ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.51.2002.1
sp. zn. 29 Odo 51/2002-75
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Pavla Vosečka a JUDr. Miroslava Galluse, v právní věci žalobkyně B., s., zastoupené JUDr. J. Z., advokátem, proti žalované L. A & A Ž., spol. s r. o., zastoupené JUDr. P. Č., advokátem, o zaplacení 122.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 282/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2000, čj. 3 Cmo 536/99-51, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2000, čj. 3 Cmo 536/99-51, v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se zrušuje a věc se v této části vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání, směřující do zbývajícího rozsahu rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve zbytku požadovaného příslušenství potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem jednak změnil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. června 1999, čj. 15 Cm 282/98-25, v zamítavém výroku o věci samé tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni 122.000,- s 16 % úrokem p. a. od 1. března 1998 do zaplacení a dále ve zbytku požadovaného příslušenství potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, opakoval dokazování listinou ze dne 23. ledna 1998 označenou jako „uznání práva na zaplacení pohledávek“, přičemž nepovažoval za nutné doplnit dokazování žalobkyní navrženým výslechem svědka D. Soudu prvního stupně, který dle názoru odvolacího soudu dospěl ke správným skutkovým zjištěním, vytkl nesprávné právní závěry v otázce uznání pohledávek a činnosti účastníků sdružení. Vzal za prokázané, že dne 6. prosince 1995 byla uzavřena mezi žalobkyní a J. D. „S. L.“ se sídlem S., smlouva o dílo č. 9/95, jejímž předmětem bylo zpracování a zajištění inzerce v periodiku Hlas trojky jedenkrát měsíčně, za úplatu ve výši 20.000,- Kč měsíčně s tím, že smlouva je podepsána žalobkyní a panem D., který svůj podpis opatřil razítkem J. D. „S. l.“,. Odvolací soud dále vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně uveřejnila v periodiku Hlas trojky inzeráty a že vyúčtovala předmětnou částku 122.000,- Kč celkem pěti fakturami „subjektu“ označenému S. l. A & A Ž., p. D., za inzerci, faktury však zůstaly neuhrazeny. Z listiny ze dne 16. února 1996, označené jako dodatek č. 1 ke smlouvě o sdružení ze dne 29. září 1995, odvolací soud zjistil, že smlouva o sdružení byla uzavřena mezi žalovanou, zastoupenou jednatelem A. Ch. a panem J. D., kteří se dohodli na tom, že provozování společné činnosti, správu sdružení a účetnictví společné činnosti bude vykonávat žalovaná a pan D. bude zajišťovat administrativní záležitosti sdružení. Dále si účastníci sdružení dohodli podíl na příjmech z veškeré společné podnikatelské činnosti. Z listiny označené jako „uznání práva na zaplacení pohledávek“ ze dne 23. ledna 1998, zjistil, že je podepsána A. Ch., opatřená razítkem J. D. S. L. a je v ní uvedeno, že účastníci sdružení L. Ž., kterými jsou žalovaná a pan D., objednali v periodiku Hlas trojky (vydávaném žalobkyní) inzerci, za kterou zaslala žalobkyně objednatelům pět faktur na částky po 24.000,- Kč, celkem 122.000,- Kč. V závěru této listiny je uvedeno, že A. Ch. ve smyslu §110 občanského zákoníku jako jednatel žalované a jako účastník S. l. Ž., oprávněný k zastupování tohoto sdružení, uznává pohledávku žalobce co do důvodu a v celkové výši 122.000,- Kč a zavazuje se ji zaplatit na účet žalobce od 28. února 1998.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že předmětná smlouva uzavřená mezi žalobkyní a jedním z účastníků sdružení zavazovala i žalovanou jako druhého z účastníků S l., přičemž v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že další činnosti ke splnění smlouvy za žalovanou byly prováděny právě tímto druhým účastníkem sdružení. V průběhu řízení pan Ch. podle odvolacího soudu nezpochybnil, že závazek dne 23. ledna 1998 uznal jako člen sdružení. Protože podle odvolacího soudu v případě, že podniká více osob pod společným jménem bez založení právnické osoby, jsou tyto osoby povinny splnit závazky vzniklé při tomto podnikání společně a nerozdílně, bylo na žalobkyni jako věřitelce, aby si vybrala, na koho z účastníků sdružení se obrátí.
Konečně odvolací soud shledal důvodnou žalobu i pokud jde o úroky z prodlení, avšak pouze do výše 16 %, kterou lze uznat za odpovídající v té době sazbám běžně placených úroků z prodlení dle ustanovení §369 v návaznosti na §502 obchodního zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřovala ve dvou směrech.
Především namítla, že jí nebylo umožněno zúčastnit se odvolacího jednání, jelikož se o jeho termínu dověděla až z odvolacího rozsudku.
Další své námitky vznesené již v řízení před soudem prvního stupně soustředila dovolatelka k otázce své pasivní legitimace. Trvala na tom, že smlouvu o dílo č. 9/95 ze dne 6. prosince 1995 uzavřel se žalobkyní J. D., který byl v té době podnikatelem podnikajícím na základě živnostenského listu ze dne 1. září 1995, čj. 2/3069/F/ST/95, vystaveného Městským úřadem ve Slaném, pod obchodním jménem „J. D. – „S. l.“ s identifikačním číslem 61. Tuto smlouvu však podle dovolatelky neuzavřel pod jménem sdružení, jak mylně dovodil odvolací soud, nýbrž sám za sebe. Dovolatelka rovněž nesouhlasila s odvolacím soudem v posouzení listiny ze dne 23. ledna 1998 jako uznání závazku, když platnost tohoto úkonu zpochybňovala poukazem na jeho nejasnost a nesrozumitelnost označení subjektu, kterému má být přičítán. Proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů , a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tedy i v části, v níž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve zbytku požadovaného příslušenství.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen - ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Rozsudečným výrokem, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve zbytku požadovaného příslušenství, nemohla být dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení.
Dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn; Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Vady řízení, uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., se ze spisu nepodávají a dovolatelka je ani netvrdila. Předcházející řízení je však postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž, je-li dovolání přípustné, přihlíží dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. z úřední povinnosti.
Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů v listině nadepsané jako „Smlouva o dílo č. 9/95“, datované dne 6. prosince 1995, je u označení účastníků smlouvy uvedena žalobkyně jako vydavatel na straně jedné a inzerent „S. J. D. „S. l.“, zastoupená: J. D., majitelem, na straně druhé. Za inzerenta listinu podepsal J. D. s otiskem razítka „D., S. l.“.
V této listině není výslovně uvedeno, že smlouvu uzavírá inzerent nikoli sám za sebe, nýbrž pod jménem sdružení. Slovo „sdružení“ se v celém textu vyskytuje pouze jednou, a to jako součást označení inzerenta. Dovodil-li odvolací soud pouze z jediného výskytu tohoto slova textu smlouvy, že ji uzavřel na straně inzerenta J. D. nikoli sám za sebe, nýbrž pod jménem sdružení, aniž ve smyslu ustanovení §35 občanského zákoníku a §266 obchodního zákoníku zjišťoval skutečnou vůli jednajících osob též jejich výslechem jako svědků (což ostatně žalobkyně v průběhu řízení navrhovala), zatížil řízení vadou podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (shodně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. června 2000, sp. zn. I. ÚS 220/98).
Protože rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, není správný, Nejvyšší soud jej v této části, aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelky, podle §243b odst. 1, části věty za středníkem, o. s. ř., zrušil (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení) a vrátil věc v tomto rozsahu podle §243b odst. 2 věty první, o. s. ř. odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá a třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. října
JUDr. Ivana Š tenglová, v.r.
předsedkyně senátu