ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.501.2006.1
sp. zn. 29 Odo 501/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně C. spol. s r. o., zastoupené. advokátem, proti žalované JUDr. J. K., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně K. spol. s r. o., o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 130/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2005, č.j. 13 Cmo 138/2005-183, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2005, č.j. 13 Cmo 138/2005-183, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. února 2003, č. j. 35 Cm 130/99-102, zamítl žalobu na vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) z konkursní podstaty úpadkyně K., spol. s r. o. a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že kupní smlouvu ze dne 11. února 1997 (dále jen „kupní smlouva“) prodávající (pozdější úpadkyně) prodala sporné nemovitosti žalobkyni, přičemž jménem prodávající jednal Ing. R., který, byť zapsán v obchodním rejstříku jako její jediný jednatel, byl z této funkce odvolán valnou hromadou dne 7. listopadu 1996. Odkazuje na ustanovení §6 odst. 2 a §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a na ustanovení §20, §37 odst. 1, §133 odst. 2 a §588 občanského zákoníku, soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem předcházejícím uzavření kupní smlouvy, místu jejího uzavření a skutečnosti, že většinový společník úpadkyně Ing. K. jednateli žalobkyně M. P. „vysvětlil“, že Ing. R. není jednatelem prodávající, kupní smlouva „nevznikla“, jelikož žalobkyně nejednala v dobré víře, že Ing. R. je jednatelem prodávající.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. října 2003, č.j. 13 Cmo 204/2003-127, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že se sporné nemovitosti vylučují ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně s ohledem na okolnosti uzavření kupní smlouvy, jakož i s ohledem na pozdější praxi úpadkyně neměla a nemohla mít pochybnosti, a to ani při obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, o existenci „práva“ Ing. R.a za úpadkyni kupní smlouvu uzavřít, a byla proto v dobré víře, že jmenovaný je osobou oprávněnou za úpadkyni jednat. Tento závěr - pokračoval odvolací soud - obstojí i v případě, že žalobkyně nepřikládala zásadní význam sdělení „jednoho ze společníků“ úpadkyně - Ing. K., že „další ze společníků“ (tj. Ing. R.) není jednatelem úpadkyně, jelikož ani tento společník „neměl jasno, jaký význam pro možnost dalšího jednání Ing. R.a za úpadkyni má jeho odvolání z funkce jednatele, když ještě v letech 1997 - 2000 byl přesvědčen o tom, že za úpadkyni jednat může“. Na existenci dobré víry žalobkyně pak lze usuzovat i z toho, že si „pro vlastní jistotu“ obstarala v den podpisu kupní smlouvy výpis z obchodního rejstříku, podle něhož Ing. R. byl jednatelem úpadkyně. Pokládaje za správné „zjištění“ soudu prvního stupně, že jednatel úpadkyně podepsal kupní smlouvu „k výzvě“ Ing. K. a že tak učinil bez nátlaku a považuje na nedůvodné výhrady žalované o neurčitosti a nesrozumitelnosti ujednání o kupní ceně a její úhradě, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni svědčí vlastnické právo ke sporným nemovitostem, jež vylučuje jejich zápis do konkursní podstaty úpadkyně.
Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 22. února 2005, sp. zn. 29 Odo 161/2004, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
S odkazem na ustanovení §27 odst. 2 obchodního zákoníku, ve znění účinném od 1. července 1996 (dále jen „obch. zák.“) a na závěry formulované Nejvyšším a Ústavním soudem ohledně povahy zápisu jednatele společnosti s ručením omezeným do obchodního rejstříku a dobré víry ve správnost takového zápisu Nejvyšší soud zdůraznil, že byla-li (podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jejichž správnost - a to ani z pohledu nevěrohodnosti výpovědi svědka Ing. K. - nemohl v dovolacím řízení přezkoumat) žalobkyně (její jednatel) majoritním společníkem úpadkyně upozorněna, že osoba zapsaná v obchodním rejstříku jako jednatel úpadkyně již jejím jednatelem není (byla z této funkce valnou hromadou odvolána), nelze akceptovat právní závěr o existenci dobré víry žalobkyně, že Ing. R. je statutárním orgánem úpadkyně. Okolnosti, které uzavření kupní smlouvy předcházely, ani skutečnosti, že si žalobkyně ještě v den podpisu kupní smlouvy ověřila zápis Ing. R.a jako jednatele úpadkyně v obchodním rejstříku, nejsou na tomto závěru způsobilé ničeho změnit, když informace, které se žalobkyni dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů dostalo, vzhledem k jejímu obsahu a k osobě, která ji učinila, musela u žalobkyně vyvolat důvodné pochybnosti o tom, zda zápis jednatele úpadkyně v obchodním rejstříku odpovídá skutečnosti. Na dobrou víru žalobkyně pak nelze usuzovat ani s ohledem na „pozdější praxi“ úpadkyně, když existenci dobré víry je nezbytné zkoumat k okamžiku uzavření smlouvy.
Vrchní soud v Praze následně rozsudkem ze dne 22. prosince 2005, č.j. 13 Cmo 138/2005-183, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Odvolací soud zdůraznil, že „podle právního názoru dovolacího soudu dobrá víra nesmí být narušena jakoukoliv pochybností, byť byla způsobena neověřitelným tvrzením nikoli jednatele prodávajícího, nýbrž jeho společníka, jenž je zároveň jeho věřitelem“. S ohledem na „závěry soudu dovolacího“ pak dovodil, že k narušení dobré víry žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy mohlo dojít nejen tím, že Ing. K. sdělil jednateli žalobce, že Ing. R. je odvolán z funkce jednatele, nýbrž že k němu objektivně došlo i v důsledku okolností, za nichž byl obchod sjednán, neboť se tak stalo zcela nestandardně, když žalobkyně jednala s úpadkyní prostřednictvím jejího společníka, který nebyl k jednání za úpadkyni zmocněn, a nikoli s jednatelem, jenž nejen zavazuje společnost navenek svým podpisem, nýbrž za společnost jedná i jinak. Z tohoto pohledu pak otázku, zda Ing. K. skutečně oznámil jednateli žalobkyně, že Ing. R. byl odvolán z funkce jednatele úpadkyně, nepovažoval za rozhodující, neboť bylo na žalobkyni, aby při běžné míře opatrnosti, kterou na ní bylo lze požadovat, vyžadovala na Ing. K. zmocnění k jednání za společnost, čímž by byly odstraněny případné pochybnosti o této otázce a úpadkyně by nemohla namítat nedostatek žalobkyniny dobré víry v zápis v obchodním rejstříku za situace, kdy by se její společník vykazoval zmocněním zapsaného jednatele a zároveň tvrdil, že tento jednatel byl z funkce jednatele odvolán.
Proto odvolací soud „konstatoval“, že okolnosti, za nichž ke sjednání obchodu došlo, objektivně narušovaly dobrou víru žalobkyně v zápis Ing. R.a v obchodním rejstříku ve funkci jednatele a že smlouvu podepsala za prodávající osoba, jež svým podpisem nemohla tuto zavazovat; nedošlo proto k uzavření platné smlouvy, kterou by žalobkyně sporné nemovitosti nabyla a byla zároveň vyvrácena domněnka správnosti zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka odvolacímu soudu zejména vytýká, že „při údajném“ respektování právního názoru Nejvyššího soudu své rozhodnutí změnil, aniž se vypořádal s odvoláním žalobkyně a předloženým důkazním materiálem týkajícím se nevěrohodnosti svědecké výpovědi Ing. K.. Podle názoru dovolatelky se odvolací soud „této problematice“ vyhnul a své rozhodnutí odůvodnil „novým“ pohledem na spornou problematiku. Vyjadřujíc nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu ohledně nedostatku dobré víry žalobkyně ve správnost zápisu jednatele úpadkyně v obchodním rejstříku, založeným na existenci „sebemenší možné pochybnosti o existenci dobré víry“, a zpochybňujíc věrohodnost výpovědi jednatele pozdější úpadkyně o poskytnutí informace jednateli žalobkyně o odvolání Ing. R.a z funkce jednatele, jakož i správnost hodnocení důkazů odvolacím soudem, shledává dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu nesprávným a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za souladné s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a potud má dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné - ve výkladu ustanovení §27 odst. 2 obch. zák., pokud jde o posouzení otázky důvěry ve správnost zápisu do obchodního rejstříku.
V této souvislosti Nejvyšší soud zejména zdůrazňuje, že nadále setrvává na závěrech formulovaných v rozsudku ze dne 22. února 2005, sp. zn. 29 Odo 161/2004, s tím, že pro posouzení otázky existence dobré víry žalobkyně ve správnost zápisu Ing. R.a jako jednatele pozdější úpadkyně v obchodním rejstříku, je rozhodující skutkový závěr, zda byl jednatel žalobkyně majoritním společníkem úpadkyně informován o tom, že Ing. R. byl z funkce jednatele valnou hromadou úpadkyně odvolán.
V situaci, kdy odvolací soud - jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí - výše uvedený právní názor nerespektoval a otázku, zda Ing. K. oznámil jednateli žalobkyně, že Ing. R. byl odvolán z funkce jednatele úpadkyně, nepovažoval za podstatnou, Nejvyšší soud uzavírá, že postupoval v rozporu s ustanovením §243d odst. 1 a §226 o. s. ř., aniž by takový postup byl odůvodněn změnou skutkového stavu věci.
Konstatování odvolacího soudu, podle něhož Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí vyslovil právní názor, že dobrá víra nesmí být narušena jakoukoli pochybností, byť byla způsobena neověřitelným tvrzením nikoli jednatele prodávajícího, nýbrž jeho společníka, jenž je zároveň jeho věřitelem, je zkreslením důvodů, pro které Nejvyšší soud původní rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto vrátil k dalšímu řízení.
Přitom důvody, na nichž odvolací soud založil závěr o neexistenci dobré víry žalobkyně ve správnost zápisu osoby jednatele pozdější úpadkyně do obchodního rejstříku, jsou nejen v rozporu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem, nýbrž neobstojí ani v rovině vlastní argumentace.
Odvolací soud totiž nerozlišuje mezi jednáním předcházejícím uzavření smlouvy, v jehož rámci potencionální smluvní strany vyjasňují smluvní pozice a požadavky ve vztahu k zamýšlené smlouvě, a mezi vznikem smlouvy jako dvoustranného právního úkonu. Není neobvyklé, že jednání o podmínkách takové smlouvy jsou vedena osobami, které nejsou statutárními orgány potencionálních smluvních stran (právnických osob), popř. osobami oprávněnými jednat za právnickou osobu, s tím, že výsledek takových jednání se odrazí v obsahu smlouvy, kterou právnické osoby následně, jednajíce k tomu oprávněnými osobami, uzavřou.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a je tak naplněn dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
Úkolem odvolacího soudu bude posoudit, zda majoritní společník úpadkyně Ing. K. před uzavřením kupní smlouvy informoval jednatele žalobkyně o tom, že Ing. R. byl z funkce jednatele odvolán, když skutkový závěr o této otázce bude rozhodující pro následné právní posouzení věci co do existence dobré víry žalobkyně ve smyslu ustanovení §27 odst. 2 obch. zák. Současně nepřehlédne, že důkazní břemeno o nedostatku dobré víry nese osoba, která se nedostatku dobré víry dovolává, tj. osoba, jejíž zápis v obchodním rejstříku je (případně) ohledně toho kterého údaje nesprávný (chybný) [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 625/2005, jehož závěry, byť formulované při výkladu ustanovení §27 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném do 30. června 2005, se uplatní i v této věci], a neopomene se rovněž vypořádat s výhradami žalobkyně ohledně věrohodnosti svědka Ing. K.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2007
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu