a to formou vložení uvedené částky za právního předchůdce žalované v rámci druhého kola celostátního zápočtu závazků a pohledávek k vyrovnání jeho závazků, a dále požadavek na úhradu smluvní pokuty za prodlení se zaplacením této částky ve výši 9,100.000,- Kč za období od 1. ledna 1994 do 26. června 1997. Aktivní věcnou legitimaci pak žalobce dovozoval ze smlouvy o postoupení pohledávky z 3. října 1995. Žalovaná s žalobním požadavkem nesouhlasila, namítala nedostatek aktivní legitimace žalobce a pro případ, že k postoupení pohledávky došlo, vznesla námitku promlčení a dále výhradu, že v ustanovení čl. IV. smlouvy byly sjednány úroky z prodlení a nikoli smluvní pokuta.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce je nositelem aktivní legitimace, a to jak ve vztahu k požadované částce 10,000.000,- Kč (z titulu vrácení „půjčky“), tak i ve vztahu k uplatněnému nároku na smluvní pokutu, a to s odkazem na předávací protokol z 3. října 1995, který právně posoudil jako smlouvu o postoupení pohledávek podle ustanovení §524 občanského zákoníku.
Považuje za nesporné, že 23. července 1993 právní předchůdce žalované (státní podnik H. s.) uzavřel se zápočtovým ústavem smlouvu o bezúročné půjčce, na základě které mu bylo poskytnuto 10,000.000,- Kč, a právní předchůdce žalované se zavázal tuto částku vrátit do 31. prosince 1993 (a tento svůj závazek ani zčásti nesplnil), zabýval se důvodností žaloby zejména z pohledu žalovanou vznesené námitky promlčení.
Dovodil, že v případě, kdy byla mezi právními předchůdci účastníků uzavřena smlouva o půjčce podle ustanovení §657 a násl. občanského zákoníku, se podle ustanovení §261 odst. 6 obchodního zákoníku ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy promlčení řídí úpravou občanského zákoníku, přičemž promlčecí doba je podle ustanovení §100 a násl. občanského zákoníku tříletá. Jelikož právo mohlo být vykonáno poprvé 1. ledna 1994, promlčecí doba marně uplynula 1. ledna, resp. 2. ledna 1997, a vzhledem k doručení žaloby soudu 14. července 1997 je uplatněný nárok na vrácení půjčené částky promlčen. Dále uzavřel, že smluvní pokuta (platně dohodnutá) byla sjednána jako týdenní majetková sankce a nárok na její zaplacení vznikal vždy samostatně v každém započatém týdnu prodlení. Právo na smluvní pokutu za prvních 28 týdnů prodlení považoval za promlčené a ve zbývající části, tj. ohledně smluvní pokuty „za zbývající dobu do 26. května 1997“, shledal uplatněný nárok důvodným a žalobě v rozsahu částky 7,650.000,- Kč vyhověl.
Odvolací soud maje za nesporné poskytnutí půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalované a zápočtovým ústavem a dovozuje, že došlo k zániku závazků žalované, které do celostátního kola zápočtu přihlásila, a to v rozsahu převyšujícím o 10,000.000,- Kč její pohledávky do kola zápočtů vložené, dospěl k závěru, že k vložení této částky do zápočtového kola pro žalovanou došlo. Dále se zabýval zejména řešením otázky aktivní věcné legitimace žalobce, právní kvalifikace smlouvy „o půjčce“ z 23. července 1993 a platnosti v této smlouvě dohodnuté smluvní pokuty, jakož i důvodností žalovanou vznesené námitky promlčení.
Námitku žalované o nedostatku aktivní legitimace žalobce neshledal oprávněnou, když předávací protokol „mezi P. z. ú. a. s. v likvidaci a žalobcem z 3. října 1995“ má písemnou formu a obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §524 občanského zákoníku.
Právními předchůdci účastníků uzavřenou smlouvu z 23. července 1993 posoudil jako smlouvu o půjčce podle ustanovení §657 občanského zákoníku, když její obsah odpovídá tomuto smluvnímu typu a je z něho zřejmé, že nejprve byla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě o půjčce, na základě které zápočtový ústav připravil vypořádání závazků v daném řetězci v celostátním zápočtovém kole a po vyčíslení potřebné částky uzavřel s právním předchůdcem žalované smlouvu o půjčce a potřebné finanční prostředky do zápočtového kola vložil. Výhrada, podle které finanční prostředky nebyly poskytnuty hotově přímo žalované (jejímu právnímu předchůdci) dle odvolacího soudu neobstojí, neboť ustanovení §657 občanského zákoníku nevylučuje jejich poskytnutí bezhotovostní formou - vložením do zápočtového řetězce vyrovnání pohledávek za žalovanou.
Argumentuje ustanovením §261 odst. 6 obchodního zákoníku odvolací soud dále uzavřel, že výše uvedená smlouva a vztah touto smlouvou založený se řídí pouze právní úpravou občanského zákoníku, přičemž vzhledem ke kogentnosti tohoto ustanovení nepřihlédl k ujednání obsaženému v čl. VII. smlouvy, podle něhož se právní vztahy z této smlouvy řídí obchodním zákoníkem. Poměřuje důvodnost žalovanou vznesené námitky promlčení ustanovením §101 občanského zákoníku odvolací soud dovodil, že žaloba doručená soudu 14. července 1997 byla podána po uplynutí promlčecí doby.
Pokud jde o nárok na zaplacení smluvní pokuty odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dohoda účastníků v tomto směru odpovídá ustanovení §544 občanského zákoníku a vyhovuje rovněž požadavku určitosti. Správným shledal rovněž závěr soudu prvního stupně o vzniku práva na smluvní pokutu, jakož i o jeho promlčení za dobu do 13. července 1994. Nárok na smluvní pokutu vzniklý od 14. července 1994 pak promlčen není, neboť „každé právo na týdně vznikající sankci je nutno posuzovat samostatně“ včetně jeho promlčení. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud žalobci nepřiznal smluvní pokutu „za započaté týdny po promlčení pohledávky“, na kterou byla vázána, a to s poukazem na ustanovení §3 občanského zákoníku, když časově neomezený vznik práva na smluvní pokutu za každý týden prodlení se zaplacením stále existující, ale nevymahatelné pohledávky, považoval za v rozporu s podstatou a smyslem právní úpravy promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu (srov. podání z 8. září 2003, jímž dovolatel odstranil nejasnosti, pokud jde o rozsah dovolání), podal žalobce dovolání, jehož přípustnosti dovozuje z výroku rozsudku odvolacího soudu. Naplnění dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci dovolatel spatřuje v právní kvalifikaci smlouvy z 23. července 1993 jako smlouvy o půjčce podle ustanovení §657 občanského zákoníku a s tím souvisejícím řešením otázky promlčení podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku.
Dovolatel zdůrazňuje (a v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. července 1998, sp. zn. 32 Cdo 666/98), že není rozhodné, jak je právní úkon označen, popř. na která ustanovení zákona se odvolává, nýbrž jaký je obsah tohoto právního úkonu a jím založeného právního vztahu, tj. jaká práva a povinnosti z něj pro účastníky plynou. Odkazuje na obsah uzavřené smlouvy, dovolatel akcentuje, že projekt řešení druhotné platební neschopnosti spočíval v tom, že z účastníků projektu byly vyhledány společnosti, které vůči sobě evidovaly pohledávky, přičemž díky mnohostranným vztahům mohly být započteny i závazky, vůči kterým neexistovala korespondující pohledávka daného věřitele, neboť bylo započítáváno oproti pohledávce třetí osoby, která zase započetla tuto svou pohledávku vůči závazku, který měla u další osoby, čímž byly tvořeny tzv. „zápočtové řetězce“, které byly většinou značně dlouhé a komplikované. Jelikož „podniky“ evidovaly více závazků způsobilých k započtení než pohledávek, což se projevilo vždy na konci daného zápočtového řetězce schodkem, musely být použity finanční prostředky k tomu, aby byl rozdíl mezi započítávanými závazky a pohledávkami vyrovnán. Celkem tak z prostředků žalobce byla vyčleněna 1 miliarda Kč, přičemž subjekty, které prostřednictvím zápočtů snížily své závazky více než pohledávky, a podílely se tak na schodku daného zápočtového řetězce, byly zavázány k navrácení vyčleněných prostředků právě na základě tzv. „smluv o bezúročných půjčkách“. Tak tomu bylo i v případě žalované, která snížila své pohledávky vůči různým subjektům o 9,871.000- Kč a závazky o 19,871.000,- Kč, s tím, že rozdíl těchto částek byl do „zápočtového řetězce“ zápočtovým ústavem vložen.
Z této argumentace dle dovolatele jednoznačně vyplývá, že smlouva o „bezúročné půjčce“ je zvláštním typem smlouvy podřaditelným pod innominátní kontrakty, když není smlouvou o půjčce ve smyslu občanského zákoníku a nesplňuje ani náležitosti smlouvy o úvěru podle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku. Předmětnou smlouvou se totiž právní předchůdce žalobce nezavázal poskytnout dlužníku žádné prostředky, ale bylo jí pouze upraveno řešení finančních důsledků provedení mnohostranných zápočtů, přičemž žalovaná se zavázala nahradit částku, která byla do systému vložena podle předchozí dohody stejných subjektů s cílem umožnit eliminaci pohledávek věřitelů za žalovanou.
Stejně je nutno přistupovat i k posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou, jejíž důvodnost měla být poměřována ustanovením §397 obchodního zákoníku (i s přihlédnutím k ujednání, že se smlouva řídí obchodním zákoníkem). Vzhledem ke splatnosti závazku žalované k 1. lednu 1994 by „nastalo“ promlčení až 2. ledna 1998, přičemž žalobce svůj „závazek“ u soudu uplatnil již 14. července 1997, v důsledku čehož k promlčení pohledávky nedošlo.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s vyslovením závazného právního názoru v otázce promlčení, podle něhož předmětná smlouva je svým charakterem typem innominátní smlouvy řídící se obchodním zákoníkem.
Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za dovoláním napadený pouze v rozsahu měnícího výroku ohledně částky 1,200.000,- Kč a navrhuje zamítnutí dovolání, když považuje právní závěry odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vztahující se k právnímu posouzení smlouvy a k aplikaci ustanovení občanského zákoníku o promlčení za správné.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 – dále též jen „o .s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, když odvolací soud odvolání projednal a rozhodl o něm v souladu s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., jak výslovně zmínil i v důvodech rozsudku.
Dovolání žalobce v části směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci 6,450.000,- Kč a ve výroku o zaplacení soudního poplatku, není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
K podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000 sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Jelikož odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 6,450.000,- Kč potvrdil, rozhodl ve prospěch žalobce. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v této části podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Rovněž dovolání směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části ukládající žalobci zaplatit soudní poplatek (rozuměj soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení a z odvolání), který - ač součástí rozsudku - má s ohledem na ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné do 31. prosince 2000 přípustné. Poměřováno ustanoveními §238a a §239 o. s. ř. nelze totiž rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ukládající účastníku povinnost zaplatit soudní poplatek, podřadit žádnému z usnesení, proti němuž zákon v uvedených ustanoveních dovolání připouští. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., když z obsahu spisu žádná z vad, která činí zmatečným každé rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci 2), nevyplývá a ani dovolatel její existenci nenamítá.
Nejvyšší soud proto i v této části dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu, tj. ve vztahu k měnícímu výroku co do částky 1,200.000,- Kč a k potvrzujícímu výroku ohledně částky 11,450.000,- Kč, je dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) a §239 odst. 1 o. s. ř. a je i důvodné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), a zmatečnostní vady řízení podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. nejsou dovoláním namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu; Nejvyšší soud se proto v mezích právních otázek formulovaných dovoláním zabýval především správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
V mezích dovolacího důvodu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním, jehož přípustnost je založena ustanovením §239 odst. 1 o. s. ř., zpochybnit nelze a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, spočívající v tom, že soud použil nesprávný právní předpis, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatel spatřuje v nesprávné právní kvalifikaci smlouvy z 23. července 1993 jako smlouvy o půjčce podle ustanovení §657 a násl. občanského zákoníku a dále v nesprávné aplikaci ustanovení občanského zákoníku, pokud jde o žalovanou vznesenou námitku promlčení.
Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:
1) právní předchůdce žalobce (rozuměj P. z. ú., akciová společnost) právnímu předchůdci žalované (rozuměj H. s., státnímu podniku) poskytl na základě uzavřené smlouvy 10,000.000,- Kč formou vložení uvedené částky „pro žalovanou“ do celostátního kola zápočtů;
2) poskytovatel i příjemce částky 10,000.000,- Kč byli podnikatelé, přičemž k uzavření smlouvy došlo poté, co zápočtový ústav připravil vypořádání závazků v daném řetězci celostátních zápočtů, a to za účelem vyrovnání záporného rozdílu mezi pohledávkami a závazky přihlášenými do tzv. celostátních zápočtů právním předchůdcem žalované;
3) žalovanou (ani jejím právním předchůdcem) nebyla zápočtovému ústavu ani jeho právnímu nástupci (žalobci) výše uvedená částka vrácena;
4) poskytnutá částka měla být dle dohody stran smlouvy vrácena do 31. prosince 1993 a žaloba o její zaplacení, jakož i o zaplacení smluvní pokuty připínající se k povinnosti žalované vrátit poskytnuté finanční prostředky, byla soudu doručena 14. července 1997.
Vzhledem k době uzavření smlouvy „o bezúročné půjčce“ je pro další úvahy dovolacího soudu rozhodný výklad občanského a obchodního zákoníku ve znění účinném k 23. červenci 1993.
Podle ustanovení §261 obchodního zákoníku tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (odstavec 1). Smlouvy mezi osobami, uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upravené v hlavě II. této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku (odstavec 6 věta první).
Ustanovení §262 odst. 1 obchodního zákoníku dále určuje, že strany se mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v §261, se řídí tímto zákonem.
Podle ustanovení §657 občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Pro smlouvu o půjčce je charakteristické, že věřitel přenechává dlužníkovi určité množství věcí druhově určených (zastupitelných) k volnému nakládání, případně ke spotřebování, a dlužník se zavazuje vrátit mu po určité době věci stejného druhu. Smlouva o půjčce má reálnou (nikoli jen konsensuální) povahu a vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky, přičemž při peněžité půjčce může dojít k předání půjčené částky i bezhotovostním převodem na účet dlužníka (srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 872).
Skutečnost, že strany smlouvy z 13. července 1993 v jejím textu užily právní kvalifikace „Smlouva o bezúročné půjčce“, neznamená, že by soud byl tímto právním posouzením učiněného právního úkonu vázán. I takový projev vůle totiž musí vykládat podle interpretačních pravidel určených ustanovením §35 odst. 2 občanského zákoníku, popř. ustanovením §266 obchodního zákoníku (pro oblast vztahů obchodněprávních), a to i tehdy, obsahuje-li zákonný termín nebo odkaz na ustanovení zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 215, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1999).
Byť odvolací soud užívá, pokud jde o přenechání peněz věřitelem dlužníku, pojmu „poskytnutí a převzetí půjčky“, z obsahu soudy obou stupňů učiněných skutkových zjištění je nepochybné, že částku 10,000.000,- Kč právní předchůdce žalobce, poté, co potřebnou částku vyčíslil a s právním předchůdcem žalované uzavřel smlouvu „o půjčce“, vložil do tzv. celostátního kola zápočtů k úhradě závazků dlužníka.
V takovém jednání věřitele pak nelze spatřovat přenechání (odevzdání) věcí (v daném případě peněz) dlužníku (a to ani bezhotovostně) k nakládání, nýbrž na základě vícestranných závazkových vztahů směřujících k započtení vzájemných pohledávek a závazků realizovanou (po dohodě s dlužníkem) úhradu závazků dlužníka vůči třetím osobám.
Nedošlo-li k naplnění požadavku vymezeného ustanovením §657 občanského zákoníku (spočívajícího v přenechání věci věřitelem dlužníku), nelze hovořit ani o vzniku smluvního typu tímto ustanovením upraveného, a smlouva účastníků (jejich právních předchůdců) tak není smlouvou o půjčce.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž své rozhodnutí založil na jiných úvahách, podle něhož je smlouva z 13. července 1993 smlouvou o půjčce, tedy správné není. Jelikož od tohoto nesprávného právního posouzení se odvíjí i další závěr odvolacího soudu, podle kterého je nutno promlčení žalobou uplatněného nároku posuzovat s ohledem na ustanovení §261 odst. 6 obchodního zákoníku podle ustanovení §100 a násl. občanského zákoníku, dovolací soud uzavírá, že dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo dovolání shledáno přípustným, a v souvisejících výrocích zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 2 a odst. 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu