ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.415.2001.1
sp. zn. 29 Odo 415/2001-99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovanému S. Č. B., a. s. , zast. JUDr. J. M., advokátem, o Kč 708.776,55, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 125/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2001 čj. 9 Cmo 601/00-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (K. b. P., s. p. ú.) se domáhala žalobou zaplacení dlužné částky úvěru na trvale se obracející zásoby („TOZ“), poskytnutého právnímu předchůdci žalovaného, a to na základě smlouvy o narovnání ze dne 6. 4. 1995, uzavřené podle ust. §585 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“).
Rozsudkem ze dne 2. 5. 2000, čj. 53 Cm 125/99-42, rozhodl Krajský obchodní soud v Praze, že žaloba na zaplacení částky Kč 708.276,50 s příslušenstvím se zamítá (bod I. výroku) a že žalobkyně je povinna zaplatit k rukám právního zástupce žalovaného na náhradu nákladů právního zastoupení Kč 36.500,- do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod II. výroku).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, k odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze podle ust. §212 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění předpisů účinných ke dni 31. 12. 2000, dále jen „o. s. ř.“) po přezkoumání napadeného rozsudku dovodil, že odvolání je důvodné.
Na tomto základě výše označeným rozsudkem odvolací soud změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že: Žalovanému uložil zaplatit žalobci Kč 708.776,55 s 16 % úrokem z prodlení z částky Kč 681.678,41 od 1. 3. 1999 do 11. 3. 1999 a se 14,5 % úrokem z prodlení z téže částky od 12. 3. 1999 do zaplacení a dále náhradu nákladů řízení Kč 28.352,- to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve výroku II. odvolací soud uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci Kč 28.352,- na náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud především provedl důkaz smlouvou ze dne 6. 4. 1995 „o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1. 1. 1992 na základě hospodářských smluv o úvěru právnímu režimu obch. zákoníku a o narovnání vzájemných vztahů“ (dále jen „smlouva o narovnání“) a dále dodatkem č. 1 k této smlouvě ze dne 22. 9. 1997 a vyšel z právního závěru, že předmětem řízení je nárok ze smlouvy o narovnání, nikoliv nárok jiný, plynoucí z předchozích hospodářskoprávních vztahů.
Odvolací soud neakceptoval námitku žalovaného, že smlouva o narovnání byla na straně žalovaného uzavřena neexistujícím subjektem. Ve smlouvě je obsaženo náležité označení žalovaného jeho obchodním jménem včetně právní formy a sídla a okolnost, že v rubrice „klient“ je uvedeno označení „S. Č. B. S.“ je jen chybou v psaní, která nezpůsobuje neplatnost právního úkonu (ust. §37 odst. 3 obč. zák.). Z obsahu smlouvy je zcela nepochybné, kdo je účastníkem smlouvy, přičemž za žalovaného je smlouva podepsána ředitelem Ing. S. J., jehož oprávnění činit za žalovaného právní úkony nebylo zpochybněno. Odvolací soud zhodnotil smlouvu o narovnání podle jejího obsahu a dovodil, že strany projevily svou vůli nahradit dosavadní hospodářskoprávní závazky žalovaného závazky obchodními, při čemž došlo k zániku dosavadního (hospodářskoprávního) závazku. V souladu s ust. §125 odst. 1 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb.,ve znění pozdějších předpisů, dále též „hosp. zák.“) se účastníci dohodli na zrušení původních hospodářských závazků a na vzniku zcela nového závazku, kterýžto právní vztah se řídí obchodním zákoníkem (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obch. zák.“), když na tom se účastnící ve smyslu ust. §262 odst. 1 obch. zák. dohodli. Ve smlouvě o narovnání konkretizovaný peněžitý závazek byl žalovaným ihned podle ust. §323 odst. 1 obch. zák. uznán ke dni 1. 4. 1995. Smlouva je podle názoru odvolacího soudu platná, platností dodatku č. 1 se odvolací soud jako otázkou pro daný spor irelevantní nezabýval.
Odvolací soud proto uzavřel, že i když se práva mezi účastníky neřídila občanským nebo obchodním zákoníkem, neboť šlo o hospodářskoprávní závazek, nic nebránilo stranám při narovnání těchto práv analogicky aplikovat ust. §585 an. obč. zák.
Námitky žalovaného ohledně tvrzené lsti žalobce, která měla vyvolat omyl žalovaného, dále ohledně neurčitosti narovnávaného dluhu a konečně i ohledně promlčení, shledal odvolací soud nedůvodnými. Žaloba byla podána v rámci čtyřleté promlčecí doby podle ust. §397 obch. zák., nehledě na opakovaná uznání závazku z 8. 1. 1996, 6. 1. 1997 a 5. 1. 1998.
Odvolací soud proto uznal žalobu za oprávněnou co do důvodu i rozsahu. Žalovaná částka sestává ze dvou splátek jistiny po Kč 277.000,-, splátek úroků Kč 127.678,41 a úroků z prodlení Kč 27.098,14 k 28. 2. 1999. Odvolací soud shledal oprávněnými i požadované úroky, a to v souladu s ustanoveními smlouvy o narovnání.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s odkazem na ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pokud jde o přípustnost a na ust. §241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř. pokud jde o důvodnost (ve znění platném k 31. 12. 2000).
Dovolatel v prvé řadě namítá, že odvolací soud měl posoudit platnost původního hospodářskoprávního závazku, neboť ten je obsahem smlouvy nové (tj. smlouvy o narovnání). Proto také odvolací soud dle názoru dovolatele nemohl správně rozhodnou o platnosti předmětné smlouvy o narovnání z 6. 4. 1995, totiž zda šlo o uznání dluhu „nevzniklého“ či prekluzí zaniklého. Článek II. odst. 1 obsahuje uznání pohledávky co do důvodu a výše, uvádějí se tu pohledávky z úvěrových smluv na TOZ v celkové výši Kč 2,770.000,-, aniž by tyto smlouvy byly konkretizovány a toto uznání je proto neurčité a ve smyslu §37 obč. zák. neplatné, resp. právně bezvýznamné. Žalovaný nadále tvrdí, že žádné finanční prostředky z úvěru na TOZ jemu či právnímu předchůdci v roce 1990 poskytnuty nebyly.
100
Dovolatel rovněž uvádí, že pouze převzal privatizovaný majetek se všemi právy a povinnostmi, aniž by znal obsah předmětného převzatého závazku. Nezná ani právní důvod závazku, přičemž to, že jej uznal neznamená, že by závazek byl určitý a nepochybný. U odvolacího soudu nebyl proveden ani důkaz úvěrovou smlouvou z 28. 12. 1990, kterou uzavřel s. p. S. Praha , (vymazaný k 30. 12. 1990 na základě rozhodnutí ministra výstavby a stavebnictví ČR z 20. 12. 1990 z obchodního rejstříku), dva dny po uzavření úvěrové smlouvy). Dnem 30. 12. 1990 podle názoru dovolatele přestala existovat i úvěrová smlouva. Až dnem 1. 1. 1991 vznikl nový státní podnik S. Č. B.
Dovolatel dále namítá, že žalobce až v písemném odůvodnění odvolání nově tvrdil, že se nejednalo o smlouvu o poskytnutí úvěru na TOZ, ale o poskytnutí střednědobého úvěru na OP – zásoby, což je pouze účelovým tvrzením. Jako důkaz, že z předmětné smlouvy bylo žalovaným čerpáno, předložil žalobce příkaz k úhradě z 20. 12. 1990 na částku Kč 73, 279.000,-, pro neotevření účtu opakováno dne 8. 1. 1990 (zjevně má být „1991“), tento důkaz však u odvolacího soudu proveden nebyl. Žalovaný tento úvěr v lednu 1991 nečerpal, žalobce čerpání nedoložil, ač se o to lstivě snažil a při jednání u soudu prvního stupně lstivě předložil zcela jinou úvěrovou smlouvu na TOZ. Pokud byl tento úvěr poskytnut, muselo se tak stát někdy koncem roku 1989 nebo počátkem roku 1990 zcela jinou hospodářskou smlouvou, u níž však žalovaný namítá zánik závazku prekluzí.
Podle dovolatele je nepochybné, že předmětem smlouvy o narovnání z 6. 4. 1995 je právě smlouva o úvěru z 28. 12. 1990, neboť ve všech listinách žalobce je uvedeno, že žalobce přebíral 80 % celkové pohledávky z úvěrů na TOZ. V úvěrové smlouvě z 28. 12. 1990 je uvedena částky Kč 73,279.000,-, 80 % z této je Kč 58,629.200,-, což je přesně zaokrouhlená částka v potvrzení o převzetí pohledávky z úvěrů na TOZ z 2. 4. 1991, která jako důkaz rovněž u odvolacího soudu provedena nebyla.
Pokud nebudou provedeny tyto důkazy, které odvolací soud neprovedl a nehodnotil, lze mít podle názoru dovolatele oprávněné pochyby o určitosti, srozumitelnosti a vážnosti uznaného závazku a o jeho existenci a tudíž i o platnosti smlouvy o narovnání z 6. 4. 1995.
K posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu dále odvolatel uvádí, že úvěr na TOZ se poskytoval podle vyhl. č. 201/1989 Sb. na základě úvěrové smlouvy vždy na jeden rok dopředu. Tato úvěrové smlouva mohla mít platnost maximálně do 7. 12. 1990, kdy byla cit. vyhláška zrušena vyhláškou č. 561/1990 Sb. a nebyla nahrazena jinou právní úpravou, neboť úvěry na TOZ se od uvedeného data již neposkytovaly. Proto zřejmě žalobce potřeboval novou uvěrovou smlouvu z 28. 12. 1990, neboť podle ust. §130 hosp. zák. hrozil zánik práva prekluzí uplynutím jednoroční lhůty.
Právním důvodem předmětné pohledávky je podle tvrzení žalobce úvěrová smlouva z 28. 12. 1990, u které se při jednání před soudem prvního stupně prokázalo, že z ní žalobce nikdy žalovanému plnění neposkytl. Uznání závazku obsažené ve smlouvě o narovnání z 6. 4. 1995 je právně bezvýznamné, poněvadž jde o uznání závazku, který z výše uvedených důvodů zanikl prekluzí.
Dovolatel má za to, že banka předstírala, že má vůči žalovanému pohledávku a lstivě na něm vylákala uznání dluhu a uzavření (neplatné) smlouvy o narovnání. Jednání banky lze kvalifikovat podle ust. §586 odst. 1 věty druhé obč. zák., na základě něhož je předmětná smlouva neplatná a neplatnou je i ve smyslu ust. §37 odst. 1 a §49a obč. zák.
Podle názoru dovolatele je nesprávný i závěr odvolacího soudu, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně namítané žalobcovy lsti. K takovému závěru by odvolací soud nemohl dojít, pokud by provedl všechny důkazy provedené soudem prvního stupně, zejména důkaz úvěrovou smlouvou z 28. 12. 1990, na jejímž základě žádné plnění žalovanému nebylo poskytnuto.
Ze smlouvy o úvěru lze dovodit pouze to, že někdy počátkem roku 1990 byl žalovanému poskytnut úvěr na TOZ v deklarované výši, avšak pro takový případ namítá dovolatel zánik prekluzí.
Dovolatel dále tvrdí, že smlouva o narovnání směřovala pouze k tomu, aby na žalovaném bylo lstí „vylákáno“ uznání neexistujícího závazku. Ve smlouvě o narovnání žádné konkrétní závazky z úvěru na TOZ, které by byly nahrazeny touto smlouvou, ani uvedeny nejsou. Banka nebyla schopna prokázat plnění a proto potřebovala „vyrobit“ novou smlouvu. Právní úkon předstíraný resp. učiněný na oko je vždy neplatný, ledaže by odpovídalo vůli stran uskutečnit namísto projeveného úkonu zastřený právní úkon, což na straně žalované nikdy nebylo. Nevýhodné podmínky jsou v tom, že se žalovaný musel zavázat k daleko vyšším úrokům (původně byl úrok na TOZ ve výši 1,5 % p. a., od r. 1986 pak maximálně ve výši 6 % p. a.). Avšak nejen že z úvěrové smlouvy z 28. 12. 1990 nebylo čerpáno, ale na žalobce přecházely pohledávky z úvěrů na TOZ k 30. 11. 1990, nikoliv k 28. 12. 1990, či pozdějšímu datu.
Dovolatel má za to, že na pohledávku banky z úvěrů na TOZ je nutno aplikovat ustanovení hosp. zák. a bance muselo být zřejmé, že podle ust. §130 hosp. zák. její právo ve lhůtě jednoho roku zaniklo a následná úvěrová smlouva je z tohoto důvodu neplatná. To je též pravým důvodem toho, proč se žalobkyně snažila vynutit si uzavření smlouvy nové, resp. přimět žalovaného lstí k uzavření nové smlouvy. Banka zřejmě předstírala potřebu řešit věc za účelem zániku původního, právně pochybeného závazku. Pokud by došlo k platnému převodu pohledávky z úvěru na TOZ z Komerční banky na žalobkyni a taková pohledávka by existovala, nebyl žádný důvod k tomu, aby se uzavírala smlouva nová.
Na základě uvedených skutečností a důvodů je žalovaný toho názoru, že pokud by odvolací soud provedl a hodnotil všechny důkazy provedené soudem prvního stupně, nemohl by dovodit, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzené lsti žalobce a nesprávnosti závěrů soudu prvního stupně. Dovolatel to pokládá ze nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Provedení pouze některých důkazů odvolacím soudem a neprovedení jiných důkazů považuje dovolatel za vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).
Na základě výše uvedeného dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Zákonem č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů, byla s účinností ke dni 1. 9. 2001 zřízena Č. k. a. Podle ust. §19 odst. 1 zákona je tato právnická osoba právním nástupcem původní žalobkyně K. b. Praha, státního peněžního ústavu, která byla ke stejnému dni zrušena. Nejvyšší soud proto jako se žalobkyní dále jednal s Č. k. a.
Nejvyšší soud jako soud dovolací konstatoval, že dovolání je přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňuje dva dovolací důvody.
101
Prvním z nich je důvod podle ust. §242 odst. 3 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel spatřuje naplnění tohoto důvodu v tom, že odvolací soud neprovedl některé důkazy, na které žalovaný poukazoval. Této námitce dovolací soud nepřisvědčil, neboť jak vyplývá z obsahu spisu, zejména z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 67 – 70), odvolací soud vzal v úvahu všechny rozhodující důkazy, které provedl soud prvního stupně a pokud dovolatel zvláště poukazuje na smlouvu o úvěru z 28. 12. 1990, není tento důkaz jednak z hlediska právního posouzení věci rozhodující (srov. dále), jednak je tato smlouva součástí důkazního materiálu ve spise, z něhož odvolací soud vycházel (smlouvu již jako důkaz hodnotil soud prvního stupně). Ať tak či onak odvolací soud na této smlouvě své rozhodnutí nezaložil.
Druhým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.), které obecně spočívá v tom, že soud aplikoval nesprávný právní předpis anebo správný právní předpis nesprávně vyložil, popř. nesprávně aplikoval.
Ani v tomto směru nelze dát dovolateli za pravdu.
Rozhodujícím právním závěrem odvolacího soudu ve věci je posouzení smlouvy o narovnání ze dne 6. 4. 1995, uzavřené mezi Konsolidační bankou Praha, s. p. ú. a klientem „S. Č. B. S. Podle bodu I. této smlouvy se smluvní strany dohodly, že jejich závazkový vztah vzniklý před 1. 1. 1992 z hospodářské smlouvy o úvěru na TOZ (viz stav uvedený v článku II/1) se bude podle §262 obchodního zákoníku ode dne nabytí účinnosti této smlouvy řídit ustanoveními obchodního zákoníku. V bodu II. smlouvy bylo ujednáno, že ve smyslu §585 občanského zákoníku uzavírají smluvní strany tuto smlouvu, kterou jsou upravena veškerá práva smluvních stran k pohledávkám uvedeným v č. II/1 a jsou jí nahrazeny dosavadní závazky, vyplývající z úvěrů na TOZ. V následujícím článku 1 se pak uvádí, že banka má za klientem ke dni 1. 4. 1995 pohledávky z hospodářských smluv o úvěru na TOZ v celkové výši 2,770.000 Kč a dále je dohodnuto splácení této jistiny, výše a splácení úroku, úroky z prodlení a další podmínky.
Odvolací soud z této smlouvy správně dovodil, že strany uzavřely dohodu o narovnání a správně jako irelevantní posoudil následující dodatek č. 1 k uvedené smlouvě mezi týmiž stranami z 22. 9. 1997 (obsahující jen nepodstatné upřesnění), popřípadě i každoroční odsouhlasení zůstatků dluhů vždy k 31. 12. (v letech 1994 – 1997).
Dovolací soud dospívá k totožným resp. obdobným právním závěrům, jako soud odvolací.
Narovnání je obecně právní institut, jenž má smluvní základ a jehož podstatou je nahrazení dosavadního („starého“) závazku (závazkového vztahu) závazkem novým. Dosavadní závazek zaniká a namísto něho vzniká nový závazek.
Podle ust. §585 až §587 obč. zák. je narovnání konstruováno tak, že dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku. Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání. Omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání. Jestliže však omyl byl vyvolán lstí jedné strany, může se druhá strana neplatnosti dovolat. Narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla.
V daném případě se původně jednalo o závazky z hospodářské smlouvy o poskytnutí úvěru na TOZ ze dne 28. 12. 1990 (dřívější smlouva, uzavřená v roce 1989, jak to tvrdí dovolatel, v řízení prokázána nebyla). Hospodářskoprávní závazky vzniklé v době účinnosti hospodářského zákoníku, se sice po 1. 1. 1992, kdy odchodní zákoník nahradil hospodářský zákoník, nadále řídí hospodářskoprávními předpisy (srov. ust. §763 odst. 1 obch. zák.), nic však nebránilo účastníkům, aby dřívější hospodářskoprávní závazky (závazkové vztahy, resp. práva a povinnosti z nich vzniklá) nahradili smlouvou (dohodou o narovnání), kterou obecně podřídili režimu obchodního zákoníku s odkazem na ust. §262 obch. zák. Poněvadž obchodní zákoník jako lex specialis neobsahuje úpravu narovnání, platí pro předmětný vztah podpůrně obecná úprava v občanském zákoníku (lex generalis).
Pokud jde o platnost a účinnost smlouvy o narovnání, neobstojí námitky dovolatele týkající se neplatnosti smlouvy. Nelze učinit závěr, že smlouva o narovnání je neurčitá a proto neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák., protože obsahuje zcela určitý závazek k zaplacení specifikované částky jak co do výše (Kč 2,770.000,-) tak co do základu (pohledávky z úvěrů na TOZ). Za této situace z hlediska narovnání bylo dokonce i nadbytečné uznání závazku vzniklého narovnáním (čl. II. smlouvy) a zejména poté soud nemohl posuzovat platnost původních hospodářskoprávních závazků, jelikož tyto závazky narovnáním zanikly a byly nahrazeny závazky vzniklými na základě narovnání. Je proto irelevantní i námitka, že obsahem narovnání se stal závazek „nevzniklý“ či „zaniklý“ prekluzí, neboť jednak tato okolnost není z hlediska platnosti narovnání rozhodná (porov. ust. §586 odst. 2 obč. zák.), jednak na žalovaném spočívalo v řízení důkazní břemeno, že žalobkyně nejednala při sjednání narovnání v dobré víře, popř. že vyvolala lstí na straně žalované omyl a toto důkazní břemeno žalovaný neunesl; to že žalobkyně nejednala v dobré víře, popř. vyvolala lstí omyl žalované, nebylo v řízení prokázáno. Pokud jde o tvrzený zánik pohledávky prekluzí, již poslední novela hospodářského zákoníku, provedená zákonem č. 103/1990 Sb., zakotvila s účinností od 1. 4. 1990 v ust. §130 an. hosp. zák. do hospodářských vztahů promlčení (ust. §130 an. hosp. zák.) a tudíž dohodu o narovnání bylo lze uzavřít i o promlčeném právu (viz ust. §585 odst. 2 obč. zák.).
Rovněž další námitky dovolatele nejsou podstatné.
Práva a povinnosti z hospodářské smlouvy o úvěru na TOZ postupně přecházely resp. přešly z původních smluvních stran na právní nástupce. Na straně dlužníka to byl po státním podniku S. P. státní podnik S. Č. B. a smlouva o úvěru resp. závazek z ní nemohl proto zaniknout výmazem předchozího dlužníka z obchodního rejstříku, když v rámci celkového přechodu práv a závazků z právního předchůdce na právního nástupce přešel i předmětný hospodářský závazek (jak ostatně přiznal i dovolatel, privatizovaný majetek posléze přešel na akciovou společnost v rámci komplexu práv a povinností, spojených s privatizovaným majetkem).
Dovolací soud dále zdůrazňuje, že odvolací soud nemusel provádět důkaz smlouvou o úvěru z 28. 12. 1990, jak se toho domáhá dovolatel, neboť práva a povinnosti z této smlouvy se staly pro oba účastníky obsoletní právě proto, že závazek z úvěrové smlouvy byl nahrazen závazkem z narovnání. Ostatně důkaz touto smlouvou provedl soud prvního stupně.
102
Dovolací soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (ust. §243b odst. 4 věta před středníkem o. s. ř.), protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1 a §151 odst. 1 v návaznosti na §224 odst. 1 a 243b odst. 4 o. s. ř. Dovolatel neměl v řízení o dovolání úspěch, kdežto žalobkyni žádné náklady v tomto řízení podle obsahu spisu nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. února 2002
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu