ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.397.2006.1
sp. zn. 29 Odo 397/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka rozhodl v konkursní věci úpadkyně R., s. r. o., o schválení konečné zprávy, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 K 26/2003, o dovolání konkursní věřitelky P., spol. s r. o., zastoupené Mgr. S. T., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2005, č. j. 2 Ko 39/2005-433, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 13. června 2005, č. j. 38 K 26/2003- 412, Krajský soud v Praze schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku konkursní podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, s tím, že celkové příjmy činí 20.144.635,60 Kč, výdaje 1.088.350,62 Kč, odměna správce konkursní podstaty 2.170.463,- Kč a výdaje správce konkursní podstaty 176.870,41 Kč.
Soud poukázal na to, že proti konečné zprávě podala námitky konkursní věřitelka P., spol. s r. o. K těmto námitkou uvedl, že:
1/ Při prodeji nemovitostí v katastrálním území R. a R. neshledal žádné poškození zájmů věřitelů s tím, že tato záležitost není předmětem projednání konečné zprávy.
2/ Pohledávku Ing. L. mohla popřít i konkursní věřitelka, leč neučinila tak.
3/ Není opodstatněná námitka, že nemovitosti nebyly prodány za odpovídající cenu.
4/ Souhlas s vyloučením pohledávky vůči společnosti K., s. r. o. z konkursní podstaty, dala sama konkursní věřitelka P., spol. s r. o.
5/ Pohledávku vůči E. E. „prodal“ správce konkursní podstaty se souhlasem zástupce věřitelů a soudu.
Dále soud uvedl, že správce konkursní podstaty nepochybil ani při vyúčtování hotových výdajů a odměny, proti čemuž námitky ani nebyly podány.
K odvolání konkursních věřitelek P., spol. s r. o. a M., s. r. o. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne 23. září 2005 potvrdil usnesení soudu prvního stupně na základě odvolání konkursní věřitelky P., spol. s r. o. (první výrok) a odvolání konkursní věřitelky M., s. r. o. odmítl.
Potvrzující výrok usnesení odůvodnil odvolací soud tím, že přitakal závěru soudu prvního stupně, podle kterého správce konkursní podstaty neporušil svým postupem povinnosti plynoucí mu ze zákona nebo uložené soudem. V podrobnostech pak zcela odkázal na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, a to zejména co do konkrétních postupů správce konkursní podstaty při prodeji nemovitostí, některých pohledávek úpadkyně za jejími dlužníky a uznání pohledávek některých konkursních věřitelů. K tomu dodal, že tyto skutečnosti měla konkursní věřitelka P., spol. s r. o. uplatňovat již v průběhu řízení při realizaci prodeje prostřednictvím věřitelského výboru, popřípadě zástupce věřitelů. V okamžiku, kdy jsou nemovitosti, popřípadě pohledávky, prodány, nebo pohledávky konkursních věřitelů zjištěny, jsou tyto námitky již irelevantní.
Schválená konečná zpráva pak podle odvolacího soudu dává dostatečný přehled o tom, zda byl dostatečně zjištěn majetek úpadkyně, jak byla konkursní podstata zpeněžena a jaké byly výnosy zpeněžení a náklady konkursu; může tak být podkladem pro vydání rozvrhového usnesení.
Vyúčtování hotových výdajů správce konkursní podstaty a výpočet jeho odměny pak nebyly předmětem námitek proti konečné zprávě. Nadto ani odvolací soud neshledal v tomto vyúčtování žádné pochybení a má je za zcela přiměřené.
Jen „pro úplnost“ pak odvolací soud dodal, že námitky konkursní věřitelky v podstatě směřují proti postupu správce konkursní podstaty v průběhu řízení a nejsou tak námitkami proti konečné zprávě.
K námitce, že soud prvního stupně porušil ustanovení §29 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), tedy, že konkursní věřitelku neobeslal k projednání konečné zprávy, soud poukázal na to, že zásilka adresovaná konkursní věřitelce soudem obsahovala nejen dotaz soudu prvního stupně na charakter podání z 24. května 2005, nýbrž i předvolání k jednání na 13. června 2005, tedy k projednání konečné zprávy. Tuto zásilku obdržela konkursní věřitelka 3. června 2005, takže soudu prvního stupně nelze potud vytknout žádné pochybení.
Konkursní věřitelka P., spol. s r. o. podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatelka v tom, že jde o rozhodnutí, které by mělo řešit otázku dosud neřešenou judikaturou dovolacího soudu, týkající se mimo jiné toho, zda postup správce konkursní podstaty ustanoveného soudu a následný výkon dozoru soudu nad správcem konkursní podstaty může být předmětem projednání konečné zprávy, jakož i námitek proti ní podaných.
Dovolatelka má za to, že obsahem námitek proti konečné zprávě mohou být i skutečnosti nasvědčující tomu, že nebyl dostatečně zjištěn (a tudíž zpeněžen) majetek, že správce konkursní podstaty měl v průběhu konkursu nepřiměřeně vysoké výdaje, apod. Domnívá se dále, že smyslem námitek věřitelů proti konečné zprávě je poukázat i na nedostatky a pochybení konkursního řízení, která věřitelé zjistili až ke konci konkursu nebo po vydání konečné zprávy, byly-li tyto nedostatky či pochybení způsobilé ovlivnit obsah konečné zprávy a dotýkají-li se tudíž zjištěného (zpeněženého) majetku.
Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že z osmi bodů odvolání, v nichž vylíčila zásadní pochybení, kterých se správce konkursní podstaty dopustil v konkursním řízení a která měla zásadní vliv na znění konečné zprávy, se zabýval pouze dvěma a ostatních šest pominul (s jejich obsahem se nevypořádal).
Závažnou vadu řízení shledává dovolatelka v tom, že dokumentace, jejíž obsah měl sloužit jako důkaz pro její tvrzení, byla odvolacímu soudu pravděpodobně předána nekompletní. Vyhotovený příkaz (pokyn soudce na č. l. 404), na jehož základě odvolací soud dospěl (ve vztahu k bodu 2 odvolání) k závěru, že dovolatelka byla přizvána k námitkovému řízení, dovolatelka ve skutečnosti nikdy neobdržela, takže se lze domnívat, že toto předvolání bylo vyhotoveno dodatečně. Tento fakt podle dovolatelky potvrzuje i vyjádření správce konkursní podstaty citované odvolacím soudem na straně 4 jeho usnesení. Přípis datovaný 3. června 2005, kterým soudkyně K. údajně zvala dovolatelku k ústnímu jednání o podaných námitkách, ve skutečnosti žádné předvolání neobsahoval a byl v něm vložen pouze jeden list se stručným dotazem na charakter námitek. Na tento dotaz dovolatelka odpověděla podáním ze 13. června 2005, tedy paradoxně týž den, kdy se konalo ústní jednání o námitkách (o kterém však nevěděla). Dovolatelka usuzuje, že tímto postupem byla zbavena svého zákonného práva být přítomna soudnímu projednání věci.
Jestliže odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že v postupu správce konkursní podstaty nelze shledat porušení povinností, které mu vyplývají ze zákona nebo které mu uložil soud, pak se podle dovolatelky zřejmě vůbec nezabýval bodem 3 jejího odvolání. Jinak by závažná porušení povinností správcem konkursní podstaty shledal v tom, že ten přes opakované žádosti konkursních věřitelů odmítl odporovat (podle §16 ZKV a §42a obč. zák.) smlouvě o bezúplatném zřízení věcného břemene uzavřené 5. prosince 2001 mezi jednatelem úpadkyně a jeho bratrem.
Odvolací soud se podle dovolatelky nezabýval ani body 4 a 5 jejího odvolání, představujícími zjevná porušení zákona o konkursu a vyrovnání. U bodu 4 odvolání by ze spisu musel zjistit, že smlouvy o archivaci úpadkynina účetnictví uzavřel správce konkursní podstaty se společností s ručením omezeným až 18. dubna 2004, tedy téměř jeden rok po prohlášení konkursu, čímž zcela evidentně porušil zákonnou povinnost převzít účetnictví úpadkyně do 30 dnů od prohlášení konkursu.
Další porušení zákonného postupu v konkursním řízení (popsané v odvolání jako bod 5) spatřuje dovolatelka v tom, že soud prvního stupně přistoupil k volbě zástupce věřitelů až po přezkumném jednání, kterýžto postup má dovolatelka za odporující ustanovení §18 odst. 1 ZKV. Tento postup podle dovolatelky vedl k tomu, že byly zjištěny i „vysoce pochybné“ pohledávky Ing. L. v celkové výši 75 miliónů Kč.
Dále dovolatelka upozorňuje, že bod 6 odvolání se týkal okolností prodeje průmyslového areálu v R. Ten měl být prodán podle pokynu soudu a rozhodnutí věřitelů jako celek za cenu nejméně 10 miliónů Kč. Správce konkursní podstaty však tyto závazné pokyny nerespektoval a přestože neměl souhlas zástupce věřitelů, prodal areál po částech, jež navíc před prodejem zatížil věcnými břemeny. Ještě předtím však prodal (za částku 225.000,- Kč) elektrocentrálu zásobující elektřinou celý areál společnosti E. C. s. r. o., jejímž jednatelem je bývalý zaměstnanec jednatele úpadkyně. Dovolatelka je názoru, že tímto postupem byla konkursní podstata zkrácena.
Závažná pochybení popsala dovolatelka – dle svého mínění – i v bodech 7 a 8 odvolání, majíc za to, že konkursní podstata byla zkrácena o neoprávněné výdaje správce konkursní podstaty, uskutečněné bez souhlasu věřitelského orgánu a nadto zbytečně, nehospodárně a zřejmě jen fiktivně. Konkrétně dovolatelka zmiňuje výdaje vynaložené na základě zprostředkovatelských smluv a smluv o zajištění areálů v R. a R
Dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud v konkursní věci potvrdil usnesení soudu prvního stupně o schválení konečné zprávy, může být přípustné toliko podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.).
O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
S argumentací dovolatelky, podle které je dán i dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., tedy již proto úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spojovat nelze.
Důvod připustit dovolání k prověření tvrzené vady řízení spočívající v tom, že dovolatelka nebyla řádně obeslána k jednání o schválení konečné zprávy (čímž byla zbavena práva účasti při tomto jednání), Nejvyšší soud rovněž neshledal. Z obsahového hlediska totiž dovolatelka touto námitkou vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. Jak ovšem Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení uveřejněném pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, námitka, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo některou z vad řízení vypočtených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., není způsobilým dovolacím důvodem; proto také nelze na základě takové argumentace připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Tím se vyčerpává i bod 2 dovolatelčina odvolání (k němuž se odvolací soud vyslovil).
Soudní praxe je rovněž ustálena v závěru, že při jednání o konečné zprávě a vyúčtování dle §29 odst. 3 ZKV nelze zásadně vznášet jiné výhrady než ty, které byly uplatněny v zákonné patnáctidenní lhůtě dle §29 odst. 2 ZKV a že odvolací soud se při posuzování správnosti usnesení o schválení konečné zprávy nemůže zabývat námitkami proti konečné zprávě, jež odvolatel neuplatnil ve lhůtě dle §29 odst. 2 ZKV, ač tak mohl učinit (srov. shodně např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 50/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S posledně označeným rozhodnutím je pak v souladu i závěr odvolacího soudu (a před ním pak i soudu prvního stupně), že námitky proti vyúčtování hotových výdajů správce konkursní podstaty a výpočtu jeho odměny nebyly podány (ve lhůtě dle §29 odst. 2 ZKV). Tím se vyčerpávají body 7 a 8 odvolání (k nimž se odvolací soud takto vyslovil).
Tím, že odvolací soud v napadeném usnesení „v podrobnostech zcela odkázal na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, a to zejména co do konkrétních postupů správce konkursní podstaty při prodeji nemovitostí, některých pohledávek úpadkyně za jejími dlužníky a uznání pohledávek některých konkursních věřitelů“, odpadá důvod zvažovat připuštění dovolání na základě argumentace, že odvolací soud se nezabýval body 3, 5 a 6 odvolání. U bodů 3 a 5 odvolání tak soudy uzavřely, že dovolatelka sama mohla podat odpůrčí žalobu nebo popřít pohledávku jiného konkursního věřitele, přičemž důvod připustit dovolání k prověření těchto závěrů Nejvyšší soud nevidí, neboť dovolatelka takový závěr nezpochybňuje. Dovolací argumentace vážící se k bodu 6 dovolání, je v situaci, kdy se odvolací soud tímto bodem zjevně zabýval, prostou polemikou se závěry soudů nižších stupňů v rovině specifického skutkového stavu věci, takže důvod připustit dovolání k řešení této otázky rovněž není dán.
S odvolacími námitkami, že dosud není skončen incidenční spor vedený proti správci konkursní podstaty (bod 1 odvolání), že správce konkursní podstaty porušil povinnost převzít účetnictví úpadkyně do 30 dnů od prohlášení konkursu (bod 4 odvolání) a že konkursní soud svolal první schůzi věřitelů až po přezkumném jednání (část bodu 5 odvolání), se odvolací soud vskutku výslovně nevypořádal. Připouštět pro ně dovolání v situaci, kdy ze spisu je zjevné, že jde námitky, které nebyly včas (do rozhodnutí soudu prvního stupně vůbec) podány proti konečné zprávě (srov. obsah podání dovolatelky č. l. 402-403 a 406), shledává Nejvyšší soud zbytečným (srov. opět posledně označené rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Obecně pak nelze přehlédnout, že dovolatelčina argumentace má výrazně skutkový charakter a z větší části je založena na tom, že dovolatelka nejprve formuluje vlastní skutkové závěry (vytýkajíc odvolacímu soudu v mezích nezpůsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. že je sám neučinil) a teprve z nich pak vyvozuje „správné“ závěry právní. Při úvaze o správnosti právního posouzení věci však dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr, nikoli to, zda k jinému právnímu závěru mohl dospět na základě jinak zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první o. s. ř. a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. V mezích úvah, na jejichž základě shledal dovolání nepřípustným, neměl Nejvyšší soud důvod žádat soud prvního stupně o předložení přihláškových spisů (srov. k tomu i důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 9/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), které na závěr o nepřípustnosti dovolání nemohou mít žádného vlivu (srov. opět argumentaci k tzv. zmatečnostním vadám řízení).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. března 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu