ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.466.2002.1
sp. zn. 29 Odo 466/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v konkursní věci úpadkyně C. L. a. s., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 K 37/98, o zproštění výkonu funkce správce konkursní podstaty úpadkyně, o dovolání správce konkursní podstaty JUDr. J. Č., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2001, č. j. 2 Ko 18/2001 - 209, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. listopadu 2001, č. j. 2 Ko 18/2001-209 (nyní bez přečíslování založeným až za č. l. 417), odmítl – odkazuje na ustanovení §66a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění a na ustanovení §25 odst. 1, §28, §49 odst. 1, §57, §201 a §218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - jako opožděné odvolání JUDr. J. Č. proti usnesení ze dne 14. září 2000, č. j. 13 K 37/98 - 148, jímž ho Krajský obchodní soud v Ostravě zprostil funkce správce konkursní podstaty úpadkyně C. L. a. s. a správcem konkursní podstaty jmenoval Ing. J. L. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně doručil napadené usnesení zástupci odvolatele s procesní plnou mocí (advokátu JUDr. M. M.) 29. září 2000 a odvolání bylo podáno k poštovní přepravě teprve dne 19. října 2000, tedy po uplynutí patnáctidenní odvolací lhůty.
Proti usnesení odvolacího soudu podal JUDr. J. Č. včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že pochybil, jestliže své rozhodnutí založil na závěru, že usnesení soudu prvního stupně mu bylo doručeno 29. září 2000, aniž se zabýval tím, že JUDr. M. udělil plnou moc pouze pro účely trestního stíhání (uvedeného dne byl vzat do vazby). Nepověřil jej tedy v žádném případě plnou mocí pro zastupování v konkursu; k tomu naopak zmocnil JUDr. J., jenž navíc písemně uložil JUDr. M., aby v konkursním řízení žádné kroky nepodnikal. Plná moc, kterou JUDr. M. do spisu založil, jej k zastupování v konkursním řízení neopravňovala. Dále dovolatel namítá, že od 7. září do 13. října 2000 se nacházel ve Vazební věznici v O., což bylo soudu prvního stupně známo; přesto bylo rozhodnutí doručeno na adresu jeho advokátní kanceláře, kde se v rozhodné době nezdržoval. Usnesení soudu prvního stupně mu tedy nebylo doručeno; proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání – ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. – rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 (jak se výslovně podává z odůvodnění jeho usnesení).
Dovolání je ve smyslu §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.
Dovolatel, jenž při podání dovolání vycházel z dikce občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. lednu 2001, dovolací tvrzení výslovně nepřiřadil žádnému z dovolacích důvodů vypočtených v ustanovení §241 odst. 3 o. s. ř. Z odkazu na text ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) však lze usuzovat, že má za to, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. /§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001/), že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. /§241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001/), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. /§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001/).
Nejvyšší soud nejprve přezkoumal (v mezích dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) správnost závěru odvolacího soudu, že dovolání je opožděné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z obsahu spisu se podává, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. září 2000 bylo dne 29. září 2000 doručeno advokátu JUDr. M. M. (srov. doručenku u č. l. 148). Dovolatel pak proti tomuto usnesení brojil odvoláním datovaným 18. října 2000 (č. l. 184), podaným na poštu k přepravě dne 19. října 2000 (srov. obálku č. l. 189). Dne 12. září 2000 ve 12.40 hod. byla přitom před soudem prvního stupně za přítomnosti soudkyně JUDr. L. D., zapisovatelky M. V., advokáta JUDr. M. M. a advokáta JUDr. P. J. pořízena listina označená jako úřední záznam (z obsahového hlediska jde o protokol o jiném soudním roku), podepsaná všemi zúčastněnými osobami (srov. č. l. 138), v níž je mimo jiné uvedeno, že JUDr. J. soudu předkládá plnou moc ze dne 11. září (2000), podle které je JUDr. Č. zmocněn k obhajobě v trestní věci a „současně zakládá do spisu plnou moc z téhož dne udělenou ke studiu shora označeného konkursního spisu“. JUDr. M., označený tamtéž jako „rovněž obhájce JUDr. Č.“, pak uvedl (a JUDr. J. tomuto tvrzení dále neoponoval), že oba obhájci (míněn on a JUDr. J.) se shodli na tom, že na základě všeobecné plné moci pro JUDr. M. je tento zmocněn i k přijímání písemnosti. O této plné moci, kterou neměl v době pořízení „záznamu“ k dispozici, JUDr. M. tamtéž uvedl, že jde o plnou moc ze dne 8. září 2000; k jejímu předložení jej pak soud vyzval do 18. září 2000.
Na č. l. 139 spisu se v této souvislosti nachází plná moc vystavená JUDr. Č. (zmocnitelem) JUDr. J. (zmocněnci) dne 11. září 2000, kterou JUDr. J. – jak citováno výše – založil do spisu v průběhu pořizování „úředního záznamu“ dne 12. září 2000. Tato plná moc je opatřena podpisy zástupce i zastoupeného a rozsah udělovaného zmocnění je formulován tak, že JUDr. Č. zmocňuje advokáta JUDr. P. J., aby jej:
„obhajoval, respektive ve všech právních věcech zastupoval, aby vykonával veškeré úkony, přijímal doručované písemnosti, podával návrhy a žádosti, uzavíral smíry a narovnání, uznával uplatněné nároky, vzdával se nároků, podával opravné prostředky, námitky nebo rozklad a vzdával se jich, vymáhal nároky, plnění nároků přijímal, jejich plnění potvrzoval, dědictví odmítal nebo neodmítal, jmenoval rozhodce a sjednával rozhodčí smlouvy, to vše i tehdy, když je podle zvláštních předpisů zapotřebí zvláštní plné moci.“
V dalším odstavci zmocnitel uvádí, že:
„Tuto plnou moc uděluji i v rozsahu práv a povinností podle trestního řádu, občanského soudního řádu, správního řádu, zák. o správě daní a poplatků, zákoníku práce apod., kde je takové zastoupení přípustné. Tato plná moc se vztahuje zejména na vyřešení těchto záležitostí: Studie konkurz. spisu č. j. 13 K 37/98.“
Z celého textu vymezujícího rozsah udělovaného zmocnění jsou pouze slova „Studie konkurz. spisu č. j. 13 K 37/98“ dopsána ručně, jinak jde o text předtištěný ve formuláři plné moci.
Na č. l. 156 je pak založena plná moc vystavená JUDr. Č. (zmocnitelem) JUDr. M. (zmocněnci) dne 8. září 2000, která s průvodním dopisem JUDr. M. (č. l. 155) došla soudu 18. září 2000. I tato plná moc je opatřena podpisy zástupce i zastoupeného. Rozsah udělovaného zmocnění je formulován tak, že JUDr. Č. zmocňuje JUDr. M. M., advokáta, aby jej:
„obhajoval, resp. ve všech právních věcech zastupoval, aby vykonával veškeré úkony, přijímal doručované písemnosti, podával návrhy a žádosti, uzavíral smíry a narovnání, uznával uplatněné nároky, vzdával se nároků, podával opravné prostředky nebo námitky a vzdával se jich, vymáhal nároky, plnění nároků přijímal, jejich plnění potvrzoval, dědictví odmítal nebo neodmítal, jmenoval rozhodce a sjednával rozhodčí smlouvy, to vše i tehdy, když je podle zvláštních předpisů zapotřebí zvláštní plné moci.“
V další větě zmocnění zmocnitel uvádí, že:
„Tuto plnou moc uděluji i v rozsahu práv a povinností podle trestního řádu, občanského soudního řádu a zákoníku práce a jako zvláštní plnou moc k č. j. 13 K 37/98 KOS Ostrava“.
Z celého textu vymezujícího rozsah udělovaného zmocnění jsou pouze slova „č. j. 13 K 37/98 KOS Ostrava“ dopsána ručně, jinak jde o text předtištěný ve formuláři plné moci.
Podle ustanovení §24 věty třetí o. s. ř. v rozhodném znění, tj. ve znění účinném v září 2000, kdy byly obě plné moci uděleny a předloženy soudu, v téže věci může mít účastník současně jen jednoho zvoleného zástupce.
Ustanovení §25 odst. 1 o. s. ř. pak určuje, že zástupcem si účastník může vždy zvolit advokáta. Plnou moc udělenou advokátu nelze omezit.
Z ustanovení §28 o. s. ř. se dále podává, že zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu plnou moc buď pro celé řízení nebo jen pro určité úkony (odstavec 1). Plnou moc udělenou pro celé řízení nelze omezit. Zástupce, jemuž byla tato plná moc udělena, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (odstavec 2). Odvolání plné moci účastníkem nebo její výpověď zástupcem jsou vůči soudu účinné, jakmile mu byly účastníkem nebo zástupcem oznámeny; vůči jiným účastníkům řízení jsou účinné, jakmile jim byly oznámeny soudem (odstavec 3).
Dle ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. dále platí, že má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu.
Oproti stávající úpravě (srov. ustanovení §28 odst. 3 o. s. ř., podle kterého zvolí-li si účastník jiného zástupce, platí, že tím také vypověděl plnou moc dosavadnímu účastníkovi řízení) občanský soudní řád v rozhodném znění (tj. ve znění účinném před 1. lednem 2001) výslovně neřešil problém vyvolaný tím, že účastník řízení udělil a do spisu založil více plných mocí pro celé řízení (tzv. procesních plných mocí).
Výklad podávaný právní teorií a respektovaný soudní praxí v této době nabízel jako východisko dané situace řešení vtělené posléze (od 1. ledna 2001) do textu §28 odst. 3 o. s. ř. Činilo se tak především na základě úvahy, že zvolí-li si účastník dalšího zástupce, aniž by dříve udělená plná moc byla výslovně odvolána, nebo by jinak zanikla, a je-li zřejmé, že účastník chce být v řízení nadále zastupován novým zmocněncem, lze mít za to, že zastoupení podle dřívější plné moci skončilo konkludentně; měl-li by však nový zmocněnec vystupovat v řízením vedle dosavadního zmocněnce, je pozdější plná moc neplatná (k tomu srov. shodně např. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, bod 4. poznámek k §24, str. 75).
Jak plyne ze shora popsaného obsahu spisu, plná moc, kterou dovolatel udělil JUDr. M., byla vystavena dříve (8. září 2000) než plná moc udělená JUDr. J. (ta je datována 11. září 2000), leč do spisu byla založena později (18. září 2000) než plná moc udělená JUDr. J. (ta byla do spisu založena 12. září 2000). Dovolatel sám pak coby zmocnitel v řízení žádný procesní úkon, jímž by až do doby zpochybňovaného doručení písemnosti otázku svého zástupce v konkursním řízení pro úsek, v němž se rozhodovalo o zproštění výkonu funkce správce konkursní podstaty, vyjasnil, nebo ze kterého by bylo (ve shodě se závěry právní teorie) zřejmé, že chce být v řízení nadále zastupován osobou, které udělil plnou moc později (v daném případě JUDr. J.).
K odstranění pochybností v otázce dovolatelova zastoupení tak může přispět toliko chování obou označených zástupců, konkrétně pak jejich postoje zachycené v „úředním záznamu“ z 12. září 2000. Za významné interpretační vodítko řešení celé situace pak Nejvyšší soud pokládá v „záznamu“ zachycené prohlášení o shodě označených zástupců v tom, že osobou zmocněnou k příjímání písemností je JUDr. M. Na tomto místě je opět nutno zdůraznit, že oba zástupci „záznam“ v této podobě podepsali a žádné výhrady k jeho protokolaci nevznesli (což je rovněž zaznamenáno).
Při úvaze, jak vyložit projev dovolatelovy vůle směřující k tomu, aby byl v konkursním řízení zastoupen, nelze ponechat stranou ani ty částí textu plných mocí, jež jsou něčím jiným než pouhým předtištěným textem (který sám o sobě umožňuje zastupovat dovolatele v konkursním řízení oběma zástupcům). Ponechá-li se stranou ustanovení §25 odst. 1 věty druhé o. s. ř., šlo by ve vztahu k JUDr. J. toliko o plnou moc udělenou jen pro určitý procesní úkon („Studie /správně studium/ konkurz. spisu č. j. 13 K 37/98“). Pro plnou moc udělenou JUDr. M. takové omezení naopak neplatí; že jde o plnou moc pro celé řízení, je charakterizováno údajem o zvláštní plné moci k „č. j. 13 K 37/98 KOS Ostrava“.
Výše uvedené ve svém souhrnu potvrzuje správnost úsudku odvolacího soudu, že zástupcem dovolatele s procesní plnou mocí v označeném konkursním řízení v době, kdy bylo doručováno napadené usnesení soudu prvního stupně, byl JUDr. M. a nikoli JUDr. J.
Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani dovolatelovo tvrzení, že JUDr. M. byl dán pokyn, aby nepodnikal žádné kroky v konkursním řízení. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 28. listopadu 1996, sp. zn. 29 Cdon 1081/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1997, pod pořadovým číslem 35, na něž v podrobnostech odkazuje, zástupce, jemuž byla udělena plná moc pro celé řízení, je oprávněn činit všechny úkony, které může v řízení učinit účastník, včetně těch procesních úkonů, k nimž nebyl účastníkem řízení výslovně zmocněn. Vnitřní omezení (pokyny, příkazy, zákazy), která si účastník řízení se svým zástupcem sjednal, žádné účinky vůči soudu a ostatním účastníkům řízení nemají. Skutečnost, že zástupce s procesní plnou mocí případně nerespektoval vnitřní pokyny zmocnitele, může být toliko základem odpovědnostního vztahu mezi ním a zmocnitelem.
Na platnost doručení přitom nemohla v daném případě mít vliv ani skutečnost, že dovolatel se nacházel ve vazební věznici. Žádný z výroků usnesení soudu prvního stupně, jež mohly být – objektivně vzato - napadeny odvoláním dovolatele, totiž nebyl tím, kterým by dovolateli bylo ukládáno osobně v řízení něco vykonat (srov. §49 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Písemnost tedy logicky byla doručena (ve shodě s dikcí §49 odst. 1 věty první o. s. ř.) jeho zástupci s plnou mocí pro celé řízení.
Z pohledu dne, kdy usnesení soudu prvního stupně převzal JUDr. M. (29. září 2000) je odvolání dovolatele podané na poštu k přepravě až 19. října 2000 vskutku opožděné (posledním dnem lhůty k jeho podání ve shodě s ustanovením §57 odst. 3 a §204 odst. 1 o. s. ř. bylo pondělí 16. října 2000); po uplynutí patnáctidenní odvolací lhůty bylo ostatně i vyhotoveno.
Lze tedy uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím podaného dovolání správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo. S argumenty, jejichž prostřednictvím dovolatel usuzuje též na existenci dovolacích důvodů dle §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o. s. ř. se Nejvyšší soud vypořádal (shledal je neopodstatněnými) již v rámci dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Ze spisu pak neplynou ani vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nedůvodného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením zamítl (§243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. října 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu