ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.387.2006.1
sp. zn. 29 Odo 387/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně D. P., proti žalovaným 1) JUDr. R. G., a 2) Š. S., zastoupenému opatrovnicí L. J., tajemnicí o neplatnost smlouvy o převodu obchodního podílu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 97/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2004, č. j. 14 Cmo 531/2003 – 95, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2004, č. j. 14 Cmo 531/2003 – 95 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. července 2003, č. j. 39 Cm 97/2002-75 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. července 2003, č. j. 39 Cm 97/2002 – 75 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti smlouvy a jde tedy o žalobu podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Předpokladem úspěšnosti takové žaloby po procesní stránce je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle kterého věcnou legitimaci v řízení o určení neplatnosti smlouvy má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se právní vztah nebo právo dotýká.
Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně není účastnicí smlouvy o převodu obchodního podílu společnosti G. – C. s. r. o., uzavřené dne 3. února 1998 mezi prvním a druhým žalovaným (dále též jen „smlouva“) a samotná smlouva se ani netýká její právní (nikoli majetkové) sféry. Její právní vztah coby věřitelky, ke společnosti G. – C. s. r. o. jako dlužnici není změnou společníků v uvedené společnosti nikterak dotčen. Žalobkyně zjevně spojuje odpovědnost společnosti s odpovědností společníka; z tvrzené smlouvy o dílo má pohledávky vůči společnosti G. – C. s. r. o. a nikoli vůči JUDr. G., který byl jediným společníkem. I kdyby bylo jeho jednání coby tehdejšího jednatele a jediného společníka nemorální, jak je hodnotí žalobkyně, nezakládalo by to právní zájem žalobkyně na určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu. Naléhavý právní zájem žalobkyně by byl dán tehdy, jestliže by bez tohoto určení bylo její právo věřitele ohroženo nebo by se její právní postavení coby věřitelky stalo nejistým; tak tomu ovšem není. Záměnou společníků ve společnosti není pohledávka žalobkyně vůči společnosti nijak dotčena.
Odvolací soud uzavřel, že nelze uvažovat ani o ručení společníka do výše nesplaceného vkladu [§106 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)], neboť podle výpisu z obchodního rejstříku společnosti G. – C. s. r. o. byl vklad zcela splacen, jinak by ani podle §111 odst. 2 obch. zák. nemohla být společnost, založená jediným zakladatelem, do obchodního rejstříku zapsána. Převodce obchodního podílu ručí ve smyslu §115 odst. 3 obch. zák. za závazky, které přešly převodem obchodního podílu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do jeho důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka „má za to, že otázka posouzení platnosti smlouvy o převodu obchodního podílu, která je na straně převodce uzavírána s jednoznačně nekalým úmyslem vyhnout se odpovědnosti za společnost, která se dostala do ekonomických problémů,“ dosud nebyla dovolacím soudem „ani jinou judikaturou“ řešena. Dovolatelka argumentuje tím, že tento problém má obecný dopad, a že se netýká pouze její věci, když obdobné případy se v podnikatelské sféře objevují stále častěji. Sice připouští, že není účastnicí smlouvy o převodu obchodního podílu, poukazuje však na to, že se převod obchodního podílu dotýká jejího právního postavení. Tvrdí, že první žalovaný převodem obchodního podílu na nevěrohodnou osobu porušil zásady poctivého obchodního styku, což lze kvalifikovat jako nemravné jednání. Jestliže po takovém jednání se jediným společníkem a jednatelem společnosti stane osoba bez jakékoli snahy pokračovat v podnikatelské činnosti, pak nepochybně taková situace vytváří u všech obchodních partnerů společnosti stav naprosté právní nejistoty a jejich právní nároky vůči společnosti se v podstatě stávají právně nevymahatelné. Dovolatelka je názoru, že za takové situace jí nelze upírat oprávněný zájem na soudní ochranu.
Podle názoru dovolatelky je smlouva, která byla uzavřena, jak vyplývá ze skutkových zjištění, jednoznačně s nekalým úmyslem prvního žalovaného vyhnout se problémům se zadluženou společností, absolutně neplatná podle §39 občanského zákoníku, neboť taková smlouva odporuje dobrým mravům. V dané věci i odvolací soud připustil, že jednání prvního žalovaného lze posuzovat jako nemravné, což lze dovodit i ze skutečnosti, že nabyvatel obchodního podílu jako druhý žalovaný je neznámého pobytu, a proto mu musel soud ustanovit opatrovníka.
Proto dovolatelka požaduje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolatelka v dovolání výslovně nevymezuje otázku zásadního právního významu, z odůvodnění dovolání však plyne, že zásadní právní význam přikládá posouzení, zda má věřitel společnosti naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu kterou převodce, jako jediný společník převedl obchodní podíl na „nevěrohodnou“ osobu, která je „neznámého pobytu“ a nemá „žádnou snahu pokračovat v podnikatelské činnosti“ s nekalým úmyslem vyhnout se odpovědnosti za závazky společnosti.
Postupem dle §80 písm. c) o. s. ř. se lze návrhem na zahájení řízení domáhat, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Smyslem žalob podle §80 písm. c) o. s. ř. je vyřešit právní vztahy účastníků řízení – tedy účastníků, kteří jsou vzájemně v určitém právním vztahu, v jehož rámci je nutno najisto postavit, zda určité právo existuje. Soudní teorie i praxe je jednotná v tom, že naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce nebo právní vztah, na kterém se účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle §80 písm. b) o. s. ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže.
Jak již Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, uveřejněném v časopisu Právní rozhledy č. 9/1999, naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [§80 písm. c) OSŘ] nemá jen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. V tomtéž rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že aktivně legitimována k žalobě na určení neplatnosti smlouvy je i osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení.
V projednávané věci se dovolatelka domáhá určení neplatnosti smlouvy, jejíž nebyla účastnicí, s tvrzením, že je smlouva absolutně neplatná a její postavení věřitelky je v důsledku jejího uzavření ohroženo. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že její právní vztah coby věřitelky, ke společnosti G. – C. s. r. o. jako dlužnici není změnou společníků v uvedené společnosti nikterak dotčen. Podle odvolacího soudu dovolatelka zjevně spojuje odpovědnost společnosti s odpovědností společníka, když má z tvrzené smlouvy o dílo pohledávky vůči společnosti a nikoli vůči jedinému společníkovi. Dále pak odvolací soud uzavřel, že v úvahu nepřipadá ani ručení jediného společníka, neboť jeho vklad byl v celém rozsahu splacen a toto splacení bylo zapsáno do obchodního rejstříku.
Odvolací soud však při posuzování otázky naléhavého právního zájmu žalobkyně nevzal v úvahu, že na její právní postavení jako věřitelky společnosti může mít vliv i to, jak je společnost řízena. Jediný společník společnosti s ručením omezeným, který sám vykonává působnost valné hromady, může podstatně ovlivnit (zejména právě výkonem působnosti valné hromady) kvalitu řízení společnosti (jejího obchodního vedení). Pro uspokojení pohledávky žalobkyně může být zásadně významné i to, zda jediný společník, zamýšlí-li ukončit činnost společnosti či vyžadují-li to okolnosti, včas rozhodne o případné likvidaci společnosti, jak bude likvidace probíhat, kdo bude (ať již rozhodnutím jediného společníka v působnosti valné hromady či postupem podle ustanovení §71 odst. 2 věty první a druhé obch. zák.) jmenován likvidátorem a v případě prohlášení konkursu, i zajištění potřebné součinnosti se správcem konkursní podstaty. Pro posouzení naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení je proto podstatné, zda jsou správná její tvrzení o tom, že první žalovaný vědomě (bezplatně) převedl stoprocentní obchodní podíl ve společnosti na osobu, která nebyla schopna či ochotna se jako společník podílet na řízení společnosti, zejména na zajištění jejího kvalifikovaného obchodního vedení. Tím spíše ukáže-li se, že první žalovaný obchodní podíl za těchto okolností převáděl s cílem vyhnout se povinnostem, jež by mu plynuly z případné likvidace, resp. prohlášení konkursu na majetek společnosti.
K tomu je ještě třeba uvést, že teorie již dříve dovodila, že jednou ze zásad, kterými se řídí obchodní zákoník, je princip loajality společníka vůči společnosti, který je základním východiskem všech jeho povinností. Princip loajality je výkladovým pravidlem, v jehož rámci je třeba interpretovat jednotlivé dílčí povinnosti společníka vůči společnosti (viz Černá, S.: Obchodní právo. Akciová společnost. 3. díl, ASPI, Praha 2006, s. 185 a n.). Za použití principu loajality pak lze nepochybně dovodit, že jednou z povinností společníka při převodu obchodního podílu je, aby převodem obchodního podílu neúměrně a neodůvodněně neohrozil další činnost a existenci společnosti, resp. aby právo převést obchodní podíl nezneužil k obejití povinností, jež by mu jinak plynuly z případné likvidace či prohlášení konkursu na majetek společnosti.
Skutečnost, že společník obchodní společnosti může za určitých okolností významně ovlivňovat poměry ve společnosti, ostatně vzal výslovně v úvahu zákon č. 370/2000 Sb., když začlenil do obchodního zákoníku ustanovení §66 odst. 6, které určuje, že ustanovení tohoto zákona a zvláštních právních předpisů o odpovědnosti a ručení orgánů a členů orgánů společnosti, se vztahují také na osoby, které na základě dohody, podílu na společnosti či jiné skutečnosti ovlivňují podstatným způsobem chování společnosti, přestože nejsou orgány ani členy orgánů společnosti, bez zřetele k tomu, jaký vztah ke společnosti mají. Takovou osobou nepochybně může být i jediný společník společnosti s ručením omezeným, který pak podle platné úpravy – ve vazbě na konkrétní okolnosti případu – bude při splnění podmínek ustanovení §66 odst. 6 obch. zák. ručit za závazky společnosti podle ustanovení §194 odst. 5 a 6 obch. zák. (jenž se podle ustanovení §135 odst. 2 obch. zák. použijí obdobně i pro jednatele společnosti s ručením omezeným).
To, že právní úprava platná v době uzavření smlouvy ručení společníka za závazky společnosti neupravovala, neznamená, že společník (a zejména jediný společník) nemohl podstatnou měrou ovlivnit poměry ve společnosti.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, je neúplné, a tedy nesprávné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu