ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.499.2006.1
sp. zn. 29 Odo 499/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. M. K., advokátem, proti žalovanému Mgr. M. P., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně T. m. s. a. s., „v likvidaci“, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 Cm 210/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 2005, č. j. 4 Cmo 238/2004-163, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 2005, č. j. 4 Cmo 238/2004-163, se odmítá v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. srpna 2002, č. j. 45 Cm 210/99-106, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. června 2004, č. j. 45 Cm 210/99-143, ve výroku, jímž bylo určeno, že pohledávka žalobce ve výši 150.320,- Kč, přihlášená do konkursního řízení úpadkyně T. m. s. a. s., „v likvidaci“, vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 K 233/98, se zařazením do první třídy, je oprávněná a v rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o nákladech řízení.
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 2005, č. j. 4 Cmo 238/2004-163, se zamítá v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. srpna 2002, č. j. 45 Cm 210/99-106, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. června 2004, č. j. 45 Cm 210/99-143, ve výroku, jímž krajský soud dále zamítl požadavek na určení pravosti a pořadí žalobcovy pohledávky co do dvacetiprocentního úroku z prodlení za dobu od 27. října 1998 do 31. července 2003 ve výši 143.154,- Kč, co do ušlého výdělku za dobu od října 1998 do srpna 2001 ve výši 231.053,- Kč a co do ušlého výdělku za dobu od září 2001 do června 2003 ve výši 106.378,- Kč.
III. Ve zbývajícím rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. srpna 2002, č. j. 45 Cm 210/99-106, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. června 2004, č. j. 45 Cm 210/99-143, ve výroku, jímž krajský soud dále zamítl požadavek na určení pravosti a pořadí žalobcovy pohledávky co do částky 150.320,- Kč, se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 2005, č. j. 4 Cmo 238/2004-163, zrušuje, včetně závislého výroku o nákladech řízení, a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 20. srpna 2002, č. j. 45 Cm 210/99-106, Krajský soud v Hradci Králové určil, že pohledávka žalobce (M. K.) ve výši 150.320,- Kč, přihlášená do konkursního řízení úpadkyně T. m. s. a. s., „v likvidaci“, vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 K 233/98, se zařazením do první třídy, je oprávněná (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Doplňujícím rozsudkem ze dne 8. června 2004, č. j. 45 Cm 210/99-143, Krajský soud v Hradci Králové zamítl „nárok žalobce, aby soud určil oprávněnost pohledávky v celkové výši 630.905,- Kč (bod I. výroku) a opět rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Doplňující rozsudek odůvodnil soud tím, že žalobci nelze přiznat více nároků, než kolik jich v konkursu uplatnil přihláškou.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. října 2005, č. j. 4 Cmo 238/2004-163, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. srpna 2002 ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 8. června 2004 (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
Odvolací soud uzavřel, že pohledávka ve výši 150.320,- Kč je mezi účastníky nesporná. Pohledávka ve výši 630.905,- Kč, však nebyla „přezkoušena“ na přezkumném jednání (tyto nároky dosud nepopřel žalovaný ani jiný konkursní věřitel), proto o ní nelze vést spor a soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu v tomto rozsahu zamítl (byť z jiné příčiny, totiž jako žalobu jsoucí nad rámec přihlášky), neboť tyto nároky byly uplatněny žalobou předčasně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. června 2004 a věc potud vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že nepostupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy (zejména se zákonem o konkursu a vyrovnání), jestliže dovodily, že částku 150.320,- Kč přihlásil do konkursu jako ušlý výdělek vzniklý pracovním úrazem ze 16. června 1987.
Tato skutečnost - uvádí dovolatel - se nezakládá na pravdě (jak plyne z jeho přihlášky z 20. dubna 1999); do konkursu totiž nepřihlásil 150.320,- Kč, nýbrž „minimálně 150.320, Kč“, což je podstatný rozdíl.
Dovolatel dále uvádí, že jeho přihláška, obsahující větu: „Na tomto základě se přihlašuji jako věřitel s pohledávkou na ušlém výdělku do 31. prosince 1997 s částkou min. 150.320,- Kč a k tomu náležející úroky, jakož i nárok na ušlém výdělku s přísl. úroky od 1. ledna 1998, nabíhajícími až do úplného vyrovnání (…)“, byla řádně přezkoumána správcem konkursní podstaty. Na tomto základě nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nároky přesahující částku 150.320,- Kč dosud nebyly na přezkumném jednání přezkoušeny. Správce konkursní podstaty dovolatele k doplnění či opravě přihlášky nevyzval, ba naopak ji řádně přezkoumal a popřel. Samy soudy nižších stupňů pak v průběhu tohoto řízení vyzývaly dovolatele k upřesnění nároku (k vyčíslení jeho přesné výše), což dovolatel také učinil.
Dovolatel má tudíž za to, že jeho podání z 20. dubna 1999 obsahovalo veškeré náležitosti požadované ustanovením §20 ZKV, z čehož dovozuje, že jeho pohledávka ve výši 630.905,- Kč nepřekračuje nepřípustně rámec přihlášky.
Napadené rozhodnutí tak podle dovolatele řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (konkrétně v rozporu s ustanovením §20 ZKV).
Žalovaný ve vyjádření nemá rozhodnutí soudů nižších stupňů za postižená vadou tvrzenou dovolatelem.
Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i ve druhém výroku o nákladech řízení. Tento výrok, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovoláním je dále napadána i ta část výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku (jímž bylo určeno, že pohledávka žalobce ve výši 150.320,- Kč, přihlášená do konkursního řízení úpadkyně Továrny mlýnských strojů a. s., „v likvidaci“, vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 K 233/98, se zařazením do první třídy, je oprávněná).
K podání dovolání je ovšem oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. V rozsahu týkajícím se označeného výroku dovolatel tuto subjektivní legitimaci k podání dovolání nemá (v této části ji neměl ani při podání odvolání, které potud správně mělo být odmítnuto), jelikož jeho žalobě bylo tímto výrokem zčásti vyhověno (pravost pohledávky byla určena). K pořadí pohledávky se poznamenává, že v původní žalobě se dovolatel určení pořadí pohledávky nedomáhal vůbec a při jednání dne 18. června 2002 pak požadoval určení oprávněnosti částky 150.320,- Kč „se zařazením do tříd dle zákona o konkursu a vyrovnání“; nejvyšší „třídou“ podle zákona o konkursu a vyrovnání je přitom třída první. Nejvyšší soud proto dovolání v popsaném rozsahu odmítl, a to podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání proti ostatním částem potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a to pro otázky dovoláním otevřené v rovině právního posouzení věci.
V rovině obou uplatněných dovolacích důvodů se vede spor o obsah dovolatelovy přihlášky. Ta (podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů i podle dovolacích tvrzení) obsahuje sdělení, že prohlášením konkursu na majetek úpadkyně se přerušilo soudní řízení o odškodnění dovolatelova pracovního úrazu u úpadkyně (k němuž došlo 16. června 1987) a že na tomto základě se dovolatel přihlašuje jako věřitel „s pohledávkou na ušlém výdělku do 31. prosince 1997 s částkou min. 150.320,- Kč a k tomu náležející úroky, jakož i nárok na ušlém výdělku s přísl. úroky od 1. ledna 1998, nabíhajícími až do úplného vyrovnání“.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, přitom dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
V tomto ohledu je pro výsledek dovolacího řízení dále určující skutkový závěr, že další (nad částku 150.320,- Kč jdoucí) nároky nebyly dosud v konkursu přezkoumány.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Závěr odvolacího soudu, že incidenční žaloba je předčasná v části, ve které nedošlo k přezkoumání části přihlášené pohledávky, je správný, jelikož ustanovení §23 a §24 odst. 1 ZKV (ve znění účinném do 30. dubna 2000) dovolují vést spor o určení pravosti a pořadí nevykonatelné pohledávky, jen byla-li pravost nebo pořadí popřena (některým z konkursních věřitelů nebo správcem konkursní podstaty) při přezkumném jednání.
Z obsahu přihlášky je přitom na první pohled patrno, že u této přihlášky jiná částka než 150.320,- Kč v konkursu vedeném na majetek úpadkyně přezkoumána býti nemohla (a kdyby bylo přezkoumáno , šlo by o přezkum neúčinný), jelikož nad rámec částky 150.320,- Kč má přihláška vady, k jejichž odstranění je zapotřebí přihlašovatele (dovolatele) vyzvat. V přihlášce uplatněné příslušenství není nijak vyčísleno (neuvádí se, jaká sazba úroků je požadována a pochybnosti vzbuzuje i údaj, podle kterého se žádají „úroky“ /obsah podání jako celku spíše naznačuje, že příslušenstvím mají být „úroky z prodlení“/);
Stejně tak činí výši přihlášeného nároku na ušlém výdělku za dobu do 31. prosince 1998 neurčitým obrat, že jde o „min. (tedy minimálně) 150.320,- Kč“. Výše nároku na ušlém výdělku za dobu od 1. ledna 1998 není v přihlášce vyčíslena vůbec (pro tuto dubu měla být do budoucna uplatněna příslušná měsíční částka - ve shodě s tím, co dovolatel požadoval ve sporu přerušeném prohlášením konkursu) To vše odporuje textu §20 odst. 2 ZKV (ve znění účinném do 30. dubna 2000).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž v tomto ohledu správné. Vzhledem k tomu, že v rovině tvrzených vad řízení argumentoval dovolatel stejně, není dovolání opodstatněné ani z pohledu těchto jeho námitek.
U přípustného dovolání přihlíží nicméně Nejvyšší soud z úřední povinnosti k tomu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst. 3 o. s. ř.). Právě takovou vadou je řízení postiženo.
Jak je totiž patrno ze spisu, při specifikaci toho, co rozuměl příslušenstvím, dovolatel podáním z č. l. 127 vyčíslil pohledávku, o jejíž určení pravosti a pořadí jde, celkovou částkou 630.905,- Kč, z čehož 150.320,- Kč činí částka o které bylo rozhodnuto rozsudkem z 20. srpna 2002, 143.154,- Kč dvacetiprocentní úrok z prodlení za dobu od 27. října 1998 do 31. července 2003, 231.053,- Kč ušlý výdělek za dobu od října 1998 do srpna 2001 a 106.378,- Kč ušlý výdělek za dobu od září 2001 do června 2003.
Doplňujícím rozsudkem soud prvního stupně žalobu v tomto rozsahu (ohledně požadavku na určení celkové výše pohledávky částkou 630.905,- Kč) zamítl. Jinak řečeno, znovu - a s opačným výsledkem - rozhodl o částce 150.320,- Kč, kde ovšem již měl být (byl) vázán rozsudkem vyhlášeným ¨20. srpna 2008 (srov. §156 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud pak rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího rozsudku) potvrdil jako celek, ačkoli při respektu k §156 odst. 3 o. s. ř. a k úpravě doplňujícího rozsudku obsažené v §166 o. s. ř. již pro podobný výrok nebylo v rozsudku soudu prvního stupně žádného místa (doplňujícím rozsudkem lze rozhodnout o té části předmětu řízení, o které soud nerozhodl v rozsudku původním, nikoli o té části předmětu řízení, o které soud původním rozsudkem beze všech pochybností rozhodl.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí v popsaném rozsahu zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolacímu soudu se rovněž připomíná, že rozhoduje-li o nákladech svého (odvolacího) řízení, musí to být z výroku jeho rozhodnutí patrno. Výrok, podle kterého „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“, užitý v potvrzujícím rozsudku, by mohl být chápan jako revize rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. srpna 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu