ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.382.2005.1
sp. zn. 29 Odo 382/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce E. P., proti žalovanému Z. d. M. u P., o zaplacení částky 648.380,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 8 C 24/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. listopadu 2004, č.j. 11 Co 323/2004-101, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. listopadu 2004, č.j 11 Co 323/2004-101 a rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 21. ledna 2004, č.j. 8 C 24/2003-81, ve znění opravného usnesení ze dne 18. března 2004, č.j. 8 C 24/2003-86, se ve výrocích ve věci samé a výrocích o nákladech řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - jih rozsudkem ze dne 21. ledna 2004, č.j. 8 C 24/2003-81, ve znění opravného usnesení ze dne 18. března 2004, č.j. 8 C 24/2003-86, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 554.870,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 30. listopadu 2002 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 200.000,- Kč a „v poslední splátce“ ve výši 154.870,- Kč, a to počínaje březnem 2004 vždy do každého 20. dne v měsíci pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), a na náhradu nákladů řízení částku 69.124,50 Kč (výrok II.), a řízení o zaplacení částky 93.510,- Kč zastavil (výrok III.).
Soud prvního stupně, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, dospěl k závěru, že V. V. (nevlastní otec žalobce) zemřel „někdy“ v roce 1995, přičemž „po něm dědila“ M. V. (matka žalobce), která zemřela 6. května 2001. Žalobce jako jediný dědic ze zákona nabyl veškerý majetek zemřelé, včetně majetkového podílu zůstavitelky u „ZD M. u P.“ (žalovaného) v celkové hodnotě 648.380,- Kč. Jelikož účastníci „učinili nesporným zjištěním vypořádací podíl ve výši 554.870,- Kč“, považoval soud prvního stupně za rozhodující, zda čl. 16 bod 5 stanov žalovaného [určující, že částka, o kterou vypořádací podíl přesahuje splacený základní členský vklad (20.000,- Kč), je splatná po uplynutí sedmi let od schválení účetní uzávěrky za rok, v němž členství zaniklo, a to ve splátkách, které každoročně určí členská schůze], je v souladu „s ostatními zákonnými předpisy“.
Přitom dospěl k závěru, podle něhož je sporné ustanovení stanov neurčité, neboť každý, kdo nárokuje vyplacení vypořádacího podílu u žalovaného, je odkázán na výši blíže nespecifikovaných splátek, které by měla každoročně určit členská schůze. Výše splátek pak z posuzovaného ustanovení stanov jasně nevyplývá a je ponechána na libovůli „členského orgánu“; potud nevyhovuje §4 odst. 2 zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, podle kterého stanovy nesmí být v rozporu s tímto zákonem a dalšími obecně závaznými právními předpisy.
Protože soud prvního stupně shledal procesní obranu žalovaného (založenou na výhradě, podle níž pohledávka žalobce není splatná) nedůvodnou, žalobě v rozsahu částky 554.870,- Kč s příslušenstvím vyhověl.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 16. listopadu 2004, č.j. 11 Co 323/2004-101, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 554.870,- Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok), ve výroku o zastavení řízení co do částky 93.510,- Kč jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že v prvé řadě posuzoval, co je z hlediska „skutkového vymezení“ předmětem řízení. Vycházeje z usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 5. září 2001, č.j. 10 D 423/2001-57 a z realizačního poukazu ze dne 8. října 2002, dovodil, že žalobce jako jediný zákonný dědic po své matce M. V. uplatnil nárok, který označil jako nárok „na výplatu majetkového podílu v zemědělském družstvu, jehož byla členkou“. V této souvislosti zdůraznil, že z hlediska označení vymáhaného nároku nemusí být vždy zcela rozhodující, jaké adjektivum, vymezující tento podíl, žalující strana použije; vždy jde o vlastně o určité majetkové vyjádření účasti fyzické osoby v družstvu. S ohledem na transformaci družstev provedenou zákonem č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“), může jít o podíl oprávněných osob, které se nestaly „účastníkem“ družstva podle transformačního projektu, jakož i o „podíl“ osob, které se členy transformovaného družstva staly, jejichž „členství plynule pokračovalo i po transformaci a skončilo teprve následně s kratším či delším časovým odstupem“. V prvním případě označuje zákon podíl člena jako majetkový (§13 transformačního zákona), ve druhém jako vypořádací podíl (§233 obchodního zákoníku - dále jen „obch. zák.“).
V daném případě - pokračoval odvolací soud - žalobce uplatnil v řízení nárok na výplatu majetkového podílu a v průběhu řízení „se pak stalo mezi účastníky nesporným, že se jedná o nárok na úhradu vypořádacího podílu M. V., která se stala členskou transformovaného družstva a jejíž členství zaniklo smrtí 6. května 2001“, s tím, že mezi účastníky byla nesporná i výše vypořádacího podílu 554.870,- Kč. Jelikož z takto vymezených skutkových zjištění vycházel i soud prvního stupně, přičemž odvolací soud se s jeho závěrem, podle kterého je předmětem řízení nárok na úhradu vypořádacího podílu, ztotožnil, zabýval se dále otázkou splatnosti vypořádacího podílu.
Odkazuje na ustanovení §232 a §233 obch. zák. a na ustanovení čl. 12 bodu 3 a čl. 16 stanov žalovaného, dospěl odvolací soud co do splatnosti nároku na úhradu vypořádacího podílu k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.
V posuzované věci členská schůze žalovaného schválila v souvislosti s transformací družstva dne 27. listopadu 1992 stanovy, jejichž čl. 16 bod 5 stanoví sedmiletou lhůtu k výplatě vypořádacího podílu od schválení účetní uzávěrky za rok, v němž zaniklo členství, a to ve splátkách, které každoročně určí členská schůze. Ponechá-li se stranou otázka výše splátek, nelze podle odvolacího soudu lhůtu sedmi let k úhradě vypořádacího podílu považovat za rozpornou z dobrými mravy, když připuštění takového výkladu by mohlo vést až „k paradoxnímu závěru o neslučitelnosti s dobrými mravy lhůty zakotvené v ustanovení §13 odst. 3“ transformačního zákona, která je v souladu s ustálenou judikaturou (potud odvolací soud odkazuje na rozhodnutí uveřejněné pod číslem 51/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 51/2001“) považována za ochrannou lhůtu hraniční, nikoli však v rozporu s dobrými mravy.
V situaci, kdy žalobce „nemůže mít více práv, než-li měla jeho matka jako oprávněná osoba k úhradě vypořádacího podílu ve lhůtě sedmi let od schválení účetní uzávěrky za rok, v němž její členství zaniklo“, shledal odvolací soud - vzhledem k nedospělosti uplatněného nároku - žalobu za předčasnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem,.
Dovolatel zdůrazňuje, že sporné ustanovení stanov (jejich čl. 16 bod 5) „upravuje splatnost komplexně“, a tudíž je nutno „shledat“ toto ustanovení rozporným s dobrými mravy jako celek, a nikoli oddělit část o splátkách a ponechat sedmiletou lhůtu. Dovolatel nesouhlasí ani s argumentací odvolacího soudu co do srovnání lhůty k výplatě vypořádacího podílu se lhůtou určenou ustanovením §13 odst. 3 transformačního zákona k úhradě majetkového podílu z transformace, poukazuje přitom na „mimořádnost“ transformačního zákona.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním - nejprve zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §232 odst. 1 obch. zák. členství fyzické osoby zaniká smrtí. Dědic členských práv a povinností zůstavitele může požádat družstvo o členství. Zákon nebo stanovy mohou určit, kdy představenstvo nesmí dědicovo členství odmítnout nebo kdy se nevyžaduje souhlas představenstva s nabytím členských práv a povinností dědicem.
Podle ustanovení §233 obch. zák. při zániku členství za trvání družstva má dosavadní člen nárok na vypořádací podíl (odstavec 1). Vypořádací podíl se určí poměrem splaceného členského vkladu dosavadního člena násobeného počtem ukončených roků jeho členství k souhrnu splacených členských vkladů všech členů násobených ukončenými roky jejich členství (odstavec 2). Pro určení vypořádacího podílu je rozhodný stav vlastního kapitálu družstva podle účetní uzávěrky za rok, v němž členství zaniklo. Při určování výše vypořádacího podílu se nepřihlíží ke kapitálu, jenž je v nedělitelném fondu, a jestliže to vyplývá ze stanov, i v jiných zajišťovacích fondech. Rovněž se nepřihlíží k vkladům členů s kratším než ročním členstvím přede dnem, k němuž se řádná účetní uzávěrka sestavuje (odstavec 3). Nárok na vypořádací podíl je splatný uplynutím tří měsíců od schválení účetní uzávěrky za rok, v němž členství zaniklo. Nárok na podíl na zisku vzniká jen za období trvání členství (odstavec 4). Ustanovení odstavců 2 až 4 se použijí, jen pokud stanovy neurčují jinak (odstavec 5).
Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů vyplývá, že stanovy žalovaného přijaté na členské schůzi družstva konané 27.listopadu 1992 v čl. 16 bodu 5 určují, že částka, o kterou vypořádací podíl přesahuje splacený základní členský vklad (který podle čl. 5 bodu 1 stanov činí 20.000,- Kč), je splatná po uplynutí sedmi let od schválení účetní závěrky za rok, v němž členství zaniklo, a to ve splátkách, které každoročně určí členská schůze.
Otázkou délky lhůty určené stanovami (byť jiného) družstva pro výplatu vypořádacího podílu podle ustanovení §233 obch. zák. co do jejího souladu (rozporu) s dobrými mravy (§3 a §39 občanského zákoníku) se Nejvyšší soud zabýval (jak ostatně zmínily soudy nižších stupňů i účastníci řízení) již v R 51/2001. Přitom uzavřel, že stanovy družstva, které určují lhůtu deseti let pro splatnost vypořádacího podílu, lze v této části považovat za rozporné s dobrými mravy. V této souvislosti zdůraznil, že stanovy je nutno považovat za smlouvu sui generis, ve které lze upravit vztahy mezi členy v rozsahu, v němž to připouští dispozitivní úprava v zákoně, popř. v němž zákon tyto vztahy neupravuje vůbec. Ustanovení o splatnosti vypořádacího podílu mají normativní charakter a členové družstva, popř. jejich právní nástupci, jsou jimi vázáni. V situaci, kdy mezi obecné náležitosti právního úkonu (tj. i stanov) patří i požadavek souladu s dobrými mravy, Nejvyšší soud uzavřel, že platnost dotčeného ustanovení stanov je nutno zkoumat i z tohoto hlediska a že desetiletá lhůta, která odkládá splatnost vypořádacího podílu, a přesahuje dokonce i lhůtu pro vypořádání majetkových nároku v družstvech podle transformačního zákona, je s dobrými mravy v rozporu. V usnesení ze dne 16. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 433/2004, dále Nejvyšší soud dovodil, že ani v případě, kdy stanovy družstva určují sedmiletou lhůtu splatnosti vypořádacího podílu, není rozdíl v délce lhůty splatnosti oproti shora uvedenému případu natolik významný, aby byl důvodem pro jiný - ve vztahu k odkazovanému rozhodnutí opačný - právní závěr.
Jestliže odvolací soud vyslovil při řešení otázky (ne)platnosti sporného ustanovení stanov žalovaného právní závěr opačný, je jeho právní posouzení věci nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl dovolatelem uplatněn právem.
Dále Nejvyšší soud z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) přihlédl i k tomu, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, žalobou došlou soudu prvního stupně 11. prosince 2002 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 648.380,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že má vůči němu pohledávku představující majetkový podíl po zemřelé M. V., z kteréžto částky připadá 20.000,- Kč na základní členský vklad a 628.380,- Kč na další majetkový vklad, s tím, že z celkové částky činí náhrada za živý a mrtvý inventář 284.639,- Kč, majetkový podíl podle zákona č. 162/1990 Sb. 288.280,- Kč a majetkový podíl z transformace podle transformačního zákona 75.461,- Kč. Současně s odkazem na ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona zdůraznil, že nedošlo-li mezi oprávněnou osobou a družstvem k dohodě o způsobu vypořádání majetkového podílu zakládá uvedené ustanovení nárok oprávněné osoby na zaplacení peněžitého ekvivalentu. U jednání před soudem prvního stupně dne 26. listopadu 2003 žalobce „změnil právní důvod žaloby“, s tím, že požaduje zaplacení částky 554.870,- Kč s příslušenstvím z titulu vypořádacího podílu v družstvu (srov. protokol o jednání č.l. 69 až 72). Soud prvního stupně pak v řízení pokračoval, posuzuje důvodnost žalovaného nároku z hlediska ustanovení §233 obch. zák., tj. považuje za předmět řízení nárok na úhradu vypořádacího podílu v družstvu. Rovněž odvolací soud, v reakci na výhradu žalovaného, který v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vytýkal absenci rozhodnutí podle ustanovení §95 o. s. ř., uzavřel, že „žalobce v řízení uplatnil nárok na výplatu majetkového podílu“.
Podle ustanovení §95 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo (odstavec 1). Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení (odstavec 2).
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na nějž v podrobnostech odkazuje, že o změnu žaloby (§95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. V rozsudku ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2004, pod číslem 172, dále Nejvyšší soud uzavřel, že je-li podání žalobce podle svého obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) změnou žaloby, pak tomu, aby se soud prvního stupně vyslovil k přípustnosti takové změny usnesením vydaným podle §95 o. s. ř., nepřekáží, že žalobce tomuto procesnímu úkonu přisuzuje jiný význam.
Rovněž pokud jde o rozdíl mezi žalobou na úhradu vypořádacího podílu člena družstva (jeho dědice) a žalobou o vypořádání majetkového podílu z transformace, Nejvyšší soud poukazuje na ustálenou judikaturu představovanou rozsudkem ze dne 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 518/2004, uveřejněným v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2005, pod číslem 104. V tomto rozhodnutí jednoznačně uvedl, jaké podmínky musí být pro vznik toho či onoho nároku splněny a současně se vyslovil i k otázce věcné příslušnosti soudů, s tím, že k projednávání sporů o vyplacení vypořádacího podílu člena družstva (jeho dědice) jsou jako soudy prvního stupně věcně příslušné krajské soudy [§9 odst. 3 písm. g) o. s. ř.] a k projednání sporů o vypořádání majetkového podílu z transformace soudy okresní.
Jelikož soud prvního stupně v rozporu se shora uvedenými judikatorními závěry vyhodnotil změnu žalobcem uplatněného nároku pouze jako změnu jeho právního důvodu, k níž žalobce přistoupil po poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., a v důsledku tohoto nesprávného právního názoru o změně žaloby ve smyslu ustanovení §95 o. s. ř. nerozhodl, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stejně je postiženo i řízení před soudem odvolacím, který v rozporu s ustanovením §212 odst. 5 větou druhou občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005 k této vadě řízení nepřihlédl.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o platnosti čl. 16 bodu 5 stanov žalovaného není správné a řízení před soudy nižších stupňů jsou postižena vadou, který mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu