ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.445.2006.1
sp. zn. 29 Odo 445/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobců a) P. R., a b) V. K., obou zastoupených advokátem , proti žalovaným 1) Ing. A. Š., a 2) P. spol. s r. o., obou zastoupených advokátem, o určení právního stavu a o uložení povinnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 194/2004, o dovolání obou žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. srpna 2005, č. j. 14 Cmo 98/2005 – 49, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným k ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.229,25 Kč, do rukou jejich právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. prosince 2004, č. j. 13 Cm 194/2004 – 34, kterým tento soud zastavil řízení ve věci; současně odvolací soud změnil výrok o nákladech řízení tak, že uložil žalobcům společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na nákladech řízení 7.497,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaných (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že v dané věci žaloba obsahuje tři žalobní požadavky, a to:
1) určení, že první žalobce je společníkem společnosti P. spol. s r. o. nepřetržitě od 15. srpna 1991, s podílem ve výši jedné třetiny na jejím základním kapitálu,
2) určení, že druhý žalobce je společníkem společnosti P. spol. s r. o. (dále jen „společnost“) nepřetržitě od 15. srpna 1991, s podílem ve výši jedné třetiny na jejím základním kapitálu,
3) uložení povinnosti žalovanému doručit rejstříkovému soudu návrh na zápis změn do obchodního rejstříku, týkající se společníků (obou žalobců), výše jejich vkladu a rozsahu splacení.
Dále odvolací soud konstatoval, že ve věci vedené pod sp. zn. 13 Cm 807/2001 soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. července 2002 zamítl žalobu, obsahující zcela totožné požadavky jako žaloba v této věci [v předchozím řízení navíc zamítl i žalobní požadavek na určení neplatnosti „dohod o převodu majetkového vkladu ve společnosti“ (dále též jen „smlouvy“) které uzavřeli žalobci s prvním žalovaným]. V předchozím řízení se žalobci domáhali požadovaného určení s tím, že smlouvy jsou absolutně neplatné, protože v rozporu s §153 hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“) neobsahují uvedení ceny za převod majetkových vkladů. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že šlo o převod bezplatný. Soud prvního stupně a shodně s ním i odvolací soud tehdy žádný důvod neplatnosti smluv neshledal. Odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že neplatnost pro omyl podle §21 odst. 2 obch. zák. (správně hosp. zák.) ani důvod neplatnosti podle §22 odst. 1 hosp. zák. tvrzen nebyl. Podle odvolacího soudu žalobci poté, co neuspěli s tvrzenou neplatností smluv v předchozím sporu, se znovu snaží v tomto řízení dovodit neplatnost stejných smluv, přičemž nic jim nebránilo v tom, aby své závěry, z nichž nyní dovozují neplatnost, uplatnili již v řízení předchozím. V tomto dalším řízení žalobci svůj požadavek na určení, že jsou společníky uvedené společnosti (a požadavek na povinnost podat návrh rejstříkovému soudu) opět staví na absolutní neplatnosti smluv podle §22 odst. 1 obch. zák. (správně hosp. zák.) – z tohoto pohledu však soud věc již v předchozím sporu posoudil, stejně jako se zabýval možností namítat neplatnost pro omyl podle §21 odst. 2 hosp. zák., kterou žalobci tehdy nevyužili.
Odvolací soud uzavřel, že jak v tomto, tak i v předchozím sporu žalobci svůj požadavek na určení, že jsou společníky uvedené společnosti a že žalovaná je povinna podat návrh rejstříkovému soudu dovozují z toho, že smlouvy o převodu jejich majetkových vkladů ve společnosti na prvního žalovaného jsou absolutně neplatné. Z toho důvodu odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně v tom, že jde o překážku věci pravomocně rozsouzené, 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a co do jeho důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se vůbec nevypořádal s jejich argumentací o tom, že v projednávané věci sice vystupují titíž účastníci jako ve věci sp. zn. 13 Cm 807/2001 a stejný je i žalobní návrh, „ten však vyplývá z jiných žalobních důvodů a skutkových tvrzení, kterými se soudy v předcházejícím řízení vůbec nezabývaly.“ Poukazují rovněž na to, že „v novém řízení namítli, že dohody o převodu majetkového vkladu uzavřeli v omylu a ve svých podáních podrobně zdůvodnili, v čem tento omyl spočíval.“ Navrhují, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují se závěrem odvolacího soudu a argumentují na jeho podporu. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a požadují náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.
Nejvyšší soud se projednávanou věcí nejprve zabýval v rovině právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. určuje, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) tedy brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla projednávána znovu.
Ve smyslu tohoto ustanovení jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (shodně srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 60/2001, 31/2002 a 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z pohledu shora rozvedených kritérií překážka věci rozsouzené projednání a rozhodnutí této věci vskutku bránila.
Ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, který nebyl dovoláním zpochybněn a z nějž Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází, se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějoviích ze dne 31. července 2002, č. j. 13 Cm 807/2001 – 89, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2003, č. j. 14 Cmo 287/2002 – 106, byla pravomocně zamítnuta žaloba dovolatelů směřující proti stejným žalovaným o týchž žalobních petitech, jež jsou stejně formulovány i v této věci.
Dovolatelé se mýlí, mají-li za to, že překážka věci pravomocně rozsouzené není dána jen proto, že se sice domáhají stejného určení jako v řízení vedeném pod sp. zn. 13 Cm 807/2001, nicméně neplatnost „dohod o převodu majetkového vkladu“ zakládají na zcela jiném právním posouzení, kterým se soudy v předchozím řízení vůbec nezabývaly. Předmětem obou řízení byl tentýž skutek, a to uzavření dohody o převodu majetkového vkladu ze dne 27. listopadu 1991, které je charakterizováno stejným jednáním (uzavřením dohody o převodu majetkového vkladu) a stejným následkem (převodem práv a povinností vyplývajících z účasti ve druhé žalované z dovolatelů na prvního žalovaného).
Teorie i soudní praxe je jednotná v tom, že překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o. s. ř.) není dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později. Od pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 807/2001 však nevznikly žádné nové skutečnosti, jež by odůvodnily uplatnění shora vysloveného závěru v této věci. Okolnost, že dohoda o převodu majetkového vkladu neobsahovala žádné cenové ujednání ani ujednání o bezúplatnosti převodu, totiž existovala a byla známa již v průběhu předchozího řízení vedeného před Krajským soudem v Českých Budějovicích. Přitom součástí žalobních tvrzení v předchozí věci žalobci již při podání žaloby učinili i údaj, že dohody ze dne 27. listopadu 1991 neobsahovaly uvedení ceny za převod majetkových vkladů.
V rovině dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je třeba přisvědčit argumentu dovolatelů, že odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí užívá chybného odkazu (ač měl zjevně na mysli §22 odst. 1 hosp. zák., užívá v této souvislosti k označení předpisu zkratku „obch. zák.“). Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
Lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, je správný.
Dovolatelům se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř. ), dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení podle ustanovení §7 písm. g), §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 6.000,- Kč, paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 1.154,25,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 19. září 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu