ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.383.2001.1
sp. zn. 29 Odo 383/2001-116
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce JUDr. J. V., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně H. z. z. p. v likvidaci, zastoupeného JUDr. M. V., proti žalované N. K. V., příspěvkové organizaci, zastoupené JUDr. J. W., advokátkou, o zaplacení částky 500.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 236/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. února 2001, č. j. 18 Co 45/2001 - 107, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. února 2001, č. j. 18 Co 45/2001 - 107, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. prosince 2000, č. j. 14 C 236/98  92, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako správce konkursní podstaty úpadkyně H. z. z. p. žalobou došlou soudu 1. září 1998 po žalované domáhal zaplacení částky 500.300,- Kč s jednadvacetiprocentním úrokem z prodlení od 21. listopadu 1996 do zaplacení, s tím, že jde o částku, kterou úpadkyně žalované zaplatila za vyúčtované zdravotní úkony, ačkoliv podle výsledků revize provedené v roce 1995 revizním lékařem úpadkyně žalovaná vyúčtovala tyto zdravotní výkony úpadkyni neoprávněně.
Okresní soud v Karlových Varech (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne ze dne 20. října 1999, č. j. 14 C 236/98 - 49, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. února 2000, č. j. 18 Co 53/2000 - 72, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 13. prosince 2000, č. j. 14 C 236/98 - 92, zamítl žalobu o zaplacení částky 500.300,- Kč s jednadvacetiprocentním úrokem z prodlení od 21. listopadu 1996 do zaplacení. Jsa vázán závazným právním názorem formulovaným v kasačním usnesení odvolacího soudu k otázce promlčení uplatněného nároku, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná se sice na úkor úpadkyně bezdůvodně obohatila v rozsahu žalované částky, její nárok je však - v intencích ustanovení §107 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.”) - promlčen. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že subjektivní dvouletá promlčecí doba počala úpadkyni běžet až dne 21. listopadu 1996, kdy proběhlo dohadovací řízení ohledně výsledků provedené revize, takže potud k promlčení nedošlo. Nicméně, na základě zjištění, že částky za nesprávně vykazované výkony zdravotní péče proplatila úpadkyně žalované ve dnech 23. června, 18. července, 20. července, 25. července, 3. srpna a 22. srpna 1995, uzavřel, že objektivní tříletá promlčení lhůta počala běžet již dne 23. srpna 1995 a ve shodě s ustanovením §122 odst. 2 a 3 obč. zák. uplynula v pondělí 24. srpna 1998. Žaloba byla podána 1. září 1998 a námitka promlčení, kterou žalovaná v průběhu řízení opakovaně uplatnila, je tedy důvodná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. února 2001, č. j. 18 Co 45/2001 - 107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud uvedl, že mezi účastníky řízení není sporu o tom, že žalovaná přijala od úpadkyně neoprávněně částku 500.300,- Kč a že poslední neoprávněně vyplacená částka byla připsána na účet žalované 22. srpna 1995. I když nebylo zjištěno, zda šlo o nesprávně vykazované výkony zdravotní péče nebo o nesprávnou výši vykazovaných zdravotních výkonů, šlo podle soudu nepochybně - ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. - o majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. Vycházeje dále z toho, že mezi účastníky jde o obchodní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení - přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně o promlčení uplatněného nároku, s tím, že v případě bezdůvodného obohacení se promlčecí lhůta řídí pouze příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a nikoliv obchodního zákoníku. Právní úprava bezdůvodného obohacení se - s výjimkou ustanovení §394 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.”) upravujícího počátek běhu promlčecí doby u práva na vrácení plnění z neplatné smlouvy - v obchodním zákoníku nenachází. Odpověď na otázku, čím se řídí promlčení obchodněprávních vztahů, dává samotný obchodní zákoník. Promlčení obchodněprávních vztahů je zde upraveno komplexně a kogentně v oddílech nazvaných Předmět promlčení, Účinky promlčení, Počátek a trvání promlčecí doby, Stavení a přetržení promlčecí doby a Obecné omezení promlčecí doby (§387 až §408 obch. zák.). Počátku promlčecí doby se věnují ustanovení §391 až §396 obch. zák., promlčecí době ustanovení §397 až §399 obch. zák. Ustanovení §397 obch. zák. určuje, že obecná promlčecí doba činí čtyři roky, nestanoví-li zákon jinak. Zákonem se pak nerozumí pouze obchodní zákoník, ale i jiný zákon, tedy zákoník občanský. Tam, kde měl zákonodárce na mysli jen obchodní zákoník, použil slov „tento zákon”, stejně jako to učinil např. v ustanovení §391. Z uvedeného lze učinit závěr, že obecná promlčecí doba činí čtyři roky, nestanoví-li obchodní zákoník či jiný zákon jinak. Jiným zákonem tu je občanský zákoník a jeho úprava doby promlčení bezdůvodného obohacení v §107 odst. 1 a 2. Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se tedy promlčuje v subjektivní dvouleté promlčecí době a ve tříleté době objektivní. Jestliže poslední platba za období, v němž došlo k bezdůvodnému obohacení žalované, byla připsána na účet žalované 22. srpna 1995 a žaloba byla podána až 1. září 1998, stalo se tak po uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby, takže nárok je promlčen. Poukaz žalobce na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2000, sp. zn. 25 Cdo 2251/99 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2000, pod číslem 83) odvolací soud odmítl jako nepřípadný, s tím, že se nezabýval bezdůvodným obohacením získaným plněním bez právního důvodu. Návrh žalobce na připuštění dovolání odvolací soud zamítl, maje za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř. ”) přípustné ze zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, namítaje, že dle §241 odst. 2 písm. b/ (správně odst. 3 písm. d/) o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně poukazuje na to, že vztah obchodního a občanského zákoníku je vztahem obecného a zvláštního právního předpisu, s tím, že obchodní zákoník se uplatní na ty právní vztahy, jichž se výslovně týká, a občanský zákoník se uplatní ve všech ostatních majetkových vztazích. Skutečnost, že obchodní zákoník neobsahuje pojem bezdůvodné obohacení, neznamená, že tento institut nelze na obchodní závazky aplikovat. Podle ustanovení §1 odst. 2 obch. zák. může obchodní zákoník řešit některé otázky podle předpisů práva občanského, nelze-li je řešit podle předpisů práva obchodního. Odpověď na otázku, co se rozumí bezdůvodným obohacením, lze proto řešit podle občanského zákoníku. Jinak však tomu je s délkou promlčecích lhůt. Je-li jejich úprava v obchodním zákoníku kogentní a komplexní, pak právě proto má tato úprava přednost před občanským zákoníkem. V tomto směru je podle dovolatele nutno vyložit i výše cit. rozsudek Nejvyššího soudu, z nějž plyne, že pouze tehdy, nedopadá-li obchodní zákoník na právní vztahy účastníků sporu vůbec, uplatní se občanský zákoník i co do úpravy promlčení. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do jeho úvah o promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Skutkový stav věci, jak byl soudy zjištěn v předchozích fázích řízení, dovoláním nebyl - a v mezích uplatněného dovolacího důvodu ani nemohl být - zpochybněn, a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související (odstavec 1). Právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon (odstavec 2).
Z ustanovení §261 obch. zák. se podává, že tato část zákona (rozumí se část třetí obchodního zákoníku) upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (odstavec 1). Touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb (odstavec 2).
Podle ustanovení §262 obch. zák. ve znění platném, v době, kdy úpadkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o poskytování a úhradě nákladů zdravotní péče, to jest k 20. lednu 1994, strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v §261, se řídí tímto zákonem (odstavec 1). Dohoda podle odstavce 1 vyžaduje písemnou formu (odstavec 2). Touto částí zákona se řídí i vztahy vzniklé při zajištění závazku ze smluv, pro něž si strany zvolili použití tohoto zákona podle odstavce 1, jestliže osoba poskytující zajištění s tím projeví souhlas nebo v době vzniku zajištění ví, že zajišťovaný závazek se řídí touto částí zákona (odstavec 3).
Podle ustanovení §451 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Ustanovení §454 obč. zák. pak určuje, že bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Dle ustanovení §489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku (srov. i výše cit. ustanovení) je úpravou komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní vztahy, tak pro obchodní závazkové vztahy, jelikož obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov. §1 odst. 2 obch. zák.).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je též jednotná v závěru, že obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, který je kompletně upraven v jiném zákoně, např. právě v občanském zákoníku. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 a 2 obch. zák., o tzv. absolutní obchod ve smyslu výčtu podávajícího se z ustanovení §261 odst. 3 obch. zák. nebo o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou práva podle §262 obch. zák.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2003, pod číslem 143, od jehož závěrů nevidí důvodu se odchýlit ani v této věci, je tomu tak proto, že obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé, popřípadě jiné k tomu oprávněné osoby (srov. např. §261 odst. 2 obch. zák.), vstupují. Jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v občanském zákoníku, nelze vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní.
Odtud plyne, že pro řešení otázky, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění bez právního důvodu se řídí právní úpravou obchodního zákoníku nebo občanského zákoníku, je určující především povaha právního vztahu účastníků vzniklého takovým plněním.
K závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu (srov. §451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu který svým pojetím odpovídá výše cit. ustanovením §261 odst. 1 až 3 obch. zák. a §262 obch. zák. Tak je tomu i v posuzované věci.
Úpadkyně se žalovanou uzavřely 20. ledna 1994 smlouvu o poskytování a úhradě nákladů zdravotní péče, kterou v intencích §262 obch. zák. podřadily režimu obchodního zákoníku (která je obchodním závazkem). Jde-li tedy o bezdůvodné obohacení vzniklé tím, že žalovaná měla jako nárok z uvedené smlouvy úpadkyni vyúčtovat a úpadkyně žalované na tomto základě poskytnout plnění, o němž bylo posléze zjištěno, že žalované nepřísluší (že jí na toto plnění podle smlouvy nárok nevznikl), pak lze uzavřít, že vztah z bezdůvodného obohacení majetkovým prospěchem, který měla žalovaná takto získat na úkor úpadkyně plněním bez právního důvodu, je obchodním závazkovým vztahem. O tom, že o obchodní závazkový vztah vskutku jde, ostatně nepochyboval ani odvolací soud, proti jehož závěru v uvedeném směru nebrojí ani dovolatel.
Podle ustanovení §397 obch. zák., nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Obsahuje-li obchodní zákoník v ustanoveních §387 až §408 kogentní a ucelenou úpravu problematiky promlčení, dopadající například i na bezdůvodné obohacení vzniklé plněním podle neplatné smlouvy (§394 odst. 2 obch. zák.), je v obchodních závazkových vztazích vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2000, sp. zn. 25 Cdo 2251/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2000, pod číslem 83). Ve výše již citovaném rozsudku velkého senátu obchodního kolegia pak Nejvyšší soud uzavřel - zabývaje se promlčením obchodního závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z právního důvodu, který odpadl - že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu, a že ani ze skutečnosti, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení, neplyne nutnost použití právní úpravy občanského zákoníku (jeho §107), nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho §391 a §397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním, což platí i pro ustanovení §397 obch. zák. v poměru k ustanovení §107 obč. zák., použije se při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku Od závěrů formulovaných v těchto rozhodnutích, jež jsou mutatis mutandis uplatnitelné i v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud nevidí důvodu se odchýlit.
Jinak řečeno, je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem (jako v tomto případě), pak odpověď na otázku, kdy počíná běžet promlčecí doba ve vztahu k takovému plnění, dává ustanovení §391 obch. zák. a otázku délky promlčecí doby zodpovídá ustanovení §397 obch. zák.
Závěr odvolacího soudu, že pro posouzení otázky, zda uplatněný nárok je promlčen, je určující ustanovení §107 obč. zák., tedy správný není a dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. srpna 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu