ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.405.2005.1
sp. zn. 29 Odo 405/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) úpadkyni L. spol. s r. o., 2) P., s. r. o. - v likvidaci, a 3) M. R., o zaplacení částky 18,496.106,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 366/2002, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. září 2004, č.j. 27 Co 73/2003-102, takto:
Dovolání třetího žalovaného se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 2. října 2002, č.j. 7 C 366/2002-74, uložil prvé a druhé žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 18,496.106,39 Kč, úrok z prodlení ve výši 17,81 % ročně z částky 9,999.991,- Kč za dobu od 8. listopadu 2001 do zaplacení a z částky 1,472.520,27 Kč za dobu od 8. listopadu 2001 do zaplacení a náklady řízení ve výši 739.850,- Kč s tím, že plněním jedné z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované (výrok I.), zamítl žalobu vůči třetímu žalovanému (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a třetím žalovaným (výrok III.). Vyšel přitom ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně Č. s., a. s. a třetí žalovaný uzavřeli dne 16. července 1997 smlouvu o úvěru (dále jen „úvěrová smlouva“) podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák“), na jejímž základě byl třetímu žalovanému poskytnut krátkodobý kontokorentní úvěr do výše úvěrového rámce 10,000.000,- Kč za účelem pořízení zásob. Termín splatnosti úvěru byl dohodnut ke dni 20. června 1998. Třetí žalovaný smlouvou o prodeji podniku ze dne 31. května 1999 prodal svůj podnik první žalované, což mělo za následek, že na ni přešly závazky související s prodávaným podnikem, včetně závazků z výše uvedené úvěrové smlouvy. Smlouvou o postoupení pohledávky č. 1153 ze dne 30. listopadu 1999 Č. s., a. s. jako postupitel postoupila pohledávky z úvěrové smlouvy za třetím žalovaným K. b. P., s.p.ú, jehož právní nástupkyní se dnem účinnosti zákona č. 239/2001 Sb. stala žalobkyně.
Ve vztahu k první žalované soud prvního stupně žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že na žalovanou přešel dle §476 odst. 1 obch. zák. závazek třetího žalovaného uhradit poskytnutý úvěr včetně úroků a úroků z prodlení. V této souvislosti poukázal na další prokázané skutečnosti, a to že právní předchůdkyně žalobkyně dopisem ze dne 25. ledna 1999, který byl doručen první žalované 25. ledna 1999, vypověděla zmíněnou úvěrovou smlouvu v jednoměsíční výpovědní lhůtě. Druhé žalované uložil povinnost uhradit žalovanou pohledávku z titulu ručitelského závazku dle §303 obch. zák. Proti třetímu žalovanému soud prvního stupně žalobu zamítl, když sice respektoval, že jako prodávající dle smlouvy o prodeji podniku ručí za splnění peněžitého závazku podle ustanovení §477 odst. 3 obch. zák. za přiměřeného použití ustanovení §303 a násl. obch. zák., nicméně zdůraznil, že ve vztahu k němu nebyly splněny podmínky vyžadované ustanovením §306 odst. 1 obch. zák., když žalobkyně neprokázala, že by třetího žalovaného k plnění ručitelského závazku vyzvala.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. září 2004, č.j. 27 Co 73/2003-102, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé změnil tak, že uložil třetímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 9,999.991,- Kč se 17,81% úrokem z prodlení od 8. listopadu 2001 do zaplacení, a to společně a nerozdílně s druhou žalovanou a s tím, že plněním první, druhé nebo třetího žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných; co do částky 8,496.115,39 Kč a 17,81% úroku z prodlení z částky 1,472.520,27 Kč od 8. listopadu 2001 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, vyložil ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. tak, že podmínkou, aby žalobkyně mohla vymáhat žalovanou pohledávku po třetím žalovaném, je pouze předchozí výzva dlužníku, aby závazek splnil, a skutečnost, že dlužník v přiměřené lhůtě závazek nesplní. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně první žalovanou vyzvala ke splnění splatného závazku a tato na výzvu nereagovala, byla žalobkyně oprávněna domáhat se plnění po třetím žalovaném jako ručiteli.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé, podal třetí žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v nesprávné interpretaci ustanovení §306 odst. 1 obchodního zákoníku. Dovolatel namítá, že uvedené ustanovení upravuje možnost věřitele domáhat se splnění závazku po ručiteli jen v případě, že dlužník nesplní svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu písemně věřitelem vyzván. Přestože neurčuje, jakým způsobem má dojít k uvědomění ručitele, tím, že upravuje nutnost vyzvat ke splnění závazku dlužníka, je tato výzva nezbytná taktéž vůči ručiteli, aby měl možnost dozvědět se o své povinnosti zaplatit dlužnou částku z titulu ručení. V opačném případě by totiž byl - dle názoru dovolatele - ručitel poškozen „ve svých základních právech“, neboť by se od věřitele, a to ani v případě, že by „zaplatit chtěl a byl připraven“, o povinnosti k plnění nedozvěděl.
Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Jelikož vady, k jejichž existenci dovolací soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud - v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním - správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §306 odst. 1 obch. zák. věřitel je oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkursu.
Shora citované ustanovení určuje podmínky, při splnění kterých se věřitel může domáhat splnění závazku na ručiteli. Je tomu tak v případě, jestliže dlužník nesplnil svůj splatný závazek a to ani v přiměřené lhůtě poté, co byl k plnění věřitelem písemně vyzván (bylo-li takové výzvy zapotřebí - viz §306 odst. 1 věta druhá obch. zák.). Povinnost informovat ručitele o tom, že dlužník svůj splatný závazek nesplnil, a povinnost tohoto vyzvat k plnění ručitelského závazku pro věřitele z ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. (ani z jeho dalších ustanovení upravujících ručení) podle přesvědčení Nejvyššího soudu dovodit nelze. Věřitel se tak může domáhat splnění závazku na ručiteli, aniž by ho k takovému plnění musel předem vyzvat.
Jako nedůvodnou Nejvyšší soud hodnotí rovněž výhradu dovolatele, podle které je výzva věřitele ve vztahu k ručiteli nutná proto, aby se ručitel dozvěděl o své povinnosti plnit a „nebyl poškozen na svých základních právech“. Je totiž především věcí ručitele, aby si opatřil potřebné informace o zajišťované pohledávce včetně její splatnosti, nehledě k tomu, že ustanovení §305 obch. zák. ukládá věřiteli, aby bez zbytečného odkladu sdělil ručiteli na požádání výši své zajištěné pohledávky.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu